Mestia, Batumi, Gori a podobné masovky letos v Gruzii vidět nepotřebujeme. Více nás zlákaly pyramidy na severu, nedaleko hranice s Ruskem. Horu Tetnuldi (4858 m) tu zná každý, na jejím špičatém vrcholu však byl jenom málokdo.

Probouzíme se do ledové, tmavé jeskyně v našem plátěném domečku. Vykouknu ze stanu směrem k vrcholku, nad kterým září hvězdy. Super, takže rychle ven ze stanu a jdeme na věc. S Julčou se potácíme po ledovci k první sněhové vertikále. Najednou naše robotické kroky přeruší záblesky v dálce. Musíme se otočit na zpět. Hraji si na detektiva a ve stále silnějším sněžení hledám naše stopy. Vpadneme do příbytku a je hotovo. Země se otřásá sílou hromů a upadáme znovu do spánkové letargie. Nic moc, ten alpinismus.

Špičaté pyramidy na severu Gruzie (f: Lukáš Ondrášek)

Ráno odhazujeme stan připlácnutý sněhem a obnovujeme přívody vzduchu. Dva Litevci vedle balí stan a jdou do údolí. V nohách se mi hromadí energie čekající na startovní výstřel. „Musím ven!“ Jdu se projít na sněžné vrcholky nad náš stan. Sníh se boří… „A sakra! Rychle dolů.“ Cítím vzduch nasycený elektřinou a nad hlavou mi začíná jiskřit. Mokrá čepice je jako hromosvod. Utíkám zpět a začíná sněžit. Julča kouká, co se děje a shodujeme se, že musíme dolů. Přichází studená fronta s vydatným sněžením.

Po sestupu do údolí a odpočinku ve městě se morálka v týmu zlepšuje. Místní chlebové speciality a minerální voda nám dodávají sílu a předpověď dvou dnů dobrého počasí i naději na vrchol. Zahajujeme v bleskovém tempu druhý útok na kopec. V odpolední kaši si to hrneme zpět do tábora, kde potkáváme čtyři zmrzlé Litevce. Vypadají dosti zničeně a zítra jdou dolů. Jejich chatrné spacáky a fish food, které si namíchali doma, jim asi neudělaly dobře. Rty plné puchýřů vypadají odporně, ale borci s dobrou náladou jsou příjemným zpestřením.

V údolí se morálka týmu zlepšila (f: Lukáš Ondrášek)

Spíme asi dvě hodiny a pořád se vrtíme jako dvě kukly. Julča klepe kosu, ale můj spacák drží teplo v pohodě. Puzení ranního průjmu nás vyhání v půl třetí na cestu. Sníh je jako beton a podmínky nemůžou být lepší. Bohové nás obdařili měsíčním svitem, takže ani čelovky nejsou třeba. Kličkujeme mezi katakombami, které se otevírají v podobě trhlin. Navazujeme se na pupeční šňůru, protože průzkum do útrob bychom absolvovali neradi.

Mraky v údolí se líně povalují a na vzdáleném Elbrusu vidíme čelovky. „Proč je tady zase taková zima?“ Vyšší kopce dělají z lezení noční sport. Musíme si zvykat a začínáme škrabkat mačkami skálu na hřbetu této čtyřboké krásky. Hřebínek se přiostřuje a dívám se na gps. Zatajuji Julče údaje, že ještě zbývá tři sta výškových metrů. „Jo, jo, už tam budeme“ přitakávám jako dítěti v autě při rodinném výletu. Sluníčko pálí a zvedá se vítr. Tvrdý firn se mění v led a teď chápu, proč Litevci měli ve výbavě šrouby do ledu.

Julča na vrchol došla na autopilota (f: Lukáš Ondrášek)

Letíme jako ledové krystalky a za čtyři hodiny od stanu stojíme na vrcholové převěji s podivným pocitem v žaludku. O tisíc výškových metrů výše se zmrzlá tyčinka vpravuje do žaludku o poznání hůř. Pohádkové výhledy na čtyři strany si vychutnáváme díky zimě jen chvíli. Zahajujeme sestup ve svižném tempu. Bolest v kolenou mi Julča dává značně najevo a zapíná autopilota. První slova prohazujeme spokojeně ve stanu. Hora nás odměnila po předešlé tryzně. Bruslíme v kaši na prosluněné louky s voňavými květy a kravskými lejny.

Zbytek výletu se řídí heslem: Už nikam neutečeme. Kolínko nedovolí zběsilé výstupy, takže doháníme stravovací deficit v přímořském městě Kobuleti. Užíváme si slunečných plání, kamenných mostů v blízkých horách a gruzínsko­‑ruskou společnost. Bílá pyramida Tetnuldi umí být nedotknutelná a umí připravit i spoustu pěkných chvil.

Nedotknutelná Tetnuldi (f: Lukáš Ondrášek)