Inkvizice Xb
Sportovní milník
a stovky
nalítaných metrů
Jirky Malíka

perex

Píše se rok 1989 a název téhle cesty naráží na komunistický režim. Ocitáš se také v době, kdy chlapi naráželi na limity předchozí generace. Vše nad VIIc měl být „extrém“ – konečná… Možná na chvíli. Jaké byly počátky sportovek na písku?

Kredity

T: Standa „Sany“ Mitáč PŮVODNÍ VIDEO: J. Freiwald A „Sany“ Mitáč
F: archiv Jirky Malíka, S. Mitáč, J. Freiwald
| září 2018

Text NULA

TADY PŮJDE O POHYBY, NE O STRACH

Estetická linka středem úzké stěny. Jedna z prvních sportovek na českém písku. Jinými slovy cesta, kde se nezabiješ, ale pro vychutnání zápisu ve vrcholové knížce musíš umět bouldrovat v oblinách a mít solidní vytrvalost. Čeká tě kontinuální lezení 40 metrů až ke slaňáku… A jak se dozvíš od prvovýstupce, spadnout se dá i úplně nahoře…

Pro eMontanu „Inkvizici“ lezl stavěč Jenda Šolc a na vznik cesty zavzpomínal jeden z jejích autorů (dělali ji: J. Malík, T. Moravec, P. Hrubý, J. Holanec, J. Soumar, pozn. red.), který na ni strávil nejvíce času – Jirka Malík. Z prváče však bohužel fotky nejsou: „Pořád jsme lezli a nestíhali fotit. Teďka toho lituju,“ říká Jirka, který razí filosofii: „Klasiky ať se nechají být. Ať se v nich pozabíjí, kdo bude chtít. Moderní cesty by se měly dělat tak, aby se první kruh dal rozumně a další kruhy tak, abys už nikdy nespadl na zem,“ tomuhle myšlení odpovídá i „Inkvizice“.
.

Jirka Malík. Podle „Alberta“ Hrubého udělal na „Inkvizici “ nejvíce práce.

BANNER

Text Nula a kus

OPUCA GANG VYRÁŽÍ VZHŮRU – JIRKA MALÍK

Jaký je kontext vzniku téhle cesty?
Na konci 80. let jsme jako jedni z prvních začali bouldrovat, a to v Opočenském lomu. Říkali jsme tomu Opočenský Josemit, jehož objevitelem byl Jirka Holanec. Lezli jsme jak o život, ale zároveň jsem si dělali srandu z lezení, a záhy nás napadlo založit takovou recesistickou lezeckou sešlost – Opuca gang (podle materiálu skály “opuka”, pozn. red.), se kterou jsme mířili na západ a rozhodně ne na východ. Natočili jsme jednu z prvních komedií o lezení (dávno před Olmypus Mons), ale nikdy jsme to nedotočili a promítali jsme to málo. Podstata byla, že do lomu přijel trabantem s Coloradskou značkou John Gill, tehdy nejlepší lezec světa, a tady si pochopitelně neškrtne, i když mu profesor lezení v opočenském Josemitu Jirka ukazoval ukazovátkem, jak to má vylézt. (směje se) Když přijel otec boulderové klasifikace Verm z USA na Fesťák, soukromě jsem mu to promítli, a mysleli jsme, že umře smíchy. Johna znal osobně a ptal se, jak jsme zjistili, že je z Colorada. My jsme to jen tipli.

V čem vám nejvíc pomohl Opočenský lom?
Značně jsme se v něm vypracovali – naučili se dělat dynamické pohyby, zvedat vysoko nohy, dělat dlouhé a těžké traverzy do naprostého vysílení… Už tehdy nám bylo jasné, že lezec musí mít velkou výbušnou sílu i vytrvalost. Tuhle znalost jsme pak přenesli na Ostaš, kde Jirka Holanec objevil Eldorádo (název sektoru, pozn. red.). Zjistili jsme, že tam je asi 300 metrů široký a volný pás stěn, kde nebyl ani jeden kruh. Sice nešlo o klasické vrcholy, ale převislost a hladkost těch stěn nás velmi lákala. Zároveň jsme si tam všímali i kamenů okolo, to vše už jako Opuca Gang, bylo nás asi pět až sedm. Měli jsme zcela ujeté stanovy a dokonce hymnu. Každou sobotu brzy ráno zakašlal „starý brach“ (Jirkova Jawa 250) pod našimi okny ve Žďáru – budil nás hodem cihly do okna, čímž moji ženu vytočil vždy k smrti, já seběhl dolů, naskočil a dojeli jsme buď do Ádru nebo na Ostaš a cestou vyřvávali slova hymny na melodi tuším Lady in Black: „Už jedou chlapci rozverní, už jedou na stroji, brachu starém, už opuca machine zní, duní a kašle krajem…“
.

Obálka samizdatového průvodce vydaného kolem roku 1985

.
Měli jste tehdy bouldermatky?

Jirka vždy přivezl do lomu nebo i do Eldoráda na trakaři slamníky do postelí, které různě hledal na skládkách. Myslím, že ten nápad pouze někdo obšlehl a zdokonalil až do bouldermatek.

Jak jste v těch těžkých profilech dělali cesty odspoda?
Vymysleli jsme nový styl navrtávání. Používali jsme sice také Cikánův naklofávák, ale snažili jsme se vymyslet „třetí ruku“ na rychlejší odsednutí. Když jsme tam zkoušeli udělat jednu z prvních desítek, vzali jsme si filc, ve kterém byla díra. To jsme měli přidělaný na sedáku a chtěli jsme to jen přilepit na skálu. Navrtávák už v tom byl připravený a stačilo do toho jenom bouchat. Nakonec to vůbec nefungovalo. Tak jsme zkoušeli dávat malý navrtávák s malou hřídelkou, aby neměl takovou páku, a ten jsme začali dávat do modeliny. Pak se do toho max pětkrát jeblo kladívkem klofáku a zkusil jsi opatrně odsednout a modlil ses, aby to drželo a nevystřelilo ti to oko. A pak jsi dal teprve dobrý vrták. Tenhle způsob se ujal a doslova korunu tomu všemu dal pan Walzel, tatínek Čaje (Viktor Walzel, pozn. red.), se kterým jsme taky občas lezli, když na náš popud vyrobil ultra tenký a ultra krátký vrták, skvěle zakalený, bez hřídelky s korunkou. Tato inovace se ale objevila už v době, kdy jsem lezl s Albertem. (Koncem 80. let se ještě během prvovýstupů nemohly používat skyhooky, pozn. red.) Na Ostaši jsme už předtím s Opuca gangem, do kterého vstoupil můj první žák, Jarda Soumar, posléze jeden z nejlepších moderních pískařů v ČR všech dob, vyrobili šest nebo sedm desítek, což bylo více než v celých Teplických a Adršpašských skalách, a když jsme se to tam naučili, tak jsme naběhli na tu „Inkvizici“. V tý době jsme už trénovali dvoufázově – prkna s dírkami, hrazdy, činky… Ve skalách jsme byli až pětkrát týdně.

V čem jste lezli?
V té době jsme měli ještě bačkory. Na „Inkvizici“ jsem začínal zkoušet první italské Scarpy, které byly tvrdé jako futrály na housle. (směje se) To byla tragédie.

VIDEO

JAKÁ JE „INKVIZICE“ NA KATEDRÁLU?

– Popisuje a leze Jenda Šolc –

Text 1

OD PŮLKY UŽ TO PŮJDE!

Koho vlastně napadlo „Inkvizici“ zkusit?
Tu stěnu objevil Jirka Holanec, který ji zdálky nakoukával: „Kluci, když to vylezeme do půlky, tak pak už to půjde!“ Tak jsem se do toho pustil, ale ze začátku jsem neměl moc s kým. První kruhy jsme dávali s Járou Soumarem. Střídali jsme se, ale jeho už tehdy opouštěla motivace. Pomohl mi s tím hodně, ale většinu času jsem tam strávil já a kluci z OG se obětovali a jistili, i když to taky lezli. Zaškoloval jsem tam Tortura Moravce a právě i Alberta (Pavel Hrubý, pozn. red.), můj další veleúspěšný žák, který se stal podobně jako Jára místní legendou.

Kolik bylo tehdy Albertovi?
Když jsme začali dělat „Inkvizici“, tak 15 let. Byl to mladý junák, co lezl asi osmičky. I Alberta jsem vlastně učil skoro od píky včetně dělání cest, navíc byl obrovský talent a tvrdý chlap. Ale myslím si, že kdybychom se tenkrát nepotkali, tak by se k dělání cest nedostal. To know-how prvovýstupů tehdy moc lidí neznalo. Když uplynul nějaký čas, tak se situace obrátila a já jsem začal občas pomáhat Albertovi. Podporoval jsem ho, jistil ho. Po pár letech začal samozřejmě lézt lépe než já a lezli jsme spolu přes deset let a udělali řadu úžasných linií jako „Bod zlomu“, „Dark side“ (dvě Xb-c na Chrámovkách, pozn. red.) atd.

Bylo hned po dodělání „Inkvizice“ jasné, že to bude Xb?
To vůbec ne, klasa se určila až později. My jsme šli na hranu našich možností v AF přelezu, i když je fakt, že první půlku jsem měl tak nacvičenou, že jsem to pak pro další pokusy nahoře prakticky jen v kuse přeběhl. Ale myslím, že RP jsem to nikdy nedal, už jsem na to neměl motivaci. Většina nejtěžších cest té doby vypadala tak, že jsi lezl a pak tam byla dvě nebo maximálně tři těžká místa. „Inkvizice“ je kontinuálně obtížná asi jen se dvěma odpočinkovými místy na těch cca 40 m. První klíč je už asi ve dvou třech metrech – strašný natahovák po kyzu. Tím pádem musel být první kruh hodně nízko. Tím pádem druhý taky, protože jsme nechtěli, aby se padalo na zem. A tak dále. Už v té době jsme razili filosofii, že v těžkých cestách není možné mít odlezy pět metrů s potenciálním pádem na zem. Tehdy pravidla prakticky nepočítala s tím, že by někdo lezl někdy nějaké desítky. Pamatuju dobu, jak se místní lezení sice nadále rozvíjelo a těžklo, ale klasici se na dost dlouhou dobu chybně usnesli, že nejde vylézt nic víc než VIIc – „extrém“, se tomu říkalo. Stejně tak byly přeskoky jen do trojky – a oboje bylo definováno jako na hranicích lidských možností. To nám dost slušně bránilo v rozvoji klasifikace a vznikl v ní neskutečný bordel. Pochopitelně, že jim naše generace rozmetala klasické limity na prach.

Jak dlouho trval prvovýstup „Inkvizice“?
Strávili jsme na tom asi dva roky. Pamatuju si, že když jsme po prvním roce dobyli tu polovičku, tak to tam bylo nejtěžší. (směje se) Takže po pátém kruhu jsem Holance začal proklínat. Zjistil jsem, že nahoře to bude asi ještě horší než ten spodek, který už jsem v té době měl naučený a chodil ho docela v klidu. (V posledních kruzích se dříve nenechával fix, jak to často můžeš vidět dnes, pozn. red.). Od pátého kruhu jsem bojoval víceméně sám, protože kluci si tam v kopačkách moc neškrtli. Myslím, že těch Xb tam sedí pro kusový přelez dodnes. Pak si pamatuji, že jsem lezl pro osmý kruh, který je poslední, a v té době to bylo trochu porostlé mechem a lišejníkem. Lezl jsem hodně otevřeným žlábkem nahoru a v něm jsem nebyl schopen dát kruh. No, a špatně jsem odhrábl nehtama lišejník a vyjel jsem z něj s tou kovárnou. Vytáhl jsem tam nějakou patnáctku. Dost tvrdá rána – se vším tím železem jsem tam sebou mrdnul. Pak jsme to za chvíli přelezl a kruh dal nad žlábkem, už asi jen čtyři metry pod vrškem. Ten den jsme to po dvou letech konečně dolezli. Úplně přesně jsem to nepočítal, ale minimálně 200 metrů jsem tam vytočil jenom v létání. (směje se)

Galerie Jirka

CItat

„Pamatuji se, že jsem tam měl asi
první flash opakování…
A byla to cesta, která se mi fakt líbila.“
Tomáš Čada

Text 2

BROUMOVSKÉ MILNÍKY

Pamatuješ si na přelez Tomáše Čady, případně další přelezy?
Ano, Čadis tam přišel, já jsem mu maličko radil a on všechna klíčová místa přelezl na poprvé. Udělal tak první OS nebo FLASH téhle cesty. To jsem smekal klobouk. Pak to lezl i Patrick Edlinger (francouzská legenda sportovního lezení, mimochodem, cestu lezl i Adam Ondra, pozn. red.). Někdo mi kdysi řekl, že to je nejkrásnější cesta na písku, co kdy lezl. Tak to fakt potěšilo. „Inkvizice“ byla jedna z mnoha cest, které mi sedly (opičí index mám asi 12) a pozoruhodné bylo, že tyto už opravdu těžké cesty měly celé dlouhé sekvence, které šly lézt jen jedním možným způsobem. Byly to vlastně takové šachy s tělem a skálou. Mně to připadalo jako zen, kdy adepti dostanou nesplnitelný úkol (koan). Protože každá taková cesta se vždy ze začátku jeví, že to je naprostá blbost, aby to šlo vylézt. Takže dokud jsi to nevymyslel, byla ti k prdu síla. Chtělo to jak rozum, tak i sílu. (směje se)

„Inkvizici“ jste lezli od začátku s maglajzem?
To si úplně nevybavuji, ale myslím si, že už jo. Se Soumarem jsme ze začátku experimentovali s pryskyřicí. Měl jsi takový pufík a v tom byla nadrcená kalafuna. Trochu to lepilo, ale jakmile se oteplilo nad dvanáct stupňů, tak se z toho udělala guma a bylo to ještě horší než bez ní. Pak jsme používali suchý písek. Jednoho dne, když jsme přelézali Čadisovo „Videodisco“ (Xa, pozn. red.), tak šla kolem nějaká komise – částečně složená z mých budoucích kolegů ochránců přírody, (směje se) a začali nás v té desítce tahat za lano: „Magnézium!“ ječeli na nás v čele s okresním bafuňářem lezců za socíku. Jenže my jsme tam měli písek. Nechal jsem se spustit. Pytlík vzali na rozbor a prý v tom našli nějaké stopy maglajzu a strašně nás dodatečně vydusili. Já jsem se naštval a říkám: „Tak, hoši, od týhle chvíle lezu natvrdo s maglajzem.“

Myslíš si, že „Inkvizice“ byla nejtěžší sportovka na písku své doby?
„Inkvizice“ byla určitě přelomový bod, podobně jako předtím Čadovy „Gravitační komplexy“ (první IXc v Teplicích, pozn. red.). Další přelomový bod byl „Bumerang“ (Xc) – z toho jsme měli respekt, i když už jsme začínali být ve formě. Za odpoledne jsme tehdy vylezli v odpočinkovém režimu Kollerovu „Kalamárku“ (VIIIb), Sýkorovu a Richterovu „Muší spáru“ (odvážné VIIIa, pozn. red.) a Krecbachovo „Bojogéna“ (VIIIb). Další teplický milník bylo Tsunami. O té neskutečně exponované hraně jsme si jako začátečníci mysleli, když jsme pod ní chodili, že toto je hrana, která určitě nepůjde vylézt, jenom s hajzl zvonama – nácuckama. No, ale o sedm let později jsme v tom s Lubošem Benešem, autorem nápadu, viseli a udělali jsme to. Se Soumarem Nemocná můza, Výlety do snů a hlavně s Albertem „Bod zlomu“ (Xb/c) dlouhou asi nejtěžší hrana v Česku a nakonec „Hlaďák“, taky dvouletá věc, šacoval jsem to v kuse na XII (cesta, která byla Jirkovi Malíkovi vytlučena v roce 2011, ale to už je jiný a dlouhý příběh, pozn. red.).

FULL FOTKA

– JENDA ŠOLC V „INKVIZICI“ NA KATEDRÁLU (f: S. Mitáč) –

Galerie Jenda

Vzpomínka Bodan

Vzpomínka Pavla „Boďana“ Hejhala

„Fantastická cesta, která mi sedla.
Měl jsem štěstí na podmínku – byla zima a fouklo mi.
Spadl jsem ve spodním bouldru a na druhý pokus už to šlo.

Dodneška si vybavuji kroky někde v půlce stěny –
ocitneš se asi tři metry nad čtvrtým kruhem pod takovou plytkou policí.
Děláš tam svižné kroky a padat už by se ti nechtělo.“

Mapa

FULLW KUBA

„INKVIZICE“ – KRÁSNÁ LINIE STĚNOU KATEDRÁLY (f: J. Freiwald) –

Zavěr

.

_________
.

Text a video o „Inkvizici” v Tepličkách patří mezi naše „Příběhy cest“. Dole najdeš další videa, kde jsme také šli po historii cesty. Děkujeme Hanibalu za partnerství téhle rubriky bez vlivu na její obsah.

Hanibal logo

 

Pokud jsi frajer nebo frajerka a chceš ocenit naši práci,
zvaž prosím cvaknutí přispěvatelské samolepky,
ať můžeme točit další videa. I malá částka pro nás znamená velkou podporu.

 

 

Autor

Standa „Sany“ Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš.
Je závislý na stavech, kdy neřeší datum –
v horách nebo na labském písku. Neléčí se.

Jakub Freiwald

Editor

Absolvent mediálních studií, profesionální střihač, kameraman a příležitostný fotograf.
Točil cestopisné reportáže třeba v Číně, Argentině, Indonésii nebo Indii.
Motto: „Když se chce, všechno jde.“

Facebook

TOC