Jeden velkej malér

perex

“Se sešitou hlavou jsem meditoval nad tím, co by se se mnou stalo, kdyby mě ten blbouš tou cihlou zabil…”
Karel Vlček KOUPIL LEHOKOLO A VYRAZIL z Prahy do ČÍNY.

Kredity

T: STANDA “SANY” MITÁČ F: Karel Vlček

Text 1

“TADY JSEM SEDL PŘED BARÁKEM A JEL JSEM”

Po sametové revoluci Karla Vlčka přestalo bavit focení lezců. Hledal nové výzvy a začal jezdit po světě – na lehokole. Drsný přístup, kterým ničil svoje kamarády během focení přeskoků z věže na věž (psali jsme o tom tady, pozn. aut.), zachoval a aplikoval ho sám na sebe.

Vyrážel bez podpory, bez jídla a sám. „Prostě maso,“ šklebí se Karel.

V suterénu svého bývalého litografického studia na pražské Letné vypráví o nejsilnějším zážitku svého života – sólocestě do Pekingu.

Galerie intro

Text 2

KDYŽ JSEM SE CHTĚL NAPÍT ČAJE, HNED JICH BYLO DVACET

„Doufám, že nemusím začínat spisovně.“

Nemusíš. Ale že to bylo „maso“, se dá napsat, ne?
To určitě. Dodnes nechápu, jak jsem to mohl udělat. Fakt to nechápu. Odjel jsem s naprosto minimální zátěží. Malinkatý brašny, stan, karimatku, spacák a trošku oděvu. To bylo všechno. Nikdy jsem nikam nejel tak nalehko jako do Číny.

Aspoň nějak ses připravoval? Mapy z domova, zkušenosti od jiných lidí…
Nijak. Objednal jsem si lehokolo, vyzkoušel ho a pak jsem prvního června vyjel.

Měl jsi s sebou vařič?
Ne, žádnej vařič, žádnou misku. Nic jsem neměl. V těch úrodnejch rovinách jsem se naposledy najedl ve dvanáct. Pak už tam nebyly žádný hospody.

Kolik sis tam vezl peněz?
Vezl jsem si hodně. Asi čtyři tisíce doláčů. Prachy jsem měl nahoře v bagáži. Kolem tebe se vždycky seběhlo tolik Číňanů, že se nedokázali domluvit, jak tě okradou. Bylo jich třeba sto a sto lidí se nedomluví. Když jsem zastavil a chtěl se napít obyčejnýho čaje, hned se jich objevilo dvacet. Jinak, s těma prachama, měl jsem jich sice hodně, ale neutrácel jsem. Hotel byl první až v Pekingu, chtěl jsem si s tou cestou poradit bez hotelů, i když byly za babku. Spal jsem za městama.

Jenže města jsou někdy pěkně velký…
No právě, to se mi jednou stalo. Dojel jsem ve čtyři odpoledne před nějaký baráky, že se vyspím, až to projedu. Jenže, na kraj města jsem se dostal po dvanáctý hodině v noci. Tam jsem se plácnul u zavlažovacího kanálku a vyspal jsem se do rána. Mohlo to být město pětkrát větší než Praha. Pak už jsem si na to dával majzla.

full width fotka

 – STO LIDÍ SE NEDOMLUVÍ, JAK TĚ OKRÁST. ČÍNA –

Text 3

SKLÁDÁNÍ PUZZLE

Napadlo mě, vzal jsi někdy na cyklocestu i ženu?
Jo.

A jaký to bylo?
Né, neexistuje brát s sebou ženskou. Udělal jsem to asi dvakrát. Ber to tak, kolik ti ujede za den. Když jsem jezdil tak 160 km za den, co ona by tam udělala? Vyplivla by plíce, rozplakala by se a obrátila by to zpátky. Většinou jsou schopný ujet s bagáží tak 70 km. Nemůže to bejt dobrý. Ani s chlapem to nemůže bejt dobrý! Hned na konci Kazachstánu jsem narazil na jednoho Číňana, co chtěl jet stejný směr. Namaloval jsem mu na zem, že chci jet aspoň 130 km za den. On neustále naznačoval, že je vedro a že fouká vítr… Vymlouval se, ale nakonec jsme se spojili.

Jak jste to spolu zvládali?
Já jsem měl na kole tachometr. Takže, když Číňana odpoledne zajímalo, kolik jsme ujeli, ukázal jsem mu o třicet míň. Vždycky jsem ho ráno po 30 kilácích vynuloval. Jenže, asi po šesti dnech, kdy jsme se společně dostali do Urumči, začal studovat mapu, spočítal si rozdíl a byl zřetelně naštvanej… (směje se) Odhalil můj švindl – jezdili jsme 135 denně a on chtěl jezdit 100 km denně.

Opustil mě, takže jsem přišel o mapu. Tu mojí jedinou mi ukradli ještě v Rusku. Povedlo se mi u někoho vyžebrat takový malý knižní autoatlas. Nemysli si, že to je nějaká bomba podle něho jet. A ještě bacha, největší průšvih byl ten, že když přejíždíš z jednoho území na druhý, tak nevíš, která stránka na to navazuje. Pořád jsem listoval a podle tvaru hranic regionů jsem se to snažil skládat a nějak se k tomu dobrat. To byl pro mě velkej malér.

Čínský autoatlas. Přečteš něco?

Čínský autoatlas, který Karel sehnal v Urumči. Přečteš něco?

BANNER

Text 4

ČESKÝ JOUDA NA CESTĚ

Jak se ti jelo v Číně samotnýmu?
Hned první den jsem zabloudil a po padesáti kilometrech jsem dojel do nějakejch polí. Slepá cesta. Tak jsem se vrátil a už jsem jel po normální silnici. Jeden velkej průšvih.

Lidi ti nepomohli?
Né, to vůbec né. Nechápali mě. Když se jich ptáš, třeba: „Co to stojí?“, tak to je: „Do šao čijen?“ No, ale vůbec ti nikdo nerozumí, prostě nikdo ti nerozumí. A jakmile jdeš na Číňana třeba Česky, on takhle vezme dlaň a teď ti to začne čmárikovat. Samozřejmě, ty víš prd a oni ani nevědí, odkud jsi. To se tam řeklo: „ČeK sl vaK“ s důrazem na „k“.

Uvědomil jsem si, že když jsem jel s Číňanem, tak jsem dosahoval daleko lepších cen melounů. On se optal, řekli mu cenu a zaplatil málo. Pak, když mi ujel, tak už jsem se musel starat sám. Dojel jsem k políčku a chtěl jsem meloun. Vytáhl jsem jeden juan, což byly čtyři kačky, a mával tím prodavačce před obličejem. Ona furt něco ječela. Nakonec mně dala meloun, ale pořád něco řvala. Já jsem ho tam hned lžící vydlabal, odložil slupku na poli. Ona furt řvala, a tak jsem za jejího řevu odjel.

Na fotkách z cesty trochu připomínáš Číňana.
Jo, často mě měli za Číňana. Když mě viděli, tak mi říkali „ljuda“. Pak jsem se ptal kamarádky, co to znamená. „Ahá, oni ti říkali LI JOUDA!“ Smála se. To prý znamená cizinec, ale mysleli to v rámci celé Číny. Měli mě za nějakou jejich východní národnost. Možná jsem trochu mixlej Čingischánem. (směje se)

CITÁT 1

“Pak jsem si řekl, že už s nima nemůžu jednat takhle rozumně… “

Text 5 blbous

BLBOUŠ ÚTOČÍ CIHLOU, KAREL PĚSTÍ

Co nebezpečí cestou do Pekingu?
Jednou mě tam napadl Číňan zezadu. Vyjížděl jsem z města do kopce a najednou jsem byl omráčenej. Jevilo se mně, že se na mě zřítily izolátory z elektrického napětí. Z kola jsem nespadl, ale byl jsem fakt omráčenej. Otočil jsem se a on už zdrhal mezi domkama. Ten blbouš zedadu přiběhl a majznul mě cihlou.

Zajel jsem do Červeného kříže k doktorovi, hned se začali srocovat další čumilové a přiběhl i policajt. Ten když zjistil, že se se mnou nedomluví a že žiju, tak zase odešel. Doktor mně to zašil – posunkama jsme se domlouvali, jestli mně má ovázat hlavu. Moira mi na těle udělala krunýř z krve, ale trval jsem na tom, že hlavu ovázat nechci. Dal mi tam šest stehů a řekl, že za šest dní se mají vyndat.

Za šest dní jsem našel dalšího doktora. Toho jsem ale probudil a jak byl rozespalej, tak jeden steh přehlédnul. Ten poslední pak začal tak ukrutně bolet a hnisat, že jsem musel sehnat ještě třetího felčara.

Asi jsi byl skvělá atrakce…
Hm. Vyjel jsem z toho města a hned se přidružil Číňan. Začal štěbetat. To už jsem jich měl dost! On na mě pořád něco mlel. Tak jsem zrychlil. On zrychlil. Tak jsem zpomalil. On zpomalil… “Jeď!” ukazoval jsem mu. Neexistovalo. Pořád něco mlel. Řekl jsem: “Ne!” Předním kolem jsem mu zablokoval cestu, zastavil jsem. On zastavil… Jednu jsem mu vypálil, sedl na kolo a už upaloval domů.

Pak jsem si řekl, že už s nima nemůžu jednat takhle rozumně… Píchnul jsem zadní kolo. Hned jsem začal sušit vlhký stan a opravovat to. Samozřejmě na silnici, kde nikdo nebyl, se najednou začali srocovat. Takže jsem vyběhl, popadl jsem šutr a na zem jsem jim naznačil čáru, za kterou nesmí chodit. Nasekal jsem je za čáru – věděli, že za ní se nesmí. Na zídku mohli. Za chvíli přijeli nějaký papaláši v černý limuzíně, vystoupili a šli ke kolu a ke mně. Hned jsem k nim přiběhl a zastrkal jsem je taky za čáru. Trochu se divili, ale místní jim to vysvětlili. Samozřejmě se naštvali a hned odjeli…

full width fotka CARA

 

– POCHOPILI, ŽE ZA ČÁRU SE NESMÍ –

Text 6

Tehdy jsi mi vyprávěl, že jsi během cesty našel i mrtvolu.
Bylo to na hlavní silnici, kde každých dvacet minut jezdili policajti. Hned u krajnice. Zajímalo mě, jak dlouho tam leží. Naběhl jsem tam, odkryl jsem ho a vidím housenky. Už byl pěkně prožranej, tejden tam musel ležet. Tou dobou už jsem byl se sešitou hlavou. Meditoval jsem nad tím, že kdyby mě ten blbouš tou cihlou praštil tak, že by mě zabil… Co se se mnou stane? To je jasný, nechaj mě tam takhle ležet a seberou mi kolo. Nikoho to nezajímá. Nikoho.

Audio mrtvola

Text 7

Co ti ještě zůstalo v paměti?
Třeba to, když jsem viděl desetitisíce Číňanů, jak makají na silnici. Něco neuvěřitelnýho. Všude tam lítá nehašený vápno, který se ti vyhasí v plicích. Jeden vedle druhýho, spoustu kilometrů. Vpravo po silnici jsem měl jet já. Na to jsem se jim samozřejmě vykašlal, to bych přišel o plíce. Jel jsem po krajnici a řval na ně, ať uhnou.

FOTO VAPNO

 – VPRAVO SE MI JET NECHTĚLO –

Text 9

LEHOKOLO ŠETŘÍ ZADEK A KRK

Proč jsi vlastně zvolil lehokolo?
Viděl jsem ho u jednoho chlapíka ve Francii, který mě tím kdysi předjel. To jsem jezdil ještě na klasice a už jsem byl hodně rozjetej. Na odpočívadle jsem od něj pak vyzvídal, proč je tak rychlej. On říkal, že proti němu nemám šanci. Zkusil jsem to ještě jednou, ale fakt jsem se vůbec nechytl.

V čem je lepší?
V průměru to jezdí pomaleji, ale jezdíš pohodlněji, takže vydržíš víc. Nebolí tě zadek, nebolí tě ruce, nebolí tě za krkem… Bolí tě jen nohy. Takže celej den můžeš jet naprosto pohodlně. A hlavně – díváš se po krajině, nemáš zakloněnou hlavu nahoru. Cestou do Číny jsem měl průměrnou rychlost asi 15 kilometrů za hodinu. Za den jsem jezdil v průměrně 160 km denně. Maximum jsem měl 204 kiláků.

Měl jsi vychytávky, jak ušetřit cestou sílu?
Často jsem jezdil za motorovýma tříkolkama nebo za traktorama. To si ani nedovedeš představit, ale když jede traktor naloženej slámou, utvoří mu to nahoře hranu a ty za tím jedeš jako ve vzduchovým pytli. Valí tak 18 km za hodinu. To jelo samo! On rychleji jet nemohl a já taky ne. (směje se)

Jak jsi to jel vlastně dlouho?
Skoro čtyři měsíce. Z toho dva měsíce na kole od rána až do tmy. V Číně jsem musel jet vždycky do tmy. V šest hodin ráno už se kolem mě shlukovali. Takže za tmy jsem stavěl stan – to nevylejzali, naučil jsem se to bez baterky. A ráno v šest jsem se balil. Byl jsem silně nedospalej a silně naštvanej, že jsem byl takhle omezenej. Do Pekingu jsem dojel 24. září, to už byly kratší dny.

Galerie KOLO

FOTO HOLCICKA

 – V PEKINGU PŘED OSLAVOU VÝROČÍ ZALOŽENÍ ČLR –

Audio ŽP

Text 10 + FACEBOOK PODPORUJ, SDÍLEJ

CO JSOU TO HVĚZDY?

Takže s lidmi ses v podstatě moc neseznámil.
Jeden člověk uměl anglicky, to bylo ještě v pouštní oblasti. Tím to končilo. Pak už tam nikdo nebyl.

Jak na tebe působila samota?
Jó, pohoda. To mně nevadilo.

Jak se Číňani dívají na životní prostředí?
Všiml jsem si, že sbírají plastový láhve do sběru – za to měli prachy. Nebrali jim tam ale plastové etikety, takže ty oddělovali. Pak vidím blízko pole chlapa s vozíkem. Stál na korbě, vzal vidle a vyhazoval do větru ty plastový nálepky. Házel to ven a vítr to rozmetával po těch polích. To jsem čuměl.

Co ve městech?
Když už jsem dojel skoro k Pekingu a viděl jsem ty jejich říčky, který tam protejkaly v předměstí… To jsi v životě neviděl. Stoka. Zaflákaný vším možným. Číňan na to kašle. Dokud není doma, tak ho to vůbec nezajímá. Jeden obrovskej malér.

Peking je sevřenej různejma továrnama, který vypadaj tak odpudivě! Nevíš, co tam je. Když vidíš, že tam maj smog a když čteš, že místní děti neví, jak vypadá modrá obloha a co jsou to hvězdy… Už chápeš, o čem je řeč.

Třeba tady se jim vyklopilo auto – to bylo docela běžný. Teď se dívej, to musely být nějaký kyseliny. Teď to takhle teklo a já si říkal: „Sakra, kde to přejedu?“ Oni byli v pohodě, nemohli sice dýchat, ale všichni se tam seběhli si to prohlédnout. Podívej se na ty tváře…

Karel Vlcek Cina 3Cina_49

Jak vzpomínáš na závěr cesty?
V Pekingu jsem pak přijel ke svojí známé a jako první jí říkám. „Kdyby v Číně byla obrovská katastrofa, zahynulo spoustu lidí a někdo by za mnou přišel a řekl, ať přispěju… Ani juan! Ani korunu bych jim nedal. Něco tak úděsnýho, to jsem nikdy nezažil.“

 

FULLW BORDEL

 – ANI JUAN –

Dvě mapky

FOTOGALERIE Z CESTY PŘES POLSKO, BĚLORUSKO, RUSKO A KAZACHSTÁN DO ČÍNY

Galerie FULL

infobox tabulka obyč

“Svoje cyklocesty jsem za dobrodružství nepovažoval. Na problémy, které cesta přináší, jsem se těšil, ty cestu zpestřovaly.

Největší dobrodružství jsem prožil při lezení „Tajné cesty“ III na Dračí zub na Hruboskalsku. Vážil jsem 72 kg při 185 cm výšky a uvíznul jsem na dlouhou dobu za hrudník v úzkém komíně. Naštěstí jsem to lezl s Ottou Novákem, který byl pode mnou, a Pištou Berežným, který lezl nade mnou. Kdo něco takového nezažil, tu hrůzu nepochopí.”

Jak dlouho jsi tam byl?
“V komíně jsem byl asi 20 minut a jen ve výdechu. Otta Novák naštěstí nemohl uhnout, takže po několika silných kopech do hlavy začal poctivě stavět a Pišta Berežný mě lanem tahal nahoru. Do komínu jsme vlezli na doporučení Václava Širla, který se od toho pak distancoval, že myslel jiný komín. Říkali jsme si, že to co prolezl Širl, prolezeme také s prstem v nose. Ještě teď mne vzpomínka na to děsí.”

Mezi Dračkami, Skalák (f: Standa Mitáč)

Mezi Dračkami, Skalák (f: Standa Mitáč)

Proč ses po revoluci vykašlal na lezeckou fotku?
Chtěl jsem už dělat něco jinýho.

Už pro tebe nebylo, co fotit?
Né, to né. Spíš už jsem byl zvanej na ty festivaly, jezdil do porot… Ne, že by to bylo špatný, ale s focením už jsem nechtěl mít nic společnýho. Těžko se to vysvětluje. Hodně jsem fotil Sinarem – tou těžkou bednou, pořád jsem ji někam rval, obtížně přenášel po skalách … Už toho bylo moc. Přestalo mě to bavit.

Co jsi dělal po tom?
Vydělával jsem si dost peněz z různých soutěží (víc než jsem měl plat v ČTK). Většinou to byly nějaký mezinárodní novinářský, pak jsem ještě fotil Prahu, mám obrovskej archiv diáků Prahy. Začínal jsem s pohlednicema, které jsem začal prodávat od září 1990. Najmul jsem študáky, nechal udělat asi pět vozejků a oni z nich prodávali. V roce 91 seděl jeden přímo pod radnicí. Za den měli tržby nějakých 14 000 Kč. Teď si to vezmi, jak to naskakovalo… Tak to bylo zezačátku. Říkal jsem si, že pokud do toho nenaskočím hned, tak to bude v čudu.

Na cyklovýpravy jsi začal jezdit hned po roce 90?
Né, nejdřív jsem musel stabilizovat litografické studio Forma, které jsme s bráchou založili a které mě živilo později. On vždycky řval, že si někam jedu na dva tři (čtyři) měsíce. (směje se)

Fotka, která šla nejvíc na dračku.

Fotka, která šla nejvíc na dračku.

Narodil se 25. 4. 1945 v Kateřinicích, v současné době žije v Praze.

Má přezdívku „Šedý vlk“, „Šedej“.

Získal doktorát na Fakultě žurnalistiky UK, pracoval jako fotograf ČTK.

Nejvíce se proslavil jako fotograf pískovcových přeskokůčlánek eMontany. Jeho lezecké fotky měly velký ohlas i v zahraničí. Už před rokem 1990 publikoval v západních časopisech.

Po sametové revoluci přestal profesionálně fotografovat, místo toho začal každý rok jezdit na dálkové cyklistické výpravy. Projel například Kanadu, Argentinu, Nový Zéland. A v roce 1999 se vydal na “cestu malérů” z Prahy do Pekingu.

Černobílé fotky

Autor

Standa “Sany” Mitáč

Hlavní editor

“Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.” Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš.
Je závislý na stavech, kdy neřeší datum –
v horách nebo na labském písku. Neléčí se.

Facebook

TOC, nezapomenout přidat související články a vyplnit Excerpt (úplně dole)