"200 slov"

Jak jsem zažila náboj hluboké lásky a přijetí. Ve vzduchu mezi věžemi Castletown a Rectory

09.01.2019, Evka Laxová

(O projektu Castletown už na eMontaně nedávno psala Anče, jejích 200 slov čti tady. Nebyla tam však jediná Češka. Svůj pohled na tuhle mega hajlajnovou událost nám poslala i Evka Laxová, pozn. red.)

Obvykle jezdím na výlety se samými muži a je to moc fajn. Tentokrát ale osm žen,
tří národností, které si se vším poradí, nebojí se vzít za práci, podat úctyhodný sportovní výkon, dobře uvařit a u toho být vždy společenské, usměvavé, něžné a krásné… Pánové prominou! Já se do těhle Bábovek zamilovala…

Týden jsme kreslily realizační plán, sestrojily celý highline setup a cvičně ho naply na nedalekém Fruitbowlu (známý highline spot, kam se sjíždějí lajneři z celého světa, pozn. red.) Tohle vše po sedmi měsících příprav a vydělávání peněz. Každá členka týmu má svou důležitou roli…

Vyrážíme! Násyp pod věžemi tvoří nestabilní suť. Při sebemenší chybce nechci pomýšlet na důsledky. V pozemním týmu, částečně omezeném na dvě holky, vrávoráme se čtyřmi batohy s lajnou. Je nutné ji pečlivě rozprostřít. Holky po trojičkách lezou na věže. Kromě toho, že lezení je fakt náročné a nebezpečné pro samou zimu a vítr, mají na těch spárových rukavicích ještě ty lyžařské…
.

Přípravy (foto: Katrin Bell, Anna Hanuš Kuchařová)

.
Opakované a komplikované spojení s leteckými úřady zajišťuje fotografka Katrin. Vyhlídková letadla ráda létají mezi věžemi. Lajna i přes snahu reflexních pruhů není vůbec vidět. My jen tiše doufáme, že to nějaké letadlo nepošle mezi věže.

Hauování batohů pro desetičlenný tým trvalo jeden a půl dne. Na vrchol Rectory si totiž musíš donést i dříví, kterým rozděláš oheň. My tam bydleli pět dní při průměrné teplotě šest stupňů.

Lajna je napnutá a my vyčerpané… Přesto nás neopouští humor, láska a nadšení…
.

Musely jsme zpracovat půl kilometru lajny… (foto: Katrin Bell, Anna Hanuš Kuchařová)

.
Světla je málo, účastnic mnoho: Itinerář zní jasně! Od světla do světla pořád někdo na lajně. Mrazí mě, když se probouzím v 6: 30, na spacáku mám jinovatku a Louisa se z vesela přivazuje na odsedku. Tak to pokračuje až do soumraku.

Není v silách nikoho jít tam i zpět najednou… Na Castletown je po celou dobu Rescue balíček (péřová deka, ochranná folie, pití a tyčinky) na 497 m si dáváme znamení rozpětí rukou Y (můžu jít) N (odpočívám dál) – to dává možnost další v pořadí vlézt na lajnu.

Výškový rozdíl mezi Castletown a Rectory je 30 metrů. Holky jdoucí z Castletown užasle hlásí: „Ty, já při chůzi po té lajně normálně ujížděla.“
.

Nahoře, kde končí přípravy a začíná vesmír. Je tu zima! (foto: Katrin Bell, Anna Hanuš Kuchařová)

.
Držím se jak klíště! Prvně na 497 metrů dlouhé lajně (pro zajímavost chodím highline do 40 m a to s pády). Ten kopec nahoru při pohledu zpět mě odrazuje od jakéhokoliv pohybu vpřed. Přesto po tom neskonale toužím. Už jen z toho důvodu, že vidím, jaká krása září z mých kámošek a nerozumím tomu, co říkají… Po dvou dnech vnitřního přemlouvání odhazuji vše, co mě sužuje, a drandím na kladce za třetinu vzdálenosti. Sedím na ohromné lajně v nevídaném prostoru, mávám rukami a až zpětně z videa rozeznávám, že vytvářím kmit nahoru a dolů v rozpětí bezmála pěti metrů. Lítám jako pták!

Při chongu (podřep, kterým se zvedá na highline, pozn. red.) cítím rychlé a cukavé pohyby lajny tam i zpět… Woow, co tohle je?! Další novinka? Při zvednutí se to krásně uklidní.

Náhle stojím v ohromném magickém prostoru a pokorně se ptám: „Můžu?“ Tuhle nekonečnou prádelní šňůru před sebou i za sebou teď ovládám „já”?

Můžu, co chci!
Ten prostor je teď jenom můj…
Je v něm vše a zároveň nic…

Po pěti dnech strávených na věži máš pocit, že bouráš dětský tábor. Nestíháš psát deníček, nechápeš sílu ani magii, která je tolik hmatatelná a osobitá pro každou z nás.

Lajnu sundaváme ještě za tmy. Není to jednoduché. Vše ale dobře dopadne a my se druhý den totálně vyčerpané a zároveň tolik šťastné těšíme všemu, co bylo, je a bude.

Mega lajna a mega atmosféra (foto: Katrin Bell, Anna Hanuš Kuchařová)
reklamní banner