Už se nemůžu držet,
ale ještě se nedokážu pustit!
Herbert Richter

perex

„Opět jsem tady, a to jsem rád. Zde někde jsem nechal kousek SVÉho srdce. Když jsem přijel poprvé, padesát osm let zpátky, bylo to pro mě jako nový svět. Vše dohromady: krajina, skály, lezci a lidi. A jak se tady mluví. Slova jako „blb“, „prd“, „krk“ – to u nás nemáme.“ (lámanou češtinou jako host Fesťáku 2018)

Kredity

T: ALEŠ „ALEŠÁK“ PROCHÁZKA F: archiv Herberta Richtera, A. Procházka, F. Richter, P. Novotný, S. Mitáč
| listopad 2018

Text 1

ŽÁDNÝ VÝKON, JEN TAKOVÁ SRANDA

Pokud hodně lezeš v Sasku, Adršpachu nebo Teplicích, tak jsi na jméno Herbert Richter v průvodčíkovi už jistě narazil. Cesty z jeho dílny mají poměrně výrazný rukopis – jasné a logické linie, pěkné lezení, málo kruhů, tu a tam nějaký ten vykřičníček. Ačkoli se dnes už často jedná o vyhledávané klasiky (a jen velmi zřídka o plnotučné vraždy) není vyloučeno, že si někde výše nad kruhem naděláš strachy do kalhot. A až se ti v šimravém desetimetrovém odlezu od posledního jištění začne kroutit břicho a kámoška psychologie se tě zeptá, jak moc se vlastně chceš podívat na vrchol, už víš, co jí odpovíš?

U mě to nebylo jinak. Herberta jsem měl načteného z průvodčíka, nějaké cesty vylezené, odpověď na dotěrnou otázku připravenou. Nu, a protože je vznik jeho legendárních prásků datován do období 1955–1965, ani jsem se nezatěžoval úvahou, zda Herbert ještě vůbec žije, případně dojde-li někdy k našemu společnému setkání.

Obrat nastal, když jsem zhruba před dvěma lety začal zpracovávat článek o parádní technické lakocince „Schwarze Kante“ (vyšlo v Montaně 3/2017, pozn. red.), která vede na věž Königsspitze v Sasku, což je jeden z těch známějších Herbertových počinů. Dostal jsem na něj kontakt, přijel k němu domů, vypili jsme spolu nějaké pivko a já měl pocit, že mám tu čest s charismatickým, inteligentním, mimořádně sympatickým a především skromným člověkem, který ač patřil ve své době k nejlepším světovým horolezcům, většinu svých cest komentuje slovy: „To byla jen taková sranda.“ Možná to bylo tím pivem, ale spíš bych řekl, že mám na tyhle věci čuch.
.

Herbert (vlevo) se sestrou kolem roku 1940

.
Herberte, kdy jsi se narodil?
V roce 1935. V Míšni nad Labem, to je asi 25 km od Drážďan, po proudu. V Míšni byla první evropská porcelánová manufaktura (založená roku 1710 a fungující dodnes, pozn. aut.).

Jaká byla situace ve Východním Německu po druhé světové válce?
V roce 1945 mi bylo deset let. Můj přítel Jarda Stránský by na to řekl: „Hovno!“ Neměli jsme vůbec nic, pořád byl hlad, uhlí též vůbec nebylo. To byla opravdu tvrdá doba. Ještě v roce 1953 byly lístky na máslo a maso. Ale zajímavé to teda bylo taky.

V knize Pískaři se píše, že jsi byl jaderný fyzik.
To ne, byl jsem geofyzik.

Co to v praxi znamená?
Hledali jsme například nerostné suroviny, konkrétně zemní plyn.

A našli jste nějaký?
Nenašli jsme vůbec nic.

Počkej, takže ty jsi to vystudoval, pak jsi 40 let hledal zemní plyn a nic jste nenašli?
Jo. Možná jsme to dělali špatně, anebo tam žádný nebyl.
.

Herbert má dlouhou chvíli při hledání zemního plynu.

BANNER I SE ČTVERCEM

Text 2

KILO KARABIN

Jsi známý pod přezdívkami „Rübezahl (Krakonoš)“ a „Fliege (Moucha)“. Jak vznikly?
To byl ten Rundlauf, taková sranda – poválečná tělocvičná pomůcka ve škole. Na stropě byl pověšený otočný věnec, ze kterého dolů visela lana. Ty ses jednoho držel a musel jsi rychle běžet dokola – odstředivou silou jsi pak začal létat a já v tom byl mistr. Proto Moucha.

Viděl jsem nějaké obrázky, jak se na tom daly dělat i různé akrobatické kejkle a taky jsem se dočetl, že díky té odtředivé síle, když se nějaké dítko pustilo, docházelo k poměrně vážným úrazům, tak to pak postupně ze škol stáhli. A jak vznikl Krakonoš?
Když jsem začal lézt, tak první oddíl, do kterého jsem vstoupil, se tak jmenoval.
.

Rundlauf – z dob, kdy nebylo bébéčko ani lokál. (zdroj: mtk-net.de)

.
Tak pojďme k lezení. Jak vypadaly tvoje začátky?

To by bylo na celou knihu. Jak jsem říkal, po válce byla velká bída a my jsme měli pořád hlad. Sousedka měla na zahradě jabloň, ale její syn měl strach z výšek, takže když jablka dozrála, vždy mě požádali, abych vylezl do koruny nějaká natrhat. Anebo pak v zimě jsem opět lezl po stromech a trhal suché větve, abychom si měli čím zatopit a nebyla nám taková kosa. Tak to vlastně začalo. První opravdové skály byly kousek za Míšní a tam jsme pak ze srandy zkoušeli lézt s kamarády. A pak, v roce 1949, jsem se ocitnul na výletě v Sasku. Šli jsme do Rathenu a já tam poprvé zahlédl Talwächtera – tuhle velkou, samostatně stojící věž a hned jsem věděl, že tohle chci dělat. Zanedlouho po tomhle momentu, v roce 1950, jsem pak vstoupil do lezeckého klubu „Rübezahl Meissen“.

Jaké jste měli lezecké vybavení?
Téměř žádné. Měli jsme konopné lano. Smyček bylo málo, k tomu pár karabin ze železa. Jedna ruská vážila 360 gramů, vzal sis tři a hned to udělalo kilo navíc – to ti muselo stačit, víc jsi toho stejně tahat nechtěl. Naše karabiny z DDR pak byly nepatrně lehčí, jedna měla čtvrt kila. Sedáky nebyly, boty také ne, lezli jsme naboso. A furt jsme měli hlad.

CITÁT 1

„Sedáky nebyly, boty také ne – lezli jsme naboso. A furt jsme měli hlad.“

Text 3

Takže lanem jste se navazovali na hrudník?
Jo, pořád to ještě umím.

Jak se padalo do týhle výstroje?
Padalo se málo. A když už, tak jsi měl docela problém, protože se lezlo na konopném laně a to bylo lepší spíš pro koně než pro lezce. Vzpomínám si třeba na „Nordostwand“ na Lokomotivu v Rathenu – tam jsem proletěl skoro celou stěnu (tedy 12–15 metrů, pozn. aut.), mně se sice nic nestalo, ale Claußnitzer, který mě jistil pěkně po staru, lanem přes záda a pod paží, to málem nerozdýchal. Nebo prvovýstup cesty „Fledermausweg“ na Sommerwand. Po těžkém stěnovém úseku jsem dal kruh a kousek nad ním začínala trhlina, která ale byla úplně plná hlíny. Takže ji bylo potřeba vyčistit, což byla celkem fuška. Nadlezl jsem kruh, chvíli čistil, než mi došly síly. Pak jsem metnul a při pádu se mi přetrhul jeden ze dvou pramenů lana, na které jsem byl navázaný. Kratší kus přervaného lana jsem tedy hodil na zem, na delší se navázal a vyrazil nanovo. Nahoru, čistit, dolů. A znovu dokola. Jak jsem v trhlině odlézal výše a výše, tak původně šestimetrové pády byly též delší a delší a použitelný zbytek lana kratší a kratší. Než jsem to vylezl, tak mi celkem pětkrát prasklo lano. Dnes je tam krásná čistá spára – legrace.

No, mně kdyby v nějakém prváči pětkrát za sebou ruplo lano, tak se na to asi vykašlu. Kdy vlastně přišel ten okamžik a ty jsi začal s prvovýstupy?
Však víš, jak to je. Začneš s lezením, lezeš pořád lépe a lépe a jeden den to přijde. V klubu, jehož členem jsem byl, se tehdá lezly jen lehčí cesty, ale já jsem si záhy uvědomil, že by šlo i přitlačit na pilu. Můj první vlastní směr pak byla „Schmale Wand“ (VIIc na Verlassene Wand, v Bielatalu – Sasku, pozn. aut.)

Galerie 1

Text 4

Jak bys charakterizoval svůj rukopis?
Samozřejmě jako výborný (smích). Některé cesty jsou určitě skvělé, některé pak trochu méně, ale myslím si, že mají linii nebo jsou zajímavé. Mám pravdu?

No jo, máš. A co se týká jištění – v DDR bylo málo železné rudy? Že se tak šetřilo kruhy…
Byla to tradice. Po válce byli našimi idoly Harry Rost a Karlheinz Gonda a ti nedávali moc kruhů. A když jako mladý začneš lézt, tak se samozřejmě díváš na to, jak to dělá tvůj vzor. A snažíš se ho napodobit. Je třeba si také uvědomit, že se tenkrát všechny kruhy dávaly z čisté pozice.

Což znamená, že jsi se jednou rukou držel chytu a druhou rukou jsi zavrtával?
Přesně tak. Mohl jsi se vrátit ke smyčce, sednout si do ní a odpočinout si, ale pak ses opět musel vrátit do lezecké pozice a vrtat dál. Dnes můžeš dát kruh přímo ze smyčky, háčku, někde i z navrtáváku…

Jak dlouho to třeba trvalo, než jsi dal kruh?
To už nevím.

No, tak zemní plyn jste hledali 40 let. Takže třeba dvě hodiny?
To ne. Když se ti rourák kousnul, dal sis přes něj smyčku a do ní sis mohl sednout. Pak už to šlo rychleji.

Občas slyším, že jsou tvoje cesty, či obecně cesty z té doby, blbě jištěné. Co si o tom dnes myslíš?
Když lezeš na písku, musíš mít trošku strach a respekt. A tak je to v pořádku. Musíš mít nejen tady (Herbert ukazuje na biceps, pozn. aut.), ale i tady a tady (ukazuje na hlavu a srdce, pozn. aut.). Na písku musíš zkrátka lézt to, co umíš a na co máš, a ne naopak.

Za první IXa v Sasku je obecně považována cesta „Königshangel“ na Frienstein. (viz článek Milníky lezecké historie, pozn. red.) „Nordwand“ na Blossstock jsi udělal sedm let před ní – to bylo VIIIa se stavěním na nástupu, které jsi pak sám přelezl čistě za IXa. Protože ale jde o relativně krátký úsek, dostal „královský sokolík“ přednost. Neměla by ale „Nordwand“ přesto být tou první devítkou?
Ani ne. To nemá smysl, aby tam byly tři metry za IXa a pak 30 metrů za VIIIa. Cesta by měla být vyrovnaná.

Který ze tvých prvovýstupů bylo nejnáročnější udělat, ať už instalací kruhů či lezeckými obtížemi?
Asi „Fledermausweg“ na Sommerwand.
.

Fotka ze dne prvovýstupu cesty „Fledermausweg“ VIIIc, RP IXb, 6. října 1958

.
S kým jsi lezl nejčastěji a nejradši?

Heini Claußnitzer, Konrad Zumpe, Bernhard Maidl, Friedrich Küttner a Fritz Flötgen byli mí nejčastější lezečtí parťáci a současně i opravdoví přátelé. A jsou jimi dodnes.

Několik společných prvovýstupů máš i s mladým Berndem Arnoldem. Namátkou „Westkante“ na Kreuzturm, „Roberts Rippe“ na Flachsköpfe, „Direkte Westkante“ na Wilder Kopf. Byl Bernd zpočátku tvým „učněm“? Jaký byl vlastně vztah mezi vámi dvěma?
Řekl bych, že na začátku své lezecké kariéry vyhledával Bernd mou společnost, několikrát jsme si spolu také zalezli, ale nikam dál se to neposunulo. Myslím si, že jsme se k sobě moc nehodili, Berndova mentalita mi nedovolila, abychom si byli úplně blízcí. Kromě toho se začal brzy hnát za svými vlastnímí projekty, což bylo jeho svaté právo. To, že přitom dolezl některé mé rozdělané cesty (např. cesta „Liebe und Frieden“ na Falkenstein, pozn. aut.), aniž by se zeptal, jeho právem však už nebylo. Když se náhodou potkáme, tak se spolu normálně bavíme, ale nic víc. Není tam ta „chemie“ jako u mých dříve zmíněných přátel.

Text 5 cesty sasko

KLIKNI pro „print and climb“ verzi.

FULL WIDTH fotka hrana

– HERBERT LEZE „SCHWARZE KANTE“ VIIIa (f: Frank Richter) –

Text 6

Středobod tvého lezení se nacházel v Sasku.
No, tak jsem ze Saska, že jo. Do skal jsem to měl blízko a je to nejlepší lezecký terén u nás. Pak mě fascinuje ta různorodost lezení, kterou ti Labské pískovce nabízí.

Co považuješ na pískovcovém lezení za tak jedinečné?
To snad ví každý. Znáš písek?

No, znám.
Tak víš, o co tam jde.

Tuším. Jaký charakter lezení jsi měl nejradši?
Měl jsem rád všechno mimo širokých spár – ty jsem popravdě moc nemiloval. Takže nejvíc rajbasy, pak stěnové lezení a nakonec vlastně i ruční spáry.

Nějaké úrazy?
Těch bylo naštěstí málo. Jednou mě trefil kámen na Kavkaze. Taky jsem poměrně vážně omrznul v Tatrách – lezli jsme Ganek v zimě, byla strašná kosa, konkrétně mínus 18 a já celou cestu tahal. Měl jsem tehdá mizerné rukavice, tak jsem si je sundal a lezl holýma rukama a všechny prsty mně omrzly. Jeden byl modrý, druhý červený… Naštěstí mi to v nemocnici v Praze opravdu dobře ošetřili. Pak jsem jednou špatně spadnul v Bielatalu. Lezl jsem zamlada „Ostriss“ na Hallenstein, nouzově sednul do takový pofidérní smyčky, ta sekundu držela, pak se scvrkla, projela a já spadnul z osmi metrů dolů na bloky. Ale to nebylo dobře – byl jsem začátečník. (Fotka s rozbitým nosem.) (Nebylo dobře poslat to z osmi do bloků? No, ono to ani dnes není kdovíjaká hitparáda, pozn. aut.)
.

To se tehdá opravdu nosilo? Omrzliny ze zimích Tater.

 

 

NATIONALMANSCHAFT

Jak jsi se nominoval do reprezentace? Dnes si to představuju tak, že se leze po modrejch a kdo doleze nejdál, je tam.
Vědělo se, kdo jsou ti nejlepší lezci. Takže když jsi dělal těžké prvovýstupy, nebo přelézal tvrdé cesty, přišla ti pozvánka do nároďáku.

Jaké z toho plynuly výhody? Byli jste nějak podporováni?
Reprezentace byla směřována primárně do vysokých hor. Do nich jsme potřebovali vhodné oblečení, kalhoty, boty. K tomu třeba i spacák, lana, lezecký materiál a touto formou jsme byli podporováni.

Ale pracovat jsi musel?
Ano, měl jsem práci. Ale když třeba zavolal trenér, že je nějaké soustředění, či že se jede do hor, tak mě z práce uvolnili. U vás to myslím bylo stejně.

Jak jsi trénoval? Měl jsi nějaký plán, či speciální přípravu?
Netrénoval jsem nějak speciálně. Hodně jsem lezl, ale jenom tak dlouho, dokud jsem z toho měl radost. A když tato vyprchala, šlo se na koupaliště nebo třeba koukat na holky.

Koukat na holky?
No, jsem muž, ne?

Bernd Arnold byl známý svou tvrdou disciplínou, tréninkem, motivací a orientací na cíl. Mohl by ses s ním nějak porovnat?
Bernd byl nový typ lezce, který musí mít pořádek a režim. Dostatečný spánek, činky, posilování. My to měli jinak – co šlo, to šlo a když bylo kupříkladu moc teplo, šli jsme se třeba koupat. Vzpomínám si, jak jsme byli u Bernda na návštěvě, dohromady několik lezců, a dívali jsme se na fotbalový zápas. A pak se Bernd podíval na hodiny a řekl: „Můžete tu klidně sedět dál, ale já jdu spát.“ A to je ten rozdíl.

FULL WIDTH FOTKA

– „Se Sovětským svazem na věčné časy“ – naše forma protestu –

Text 7

MÍT SVŮJ LOM

Ty máš skály přímo za barákem. Konkrétně vlastníš pozemek, na kterém se nachází bývalý lom a tam sis postavil domek. Jak jsi tohle místo objevil?
Lezl jsem na místních skalách poblíž Míšně a cestou domů jsem zahlédl asi o kilometr dál v lese kousek bílé stěny. Pomyslel jsem si, že by tam přece šlo lézt. Tak jsem tam zajel na kole a byla to senzace.

Takže jsi to pak koupil?
Chtěl jsem pozemek koupit, ale to za socialismu nešlo. To by byla kontrarevoluce. Takže jsem si musel počkat, než přišel převrat, pak jsem ještě absolvoval tvrdý boj s různými úřady a katastrem nemovitosí a teď tam bydlím.

Předpokládám správně, že bylo nutné lom nějak sanovat?
Nejprve jsem tam odjistil první cesty. Pak jsem se začal věnovat vyklízení všech odpadků – těch bylo asi sto kubíků. Také jsem vyčistil skálu a nástupy od balvanů a volných kamenů a nabídnul možnost zalézt si i jiným lidem. Jednou tam přišli kluci, co si nejprve dosyta zalezli a pak mi tam vytloukli všechny skoby a háky, aby si je odnesli. I vrcholovou knížku mi ukradli. Já je tam bohužel přistihnul, všechno už měli naložený do baťohu, a přišlo mi to celý takový smutný, když si lidé v nějaké komunitě dělají podobné věci.

FULL WIDTH 2

– ADRŠPACH. ZEMĚ ZASLÍBENÁ –

Text 8 adr

DO ÁDRU!

Kdy jsi se o Adršpachu dozvěděl?
Poprvé jsem se o něm dočetl ve výroční ročence Saského horolezeckého svazu SBB z roku 1936. A pak mi jeden starý saský lezec – Walter Barth v 50. letech povídal, jak tam mezi světovými válkami působil. Co viděl, co tam lezl…

Tvůj první výlet do těchto končin byl spojen s poměrně velkou byrokracií.
To bylo strašné. V roce 1956 jsem měl první korespondenci s Jardou Stránským. Pak jsem od Bohouše Sýkory dostal pozvání, na základě kterého jsem mohl získat vízum. A já donekonečna čekal a čekal, kdy přijde dopis z československého konzulátu s odpovědí. Každý den jsem přišel domů, zkontroloval poštu, ve které opět nic nebylo a došla mně trpělivost. Už jsem nechtěl čekat, tak jsem si po večeři zabalil do baťohu spacák, sednul na kolo a vyrazil do Berlína. Jel jsem tam dva celé dny, půlka cesty byla po poli, druhá půlka pak už po normální cestě. A na konzulátu to byla totální katastrofa. Ve frontě bylo asi 1000 lidí a já tam pořád jenom čekal. Když jsem se konečně dostal k okénku, tak se mě zeptali:

„Máte tam příbuzné nebo známé?“
„Známé.“
„Další, prosím!“

Zkrátka, když jsem v Československu neměl bratra nebo mámu, vízum jsem nedostal. Dohromady jsem musel čekal čtyři roky.

Když jsi pak konečně poprvé přijel do Adršpachu, v roce 1960, bylo ti dvacet pět. Jak se ti líbily české holky?
Jo, jsou hezký. Stejně jako ty naše. Ale samozřejmě tam byl trochu nádech té exotiky. Ale každá, která se mi líbila, už kluka měla. To je všude stejný, nejhezčí holky mají dost nápadníků.

Na každým prstu jednoho a můžou si vybírat. To není moc spravedlivý.
Jo, to je všude stejný. U nás i u vás.

Herberte, a ty jsi horňák nebo dolňák?
Mně je především 83. Ale pamatuju si, že na ženě je každý kousek delikátní.

Haha. A co pivo, jak ti chutnalo?
Doma piva moc nevypiju. Ale v Čechách to šlo lépe. Nejde jen o chuť, ale byli jsme vždycky dobrá parta pohromadě, zpívalo se. I rumu a slivovice se vypilo více, než v Německu. Teď už mi to ale tak dobře nejde.
.

Fešák Richter v 60. letech

.
Jaké to byly pocity přijet do Adršpachu v šedesátém, tedy v době, kdy byla každá druhá velká stěna panenská?

Měli jsme takovéhle oči. Bylo to jako v pohádce – nádherné, vzrušující. I ty lidi, jazyk, kulturní odlišnosti…

Jak jste si vybírali cesty k prvovýstupům? Některé nejsou přímo na turistickém okruhu.
Nejprve jsme lezli klasické cesty. To je věc cti, když jsi v novém terénu. „Převislou“ na Věž Přátelství v Teplicích našel Olda Gult, další směry jsme si objevili sami. A něco mi ukázal Bohouš, třeba Skříň, Papouška. Jednou mě Bohouš dovedl pod Chrámové stěny (cesta „Muší cesta“, pozn. aut.), ukázal nahoru a řekl: „Co myslíš, půjde to? Když to půjde, tak zapálím v kostele velkou svíčku.“

A pak ji určitě zapálil. Zaznamenal jsi z pohledu lezce nějaký rozdíl mezi Saskem a Adršpachem?
Ano, velký rozdíl. Ty spáry v Adršpachu jsou jiné než u nás. Odspodu vypadají schůdně a pak je to kolikrát jinak. Třeba „Muší spára“ na Lahvičky inkoustu – odspodu se tváří nevinně a vypadá jako parádní spára a pak nahoře v dolezu se z ní vyklubal takový žlábek. Skála v Adršpachu nemá takové tření, v Sasku to víc lepí, jsou tam jiná zrníčka písku. A konečně, v Sasku se i v holých stěnách najde nějaká lišta, kdežto v Ádru, když je to hladký, tak je to hladký.

CESTY ADR

KLIKNI pro „print and climb“ verzi.

Text 9

PŘECE JIM TO VŠECHNO NEVYZOBU

Říká se, že jsi neuměl lézt spáry a že ses to naučil právě až v Adršpachu.
Napůl to pravda je. Žábu jsem dát uměl, ale ramenní spáry jsem nějak extra rád neměl. Ale když přijedeš do Ádru, musíš se je naučit milovat a pak už to jde.

Kdo tehdá patřil k elitě mezi místními lezci?
Vedle Tondy Rouska to byl hlavně Kokša (Karel Hauschke, pozn. autora). Asi v roce 1962 pak začal dělat Jarda Krecbach své první velké krásné cesty.

Jaká byla atmosféra v Adršpachu? Bernd Arnold mi zmiňoval nacionální nesnášenlivost a pocit, že tam není úplně vítaný.
Nevím, to je možný, ale s tím jsem se nesetkal.

Do Broumovska jsi jezdil v letech 1960–1962 a pak jsi přestal. Byl v tom nějaký důvod?
Tři roky jsem tam působil a pak jsem si řekl, že to stačí. Já mám Sasko, ale tady jsou mladí lidé, kteří si rádi udělají prvovýstup v domácích skalách, tak jim přece všechno nevyberu.

Pojďme se podívat na detaily některých tvých prvovýstupů. Tak třeba „Slunovrat“ na Starostu – první kruh je relativně nízko, druhý relativně vysoko.
V této cestě první kruh už byl – nějaký starý, myslím, že od Otto Dietricha. Bohumil se na mě podíval a zeptal se: „Co myslíš?“ A já jsem si myslel, že to teda vyzkoušíme. Odlezl jsem od prvního a nad ním to pořád nějak šlo a ještě kousek a ještě dál a teď je mezi kruhy dlouhá (ale smyčkami dobře odjistitelná, pozn. aut.) štreka.

Pojďme dále. „Stará cesta“ na Velrybu. V průvodci je zmíněné stavění u prvního, ale nejsem jediný, kdo má pocit, že jste stavěli u obou.
Jo, stavěli jsme u obou. Tehdá to bylo hodně špinavý, neměli jsme ani kartáč, ale viděl jsem, že to čistě přelézt půjde. I ta dolezová spára byla špinavá, dnes je to sranda.

Galerie 2

TEXT 10

Hned naproti Velrybě je „Převislý sokolík“ na Starostovu dceru. Hluboko ve spáře tam je zapadlé prvovýstupářské kladivo, to je od tebe? Říkali jsme si, že až tam bude někdo na pohodu, že ho vyndá, ale zatím měly veškeré přelezy k pohodě relativně daleko.
Ne, to kladivo tam není ode mě.

Opravdu ne? Tuhle jsi mi říkal, že ti tam upadlo.
Na Starostově dceři? No to jo, tak to je moje. I když vlastně ne tak úplně. Tehdá (na přelomu července a srpna roku 1962, pozn. autora) jsem byl s mančaftem v Tisé, ale já několik přátel přemluvil, abychom jeli raději rovnou do Ádru. Z toho důvodu jsme s sebou neměli kovárnu. Když jsme přijeli do Ádru, hned jsme se nakvartýrovali k Oldovi Gultovi, který teda též neměl vhodné kladívko. A tak nám půjčil takovou těžkou palici. Při lezení se tou váhou přetrhla šňůrka, na které visela, a od té doby tam palice leží zapadlá ve spáře. Ostatní museli během prvovýstupu doběhnout do vesnice a nějaké kladivo půjčit.

Jak to bylo s Jitřenkou („SV stěna“ VIIIa, pozn. red.)? První kroužek je zhruba v půlce stěny a kousek pod vršek jsi prý bouchnul druhý, tzv. pracovní kruh, který jsi pak k jištění buď použil nebo nepoužil, a nakonec jsi ho vytloukl?
To je pravda. Vršek byl strašně špinavý, tak jsem tam natloukl pracovní kruh, abych mohl kartáčem dolez opucovat. Myslím, že jsem si do něj cvaknul i lano. Každopádně když to bylo čisté, tak jsem udělal první opakování a druhý kruh nepoužil. Pak se vytáhnul.

„Papouščí spáry“ se traduje, že jste nahoře v dolezové trhlince též měli skobku, která pak zmizela.
Papouška jsme dělali v roce 1960. Bohumil odspodu volal: „Dej tam skobu!“, tak jsem ji zatloukl, všechno očistil a dolezl nahoru. V roce 1962 jsem měl opět první opakování této cesty a to jsem si skobu samozřejmě necvaknul a vytloukl ji.

Tuhle cestu jsi našel sám?
Bohumil.

V roce 1980 se konal nultý ročník Fesťáku v Teplicích, kam jsi byl pozvaný jako host.
Ano, Bohouš a Stránští mi napsali, abych přijel.

A změnilo se něco za těch 38 let mimo skutečnosti, že solidně zdražilo pivo?
Je to velký rozdíl. V osmdesátém to byla rodinná záležitost. Tátou byl Míra „Lanč“ Šmíd. A bylo to všechno takové jednoduché, primitivní. Dnes má fesťák velkou a moderní organizaci a je to také trochu komerční věc.
.

Míra Šmíd a Herbert Richter na nultém ročníku Fesťáku v roce 1980

CITÁT 2

„Musíš se naučit čekat. Jednoho dne budeš lepší a cestu vylezeš. Lezení není jen tělocvik, je tam i prvek ve formě psychického vyspění.“

Galerie 3

Text 11 + FACEBOOK PODPORUJ, SDÍLEJ

BÝT PŘÍSNÝ SE SLUŠÍ

Lezeš ještě?
Ne, už mám špatné nohy. Moje poslední lezecká sezóna byla v roce 2011.

Jaký máš názor na dnešní problémy s ochranáři, kdy se lidem málem zakazuje chodit do přírody, do skal?
To je problém. Přírodu chceme a musíme mít. Tradice lezení a ochrana přírody musí jít rozumně dohromady. Příroda je hlavní působiště lezců a obě strany musí hledat komprosmis.

Má smysl zachovat tradiční lezecká pravidla?
No jistě, že má!

Spousta lidí by je nejraději změnila a pod rouškou pokroku povolila magnézium či dodávala do starších cest kruhy.
S těmi kruhy se to nedá jednoznačně říct. Je to mince o dvou stranách. Jsou cesty, kam by něco mělo přijít a cesty, kam nesmí. Když je cesta třeba objektivně nebezpečná na základě extrémní lámavosti či změny charakteru, tak si to dokážu představit.
.

Alešák: „Je Mocan takhle maličkej?“ Herbert: „Ale ne. Bavili jsme se o lezení, byl tam asi malý chyt.“

.
A u linek, kde byl prvovýstupce zkrátka jen chladnokrevný a dokázal je vylézt s nedostatečným jištěním?

Tam ne. Co by na to asi řekl „Cikán“ (Stanislav Lukavský, pozn. aut.), kdyby se do jeho velkých cest dodalo dostatek kruhů, takže by se jimi vypinožil nahoru kdejaký tajtrlík? Musíš se naučit čekat. Jednoho dne budeš lepší a cestu vylezeš. Lezení není jen tělocvik, je tam i prvek ve formě psychického vyspění.

Mágo?
Na písku určitě ne. Chci si najít chyty a stupy sám. Když jsou všechny obílený, pak se z lezení stává jen jakási těžká akrobatika. Třeba jako to je na Mallorce, na Kalymnosu. A to mně nestačí.

Herberte, chtěl bys ještě něco dodat? Nějaké poselství pro dnešní lezeckou generaci?
Moje celoživotní motto bylo: „Lezení je skvělé“. A to vždy a všude. V kontextu slova „všude“ je na našem písku poměrně přísná etika podstatnou částí jeho krásy. A právě z toho důvodu by měla zůstat neměnným standardem.

infobox tabulka obyč

Narodil se v roce 1935 v Míšni (Německo).

V 60. letech patřil k nejlepších světovým horolezcům a nejznámějším prvovýstupcům v Saském Švýcarsku a na Broumovsku – u nás působil hlavně v letech 1960 až 1962. Napsal o tom do knihy Pískaři kapitolu Do Ádru!

Od roku 1963 je ženatý, s Karin Richter má dva syny.

Byl členem německé národní reprezentace.

Od roku 1996 je v penzi.
.

Herbert Richter v roce 2018 (f: Standa Mitáč)

Autor

Alešák Procházka

Autor

Zbožňuje tep velkoměsta. Mlčky žasne nad technickým pokrokem, moderními trendy, hltá poslední výkřiky módy.
Nenechá si ujít žádnou společenskou akci či kulturní událost.
Denně čte noviny,
sleduje burzu. (haha)

Standa „Sany“ Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš.
Je závislý na stavech, kdy neřeší datum –
v horách nebo na labském písku. Neléčí se.

Facebook

TOC, nezapomenout přidat související články a vyplnit Excerpt (úplně dole)