"Skočím to pro tebe."
"Ale jen jednou."

perex

“S TĚMA SKOKAMA TO BYLO VŽDYCKY STEJNÝ. ŘÍKAL JSEM:
HELE, SKOČÍŠ TOHLE?
TAK, SKOČÍM TO… ALE JEDNOU.”
FOTOGRAF KAREl VLČEK VYPRÁVÍ, JAK MANIPULOVAL LEZCE.

Kredity

T: Standa “Sany” Mitáč F: Karel Vlček

Text 1

Rozebíhá se, odráží a skáče. Letí v pozici, která nemá s lezením nic společného. Chytá se rukama na druhé věži. Vzápětí do ní narazí kyvadlo jeho nohou. „A jak si odkopne ty nehty, tak je to taková bolest, že se pustí,“ popisuje Karel Vlček jeden z nejtěžších přeskoků na českém písku. Jistič navíc dává málo lana, a tak se dalším kyvadlem stává lezcova hlava. Naráží do věže, ze které skákal. Kolem zkrvavělého mladíka se sbíhá dav a fotograf pracuje dál…

Karel Vlček fotil pískovcové lezce a skokany od šedesátých let do sametové revoluce. „Byl jsem velký manipulátor, a když jsem něco chtěl, tak jsem toho dosáh,“ říká ve svém pražském suterénním studiu, kde tiskl fotky. Když byl přeskok lehčí, nutil lezce skákat tam a zpátky. Například Tomáš Čada pro něj musel přeskočit z Milence na Milenku v Adršpachu hned osmkrát, kopie byly drahé a Karel potřeboval osm originálních diáků. Často je posílal do západních časopisů.

Galerie 1

Text 2

Fotil jsi vůbec reálné situace, nebo bylo všechno na přání?
Nic není reportážní. Na všem jsme se dohodli. Většinu přeskoků jsem dělal tak, že jsem se domluvil dopředu, třeba s Joščíkem Hradeckým. To byl tehdy extrémní lezec. Říkám mu: „Hele, já bych potřeboval ještě něco na Janebovce.“ „Dobře, tak jdeme na Janebovku.“ Jinak Joščík pak emigroval a dělal Pavoukovi (slovenský horolezec Pavol Pochylý pozn. aut.) podporu na Eigeru. Na chodníčku tam uklouzl a zabil se. Lezl třeba Údolního Kapelníka (VIIIb, pozn. aut.), pak si ho dal bez špagátu. V Údolním Káplu jsem udělal i svoji první fotku ve zdi, lezl to Ota Novák. To bylo poprvé, co jsem se pověsil s foťákem, 1969.

Černobílé fotky

 

Takže si většinou něco vymyslíš a pak tam někoho pošleš?
Jo, třeba v Tatrách se to opravdu dělá tak, že jdu po chodníku a vidím, že je tam nějakej výkroj a není vidět, že je to dva metry nad zemí, tak ho tam naženu… Šel jsem po magistrále a proti mně Ondra Pochylý. „To jsem rád, že tě vidím,“ říkám mu, „hele, natluč tam něco a pověs se tam.“ Já jsem ho fotil z chodníku, on byl dva metry nad zemí. Takhle se to dělá.

Černobílé fotky

 

Začal jsi nejdřív fotit nebo lízt?
Lízt. Vzali mě do Skaláku, ať si vytáhnu Blatník. Dali mi k tomu nějakou holku. Pak říkali: „Tak Blatník jsi vylezl, teď si dáš Podmokly.“ Tý holce dali rukavice proti spálení rukou, protože si mysleli, že spadnu. Za čtrnáct dní jsem se rozhodl zkusit Kouřovku (VIIb pozn. aut.). Z ní jsem pod prvním kruhem schrastil na zem a pak jsem si říkal, že ne, že se přesunu na bezpečnější konec lana. Lezl jsem hodně s Petrem Schnablem, on to tahal. Lepší konec je vždycky dobrej, obzvlášť když jsem pak hlavně fotil.

„Prostě si dali pervitin a pak se ani nenavazovali.“

Jak se ti spolupracovalo s Pavouky? (slovenští bratři Pavol a Ondřej Pochylý, průkopníci extrémního horolezectví, pozn. aut.)
Když jsme se spolu bavili o tom, jak lezli, Pavouk říkal, že většinou byli na pervitinu. Včetně Ivana Diešky (přezdívaný Čombe, viz portrét v M2/14, pozn. aut.), což mě teda překvapilo. Říkal, že se s tím vůbec nesrali. Prostě si dali pervitin a pak se ani nenavazovali.

Ty jsi šel ten první zimní přechod Tater ze začátku s nimi?
Né, já jsem byl v podpůrný skupině, ale to jsem ještě ani pořádně nefotil. Vydrželi hodně. Ve spacácích měli tři litry vody. Pavouk byl tvrdej. Dieška byl velmi chytrej člověk, napsal pak různé encyklopedie horolezectví (např. Horolezectvo zblízka, pozn. aut.).

Z tvých fotek to vypadá, že i holky lezly bez lana šílený věci…
To nejsou strašný věci, to je širákem (širokoúhlý objektiv, pozn. aut), takže to, co je dole, se ti zdá daleko. Ale Jana Hilbertová v tý době lezla dobře, dala si ten převis v Ostrově (Separate Reality, VIIIc, pozn. aut.).

Černobílé fotky

 

Co ta fotka dvojspáry, tam má lano schovaný uvnitř?
Tam žádný lano není. Věž se jmenuje Lahvičky inkoustu v Teplicích, leze Franta Čepelka. To není nic těžkýho. (Muší spára, VIIIc. Karel se vyhýbá odpovědi, pozn. aut.)

Černobílé fotky

Fotka a audio lepší

Černobílé fotky

audio palcát

Tomáš Stockel a Petr Mocek přeskakují na Palcát

VIDEO Palcát

VIDEO

Petr Mocek skáče na věž Palcát, kamera: Karel Vlček (ukázka z kultovního filmu Jump!)

Text 3

Jak probíhalo focení skoků?
Ty skoky, to bylo vždycky tak, že se ptám: „Skočíš tohle?“ A oni: „Tak skočim to… Ale jenom jednou.“ A vopravdu, podruhý se buď odbelhali nebo jeli do nemocnice. Toho Mocka na Palcátu a další skoky jsem zároveň i točil, použili to pak Američani do filmu Jump.

Jak české přeskoky vnímali v zahraničí?
Měl jsem výstavu skoků ve francouzském Antibes, byli tam nejlepší francouzští lezci, opravdu špičky do první desítky ve světě. Tak se jich ptám: „Skočil bys to?“ „To je šílenství, ani náhodou.“ Písek měl tou dobou velký renomé.

“Buď to praskne, nebo dostane strašlivou ránu.“

Skákali jste do dynamických lan?
Až tak v osmdesátých letech, když jsem fotil třeba pád Práškový, to jsme se dohodli. Jenže ona skákala do mýho špagátu! Na tom laně jsem pořád fotil a šplhal, takže bylo naprosto tuhý. Říkal jsem, že buď to praskne, nebo dostane strašlivou ránu… Pišta Berežný to jistil, tak mu říkám: „Pišto, musíš jí dát šílenej prokluz.“

Vlček zmíněné 02

 

Čí to byl nápad?
Můj nápad to byl. Já jsem byl vždycky velký manipulátor, a když jsem něco chtěl, tak jsem toho dosáh. Prášková pak byla hodně roztřesená. Klepala se, fakt. Donutil jsem ji, že to skočila čtyřikrát. Chtěl jsem mít fotku pádu, kde budou vlát její dlouhý vlasy nahoru. Takže říkám: „Než přijedeš na Sušky, tak šampón, perfektně vyšampónovat a pak rozpustíme vlasy.“ Nakonec se to nějak nepovedlo, ty vlasy se jí tam držely.

Rakoncaj

Černobílé fotky

audio rak

Text 4

S kým jsi rád fotil?
Třeba s Hudym (Jindřich Hudeček, pozn. autora). Hudy byl nad všema, vopravdu. To jsem čuměl. Mluvil jsem s klukama, který byli tehdy v repremanšaftu, říkali: „Kde Hudy stojí a odpočívá, tak my jsme na fest a jsme v prdeli.“ Za nejlepší fotku považuju asi ty Hudyho záda v pískovně, kde byla tesaná zeď. Von v tý době byl myslim mezi prvníma sedmi na světě, takže už jedl v pořádku, trénoval… Za sociku měl matku na celnici a po večerech mě oblažoval historkama, jak to dělá. Nakoupí v NDR, počká si, až matka bude ve službě, a pak to celý proveze.

Kde jste spolu fotili?
Strávili jsme spolu tejden v Labáku, jenže já ty fotky nemůžu najít. On chtěl fotky, říká: „Pojďme, strávíme tejden v Labáku, já tě vezmu do Německa a ty si uděláš svoje fotky a dáš mě z toho něco pro mou osobní potřebu.“ Jenže já ty moje fotky nemůžu najít (smích). Jinak jsem hodně publikoval v Německu, v časopise Bergsteiger, takže mě tam trochu znali. Jednou, když jsme fotili v Labáku, tak dorazil Bernd Arnold a říká: „Hele, pojďme tak tejden fotit.“ A to už jsem mu odmít. Říkal jsem si fajn, že bych mohl fotit s Arnoldem, protože to byla velká ikona. Nevím, jestli bych toho měl litovat, protože jsem s ním mohl strávit hezkejch deset dnů.

Ale Hudy byl tou dobou vejš. Třeba na Šepotu květin (morálové VIIIa, pozn. aut.) mi po dešti říká: „Jó, tady nemůžu uklouznout, řekni si, jak potřebuješ, já se ti vrátim, já se ti nastavim.“ Ještě jsem s ním měl pěknou historku z Růžové věže. Říkal jsem: „Jindro, když už jsme tady, tak by se mi hodila ještě fotka z Růžovky, pojď se mi tam pověsit.“ Udělal jsem fotky u kruhu v cestě Bílá oblaka (Xb, na fotce, pozn. aut.). On na to: „Když už jsem se ti tam pověsil, tak já už to dolezu.“ A von vopravdu, i když tam natloukl dva kruhy, tak za hodinu to smrknul. Nikde neodpočíval a lezl šíleně rychle. Čuměl jsem na to jak vejr, v životě se tam nikdo neodvážil a Hudy vylezl až na vršek, povídá: „Voni by mě to stejně nevěřili, já to ani nebudu zapisovat.“ (smích) Pak cestu zapsal až po letech. Oni šli tvrdě po něm, možná kvůli maglajzu.

Dolní žleb

hudy záda

Vlček zmíněné 04

audio hudy

Ptám se Hudyho: “Udržíš se tady?”

Text 5

“Starý chlapy jsem moc nefotil, radši jsem měl ty dobrý.“

Jak se ti spolupracovalo s Petrem Prachtelem?
V pohodě. On byl dobrej skokan a vůči mě si nic nedovolil. Jakmile jsme se dohodli, že něco uděláme, tak to vopravdu skočil nebo vylezl.

Černobílé fotky

 

Co Standa “Cikán“ Lukavský?
To je extrémní lezec. Spárař, kterej ti vyleze čtyřicet metrů a pak dá kruh. Už v tý době lezl dobře spáry, hodně tam v Ádru škodil.

Kdo dál?
Senzační lezec byl mladej Chroust (Jan Procházka, pozn. aut). Kápla oblezl bez jištění celýho dokola a pak bez špagátu zase slezl jinou cestou. Velmi psychicky odolnej. Chvíli jsme spolu bydleli v Praze u fotografa Švába, kterému jsme nosili knedlíky z menzy. Denně jsme ho krmili knedlikama, nádherně nabíral. Honza byl velmi pozitivní a inteligentní. Když bylo výročí jeden rok od šedesátýho osmýho, tak šel protestovat a oni ho začali nahánět. Říká: „Doběhl jsem do takový slepý ulice a už tam byla zeď. Tak mě dali na budku.“ Vyhodili ho ze školy, a tak se vyučil zedníkem. Tu práci si užíval, byl rád za všechn
o. Neustále pozitivně myslel. V roce 73 umřel s ostatníma v Norsku, asi sedm lidí se tam navázalo na špagáty a jeden uklouzl a strhl je…

Černobílé fotky

 

Radana Kuchaře jsi fotil?
Ne, já jsem ho de facto neviděl. V tý době už měl špatnou nohu a já jsem ani ty starý chlapy moc nefotil. Radši jsem fotil ty dobrý.

Ze starší generace mě ještě zajímá Vilém Heckel, taky fotil v Českém ráji.
Viléma Heckela jsem potkal na písku jednou, jeho fotky ze skal už neodpovídaly době. Fotit pískařinu formátem 6×6 cm, nebo 9×12 cm nevede k dynamickým snímkům, které jsem dělal já. Každopádně tím dělal skvostné fotky z vysokých hor. Já jsem si na písku víc hrál s hloubkou prostoru a skoro všechno jsem fotil kinofilmem s širokáčema. A to znamená, že jsem musel viset do dvou metrů od lezců. Heckel musel fotit zdálky.

Šílenost

“Nejšílenější přeskok”

audio šílenost

Text 6

Můžeš trochu popsat příběh té šílenosti na Polární trůn?
To skákal Karel Šimek, ten udělal prvoskok z Herynka na Polární trůn, což muselo bejt hodně šílený. Když tam člověk na tý věžičce stojí… Na ty fotky jsem přišel v archivu zhruba před půl rokem. Koukám, že tam mám nějakej skok, rozfázovanej motorem a říkám: „To jsem fotil?“ vůbec jsem o tom nevěděl, tak jsem napsal Šimkovi. On odpověděl, že je to moje práce a kdy to přesně bylo, prej během fesťáku v roce 1987. Tehdy to pro mě skočil podruhý. Neudržel tu polici, ale byl na to připravenej. Mně to taky stačilo, provařil jsem to Nikonem s motorem a rozfázoval to.

A ten borec, co se tam rozbil?
Byl to neznámej lezec, kterej se sám přihlásil, že by mně to skočil. Bohužel, u něj ten okamžik doskoku nemám. Fotil jsem to Sinarem na formát 6×9, pak jsem to dělal na diák, někomu ho půjčil a teď ho nemám. Jméno toho kluka jsem pak sháněl, ale nesehnal. (nakonec se našlo, skákal Pavel Sýkora z Liberce, dokonce se pak oženil se setřičkou, která se o něj v nemocnici půl roku starala, pozn. aut.)

Zaujalo mě, že jsi v té chvíli nehody nepřestal fotit.
Samozřejmě, akorát jsem nevěděl, jak dopadnu se Standíkem (Standou Šilhánem, pozn. aut.). On z toho byl hodně špatnej, i z toho, že jsem tu záchranu fotil. Ale to nemůžu nechat plavat, to by byla kravina. Standa si myslel, že jsem ho k tomu donutil já. Což v tomhle případě byla blbost. Ale obecně měl pravdu, že když příjdu do skal, tak se tam všichni pomlátěj.

Pokud chceš vědět o našem dalším článku, sleduj eMontanu na Facebooku.

Nehoda galerie

infobox

Narodil se 25. 4. 1945 v Kateřinicích, v současné době žije v Praze.

Má přezdívku „Šedý vlk“, „Šedej“.

Získal doktorát na Fakultě žurnalistiky UK. Pracoval jako fotograf pro ČTK.

Po sametové revoluci přestal profesionálně fotografovat, místo toho začal každý rok jezdit na dálkové cyklistické výpravy, například z Prahy do Pekingu (velký článek eMontany).

Černobílé fotky

 

„Nemám žádnej výtvarnej talent, ale na vojně jsem si řekl, že zkusím fotku.“

Fotil s českou lezeckou špičkou od šedesátých let do sametové revoluce. Zaměřoval se hlavně na písek a přeskoky.

Publikoval v zahraničních časopisech, například ve francouzském Montagnes, španělském Vertical a britském Mountain.

Pracoval jako reportér v ČTK, díky čemuž měl vždy přístup k perfektní fototechnice. Například: 

Haselblad, Rolleiflex SL66, Nikon F2, Nikon F3, Mamiya 67 a Linhof Bi – systém, Sinar 9×12 cm s objektivy Lomo 35 mm, Super Angulon 47 mm, Biogon 53mm, Super Angulon 65 mm, Super Angulon 90 mm, Symmar 120 mm, Symmar 150 mm, Apo-Tessar 180 mm, Apo-Germinar 240 mm, Apo-Tessar 300 mm, Lomo – Apo 360 mm, Lomo – Apo 450 mm, Lomo – Apo 600 mm , Symmar 1 200 mm.

V současné době používá Nikon D300.

Vlček zmíněné 21

 

Autor

Standa “Sany” Mitáč

Hlavní editor

“Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.” Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš.
Je závislý na stavech, kdy neřeší datum –
v horách nebo na labském písku. Neléčí se.

Facebook

TOC