Cesta "Hafty"
devítka na památku
Míry Haftaňáka

perex

Živel a filosof. Když někam Míra „Hafty“ Haftaňák přišel, všichni o něm věděli… Vysoký kluk, co žil lezením a hodně pro něj udělal, bohužel odešel přesně před 20 lety. Cesta „Hafty“ zůstala.

Kredity

T: Standa “Sany” Mitáč, Lucie Trojanová PŮVODNÍ VIDEO: Jakub Freiwald A “Sany” Mitáč, F: SM 21. 3. 2016

Text 1

ZATÁČKY OSUDU

 

Scéna jako z počítačové hry,
která se stala minulý pátek podvečer při návratu z natáčení tohoto Příběhu cesty:

Na dlouhé rovince směrem z Roviště na Příbram modrá fabie škrtá o trávu u krajnice. Chvilkovou nepozornost se snaží rychle vyrovnat a v tu chvíli je v protisměru. Leká se toho. Strhnutí volantu zpátky doprava. Doleva. Probliknutí brzdových světel a auto přímo před tebou se zvedá na dvě kola.

Převrací se na střechu a zůstává ležet na boku. Čas se zastavuje. Na místě spolujezdce se v šoku klepe mladá holka. „Kde je řidič?“ říkáš si v první chvíli. Nikde, holka jela sama a nepřipoutala se, a tak ji náraz odhodil na druhou stranu.

Neznámá tmavovláska se v příkopě podruhé narodila. Je v pořádku.

Lezec Míra „Hafty“ Haftaňák přesně před dvaceti lety – 21. 3. 1996 – tohle štěstí neměl. Potom, co vyměnil ve své domovské oblasti u Chebu vrcholovou knížku za novou a umístil do ní čerstvě zpracovaného průvodce, sedl na kolo a jel domů do Kynžvartu. Pozdní odpolední hodina a nastupující šero se mu zřejmě stalo osudným. Srazilo ho osobní auto. Zemřel na místě…

Jak na Haftyho vzpomínají jeho kamarádi a jaká je cesta „Hafty“ na Rovišti, která se jmenuje na jeho památku? Pro VIDEO eMontany (níže) ji lezl Tomáš Jedlička.

Galerie Staré

Text Bída

CESTA TVRDÁ A ZÁBAVNÁ – JAKO BYL HAFTY

 

David „Bída“ Chudoba
Nevím, asi to byl rok 1992 nebo 1993, přijedu na kole na skály u Radošovic a tam je neznámej týpek. Vysokej, hubenej, gesicht Skopčáka, jen mu narvat tu wehrmachťáckou helmu. Že prej je geolog. Udělá provaz, rozštěp, pak mavašigeri (kop z karate, pozn. red.) a vysóluje patnáctimetrovou 6-. Přijel i Tomáš a „Hafty“ – jo, tak se nám představil a ptá se, za kolik je ten převis se spárkou a jedním nýtem za rohem.
„Boule, 7+.“
„To jsem dal sólo.“
„Fakt? Ukaž.“
Jde na to. Dopad ze čtyř metrů mezi kameny byl efektní a následovaly kotouly kamenitou strání doprovázené hlasitým nadáváním. Záhy si vzal Patrika na lano a přejeli celé Radošovice zprava doleva. Tak takhle nějak jsme se seznámili.

Příště ho nabíráme ve Stříbře. Směr Frankenjura. Hafty hned hlásí:
„Už jsem tři měsíce vegetarián!“
Vypadá na to, měl by se najíst.
Roterfels. Polety ve Feuervogel. Po spuštění se Hafty hrne k batohu.
„Dáš si se mnou svačinu?“
„Dám, co máš?“
„Řízek.“

Jednou jsme si dali sraz v Písku. V červnu, po nějaké bouřce. Vegetace bujela, vlhko, skály v tom šeru skoro nevidět. Hafty si to přiburácí:
„Vy volové, máte mačetu? Tady musí být metrová klíšťata. A ty skály jsou kde?“
„Šel jsi kolem nich.“
„Dementi, kam mě to táhnete.“

A jelo se do Radošovic. Pak Hafty začal jezdit na vltavskou žulu. My ještě tvrdli na Srbsku.
„Lezu tam devítky.“
„Jasný, Hafty, my ti to věříme.“

Naposledy jsem ho viděl v únoru 96 v čerstvě otevřené Sauně na plzeňské pajdě. Hafty o jednom našem kamarádovi: „Víš, co mi ten vůl řekl? Mám průkazku ČHS, takže teď jsem větší horolezec než ty.“

Měl v plánu něco navrtat v lomech u Štěnovic. Už to nestihl. Cestou z Kňafáku ho na kole srazil osobák. Kluci, co vrtali na Kamýku, po něm pojmenovali slibný projekt na Rovišti. Potom přijel Rešík z Rakovníka (Petr Resch, pozn. editora), přelezl ho a napsal na skálu „Posel z Rakovníka“. Někdo ihned pohotově vyškrábal to „P“. A protože nebyl důvod, aby se tak krásná cesta jmenovala „Osel z Rakovníka“, je to stále “Hafty” – jedna z top cest v Čechách. A název sedí, cesta to je tvrdá a zábavná.

Jako byl Hafty.

BANNER

VIDEO

JAKÝ JE “HAFTY”?

– Tomáš Jedlička ve videu popisuje, co se mu na cestě líbilo a jaká je –

Text 2

POSEL NEBO OSEL – BOJ O NÁZEV CESTY

 

Vašek „Šatavis“ Šatava
Já si na Haftyho pamatuju tak nějak matně. Utkvělo mi pouze v paměti, že když někde byl, tak ho tam bylo plno. Byla to výrazná osoba, ale je to fakt už dost takovej vzpomínkovej optimismus. Nicméně vlastně o něm jinak téměř nic nevím, ani jak zemřel, takže si pak o něm rád něco přečtu.

Petr Obst
Když jsem prvně přišel na Roviště, byl ten projekt navrtanej a dole nápis Hafty. Ondra Sobotka říkal, že to vrtal Ondra Bílý na památku svého kamaráda Haftyho, ale než to stihl vylézt, tak se z něj stal buddhista a někam nadobro zmizel. Byly tam původně jen první tři nýty a ten čtvrtý tam snad měl navrtat Míkus, když to trénoval. Nikdo z nás to tenkrát nedokázal vylézt. První RP přelez udělal Petr Resch a projekt přejmenoval na „Posel z Rakovníka“. Pak probíhal mezi námi a Petrem boj o název. Byl to “Hafty” a najednou “Posel”.

Někdo smazal „P“ a byl to Osel. Petr tam tenkrát hodně jezdil, tak tam to písmenko zase dopsal… Někdo to zase smazal… Nakonec jsem mu napsal, že ten název má pro spoustu lidí hluboký význam, a pokud by mu to nevadilo, že by bylo fajn nechat název původní, a on to pochopil. Kdy se to odehrávalo, už nevím.

Petr Resch
Když jsem ve svých skoro ještě stále junáckých letech (jak je to vlastně dlouho? dvacet let?) nastoupil do otevřeného projektu „Hafty“, nevěděl jsem, co to slovo znamená, jen se tradovalo, že je to otevřený projekt za 8a francouzských. Drzé mládí hnalo mě vzhůru projektem, který jsem oklasifikoval za devět. Jako autor mám přece právo na název, zejména, když ve slovníku slovo „Hafty“ neexistuje! Taková blbost! Po vzoru Járy Cimrmana jsem použil s velkou nadsázkou název „Posel z Rakovníka“. Někdo z toho za chvíli udělal na skále „Osel z Rakovníka“. Nakonec se to vrátilo do starých vyjetých kolejí názvu „Hafty“. Konec dobrý, všechno dobré. Haftyho jsem pochopitelně neznal, ale pokud mu někdo věnoval takhle krásnou linku, musel být fajn.

K přelezu vlastnímu si nic nepamatuju, je to vlastně boulder ve výlezu, asi poctivá devítka.

Gale Tomáš

Topo

Hafty topo

Text Ondra

ABNORMÁLNĚ POHYBLIVÝ CHOLERIK

 

Ondra Sobotka
Hafty měl 190 cm, 70 kg a svítivě zrzavou hlavu. Už to, jak se pod skálou rozcvičoval, budilo rozruch: pravou rukou chytil pravé chodidlo a nohu natáhl nad hlavu. Jednou mu při tom praskly lezecké kalhoty, které nosil zásadně „naostro“.

Lezl nejraději a nejlépe plotny a svoji abnormální pohyblivost, či spíše hypermobilitu na nich umně uplatňoval: nohama se často (i v plotnách!) dostával nad úroveň hlavy. Z takové pozice nezřídka spadl a křičel: „Viděls to? No to mi hlava nepobírá!“ Z jednoho místa dokázal spadnout klidně desetkrát. Sice se při tom strašně rozčiloval, ale odradit se nenechal. Délka pádu nehrála roli.

Hafty měl rád žulu, třeba Svatošky, ale jeho domovskou oblastí byl Kňafák. (mezi Chebem a Mariánskými Lázněmi, pozn. red.) Podle toho, jak o něm mluvil, tam musely být nejtěžší cesty v Čechách. Když někomu neznalému řeknu, že na Kňafáku dělal cesty Haftaňák, vzbuzuje to obyčejně úsměv – jsou to přeci jenom dost kuriózní vlastní jména.

PŘÍHODA S NAMOTANÝM MOTORKÁŘEM

Jednou jsme s Haftym lezli v Srbsku. Jistil jsem ho v nějaké cestě na Blážině stěně a lano se mi povalovalo na cestě pod skalami. Navzdory všemožným zákazům po této cestě přijížděl kdosi na motorce. Aby mi tak přejel lano, říkám si. A taky že jo. Navíc se stala neuvěřitelná věc: konec lana se namotal na stupačku. Nastala situace, jejíž důsledky jsem v té rychlosti ani nedokázal vyhodnotit: na jednom konci lana, kdesi nad třetím nýtem, lezl Hafty; druhý konec se odvíjel s nic netušícím motorkářem směrem k Berounu; mezi oběma jsem byl skrze osmu a sedák k lanu připoután já. Pochopitelně jsem řval jako pominutej. V poslední chvíli motorka zastavila, chlap se ohlédl, nohou odmotal lano ze stupačky a zmizel.

Veliká chyba ovšem byla, že se za pár minut stejnou cestou vracel. „Chyť to!“ zařval Hafty, odrazil se od skály a přistál skoro na zemi. A hned lanem přehradil cestu. Motorkář – byl to Němec, jak se ukázalo – zastavil a nervózně si pohrával s plynem. Hafty si mlčky rozvazoval uzel. Pak upadl v krátký, avšak velmi intenzivní záchvat nepříčetného a v podstatě nelidského řevu. Co řval, nevím, bylo to německy, maggi jsem ale sral stejně jako motorkář, tak to bylo strašné. Celý výstup trval asi minutu. Pak se Hafty v okamžiku zklidnil, sáhl odjíždějícímu Němčourovi do nosiče pro jednoho lahváče a podal mi ho s lakonickým „tu máš“. Pro sebe si nevzal, protože jako epileptik nepil. V životě jsem neviděl většího cholerika.

Jednu dobu pracoval v jineckých kasárnách. Měl tam maringotku, ve které bydlel, a ze které několikrát denně odcházel zjišťovat nějaká zásadní hydrogeologická měření. Vzhledem k jeho častým výletům do skal je ale pravděpodobné, že si výsledky měření vymýšlel. Jednou jsem tam za ním zajel. Okolo maringotky běhali vojáci v plné polní a u toho po vzoru svých tehdy nových bratrů z U.S. Army skandovali: „Vý-cvi-ko-vé stře-dis-ko, dě-lá-me vše na-ji-sto!“ Hafty se opaloval na střeše maringotky a občas jim zamával prvomájovým mávátkem, které někde vyhrabal.

FULL FOTO

– TOMÁŠ JEDLIČKA V CESTĚ “HAFTY” 9, ROVIŠTĚ –

Vzpomínka

Vzpomínka Františka “Algeny” Mezery

“Už je to strašně moc let a ani si nepamatuju, jestli jsem ji dal někdy vkuse.
Tehdy se žilo dost divoce, od Vocásků k Vocáskům (název hospody, pozn. red.).
Co se dělo mezi tím, si už moc nepamatuju. Jen, že jsme furt vrtali.
Ohledně “Haftyho” vím ještě to, že cesta byla dřív odvážná.
Poslední borhák někdo přidal později.”

Nálada

Mapa

Text 4

Materiál o Haftym je dalším dílem „Příběhů cest“. Dole se můžeš podívat starší videa, třeba na Alenu Čepelkovou a Báru Vočkovou, jak lezou “Údolní cestu” na Nos v Jizerkách nebo na příběh první české jedenáctky “Neuropatolog” v Příhrazích.
Děkujeme Hanibalu za podporu naší rubriky. Pokud tu chceš podobná videa sledovat častěji, klikni sem.Hanibal logo

Autor

Standa “Sany” Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš.
Je závislý na stavech, kdy neřeší datum –
v horách nebo na labském písku. Neléčí se.

Jakub Freiwald

Editor

Absolvent mediálních studií, profesionální střihač, kameraman a příležitostný fotograf.
Točil cestopisné reportáže třeba v Číně, Argentině, Indonésii nebo Indii.
Motto: „Když se chce, všechno jde.“

Lucie Trojanová

Autorka

Sportovní lezkyně a životní teoretička. Má mezery v lezení rajbasů a úspěšné aplikaci teorií na životní praxi. Z její mlhavé představy o budoucnosti nesměle vystupují obrysy vlastní lezecké dodávky, v níž procestuje přinejmenším Evropu.

Facebook

TOC