Místo děsů

perex

Tady si lezení užijí úplně všichni. Začínáš? Nevadí. Tady se ti nemůže nic stát. Lezeš už dlouho a nechceš jít ven? V chrámu lezby jsi v bezpečí… Jen se tu občas odehraje něco, co tě překvapí.

Kredity

T: STANDA „SANY“ MITÁČ, S PŘISPĚNÍM BLANKY PECHAČOVÉ a F: „SANY“ MITÁČ
| únor 2019

Tetx uvod

KALÍŠEK NEBO GRUGRU

 
„Mám se přivázat na ten provaz na zdi?“ nebo: „Půjčíš mi tu magnézii? Ať se mi líp drží ty úchytky.“ K tomu termíny, označující lezecký matroš: „podsedák“, „sedlo“, „pásky“, „kalíšek“, „gru gru“…

„Jak se tam prosím tě zapíná ta podkovička?“
„Myslíš kyblík?“
„Jó, já jsem si říkal, že je to nějaká nádoba.“

Se začátečníky je celkem legrace…

Čas od času tě ale humor rychle přejde – když někomu projede kamarád mezi rukama až na zem…


TYPICKÁ CHYBA

Nepříjemných nehod bývá na stěnách hodně a často vyplývají z těchto situací: Lidé se navazují do bočního poutka na materiál… Oblékají děti do sedáků centrálním okem na zadek… Občas se jim poutko od lezečky zachytí a cvakne do expresky (a to neutrhneš, pozn. red.)… Dvě lana se pálí v jedné karabině… Druholezec v extázi vycvakne i top… Chlapík provlékne lano natvrdo centrálním okem sedáku a začne jistit svoji ženu…

Tyhle příhody už známe a opakují se – zažil je určitě nejeden zaměstnanec stěny nebo instruktor.

Dnes nepůjde jenom o začátečníky… Často chybují i konečníci. Ať už patříš do jakékoliv skupiny, věř, že se na umělce vyplatí být neustále ve střehu. Protože stát se tam může skoro cokoliv a tenhle článek ti může sloužit jako důkaz. Projdi si odpozorované unikátní příhody ze života, které v žádných knížkách nenajdeš.
.

Copak se tu asi stane dnes? (f: SM)

Text 1

PŘÍBĚHY, CO NEVYMYSLÍŠ 

 

I Skrytá kamera

Na jablonecké stěně Makak bývá o všedních odpolednech živo. Lezci z okolí se sem stahují hlavně přes dlouhé zimní večery, když ještě není v Jizerkách sníh na běžky. Ne všichni však vydrží lézt až do zavíračky v deset hodin.

Stěna se pomalu vylidňuje a v aréně se ocitá poslední dvojka. Tínka I. jistí svého parťáka, který se vyrazil dodělat do velkého převisu. Místo cvakání leze ještě trochu dál, ale napumpované předloktí ho posílá do vzduchu. Do vzduchu (směrem nahoru) letí i Tínka a její grigrina se pod tlakem zasekává ve druhé expresce (první necvakl).

Situace vypadá zdálky takto: Lezec visí ve vzduchu, mává rukama, ale nedaří se mu získat kontakt se stěnou. Jistička je přišpendlená ke stěně, nemůže se odlehčit a kvůli zaseknuté páčce grigri nemůže parťáka povolit. Kolem nikde nikdo – stěna má před zavíračkou. Tak tam tak oba visí a čekají… Jak to vyřešit? Mávají do kamery, aby si jich někdo všiml, volají… Nikde nic. Nakonec na plac přichází kluk z personálu…

„To na nás nekoukáš, když máte všude ty kamery?“ ptá se ho hned Tínka.
„Na kamery koukám jenom do šatny, když se převlíkáš.“

Text 2

II Malá kominice

Komín na stěně, to jen tak někde nemají. Na libereckém Šutru ho najdeš. A našla ho i jedna holčička, která si řekla, že ho zkusí. Na stěně byla s maminkou, což jí asi dodalo sebevědomí. Mně se nemůže nic stát. Kousek po kousku se pohybovala směrem nahoru.

Po deseti minutách dobíhá za správcem stěny Samem M. její maminka: „Mám dceru nahoře a ona neví, jak dolů.“

Holčina vylezla na konec komína do nějakých sedmi metrů, kde je římsa, a na ni si sedla. „Vůbec se nehýbala – byla paralyzovaná. Lekla se toho, že je nahoře a neví, jak se dostat dolů,“ vzpomíná Sam. Navíc na sobě neměla ani sedák.

Na stěně v tu chvíli nikdo jiný nebyl, a tak pro ni vylezl bez jištění. Zajistil se lanem, navázal si ji přes smyčku k sobě a pak začalo opatrné navlékání do sedáku přímo na římse. No, většina z nás asi zažila své první oblékání sedáku jinak – na zemi. Tohle má větší styl. Společně pak slanili dolů za maminkou.

BANNER

Text 3

III Čemu tedy věřit?

 

Ústí nad Labem. Když už počasí nedovolí venku ani bouldrovat, vyrazí i autor článku na stěnu. Deštivý tmavý večer vyhnal na místní Hudy stěnu spoustu lidí. Občas je zajímavé po očku sledovat, jak si vedou lezci kolem. A když už se na to opravdu nedá koukat, určitě se vyplatí jim (i za cenu kyselých výrazů) trochu poradit.

Tady se radit nedalo, jelikož tenhle případ nezná ani teorie. Dvě slečny kolem 16 let jsou na stěně s tatínkem jedné z nich. On jim vytahuje cestu. První z nich leze na konci lana, které je procvakané expreskami. Nahoře ale začíná trochu bojovat a padá pod poslední expreskou.

Všímají si, že lano je v řetězu nějak divně překroucené. Nahoru tedy vyráží druhá (na volném konci lana). Ocitá se nahoře a snaží se to opravit. Cinkot řetězu zaujme pozornost nejednoho z lezců kolem – koukají nahoru. Holčina na několikátý pokus nemotorně procvakává lano oběma karabinami. Vypadá to ale, že se nejspíš nějak podivně vzpříčily do sebe.

„Dober!“ přichází úlevný povel a jistič dole tak činí. V tom se stalo něco, co nikdo z přítomných nečekal. Lano se vysmeklo z obou karabin řetězu. Cože? Lidé na place se na sebe podívali… Na okamžik je zamrazilo. Pod slečnou naštěstí zůstala cvaknutá ona jedna poslední expreska. Od té doby jezdí autor článku na stěnu ještě méně.

Ne vždycky to musí mít dobrý konec. (f: SM)

TEXT 4

IV Osmička s pojistkou

„Jak ses navázal na sedák?“
„Normálně, osmičkovým s pojistkou!“

Tenhle případ se nedá popsat slovy, a tak se mrkni na video, kde instruktor Kytka ukazuje navázání, jaké svět neviděl…
.

CITAT 1

„Cvakni lano do toho řetězu!“ (…) „Jasně! Ale jak se to dělá?“

Text 5

V Záda a kyvadlo

Pohodové dopoledne na pražské Smíchoffce. Někdy kolem poledne, kdy tu ranní nápor opadá a „popracovní“ lezci ještě nedorazili. „Bum!!!“ Najednou se ozvala rána, jako když v horách padá skalní blok, a celou halou to zatřáslo.

Co se stalo? Tak postupně: Borec se cvakl k navijáku a vyrazil. Když mu došly síly, pustil se… Co se dělo dál, však vůbec nečekal. Myslel si zřejmě, že pojede pomalu dolů. Nene. Naviják ho vymrštil dozadu, kde hodil zádama placáka do protější stěny. Naštěstí na ní v tu chvíli nikdo nelezl (třeba děti).

Pokud to s popisu není pochopitelné, stačí se mrknout na jednoduchý obrázek. A příště se řídit tímhle poučením: občas se vyplatí zvednout hlavu a mrknout, kam ten naviják přidělali.
.

Naviják – zabiják. (i: Blanka Pechačová)

FULLWIDTH Macas

UMĚLKÁŘSKÉ DESATERO

(nakreslil: Karel Macas)

TEXT 6

VI Vypnout mozek

Instruktor Kytka na lezce v deseti metrech:
„Hele, prosím tě, vytraverzuj trošku doleva do těch větších chytů.“
„Proč?“
„Nediskutuj o tom a přelez tam! Už seš dobrej?“
„Jo, proč? Držím se.“
„Víš o tom, že nejsi na navijáku?“
„Ty krááávo!“

Chlapík asi přišel na stěnu a možná se „zapomenul vypnout“, jak má Smíchoffka ve svém hesle. (Nebo se vypnul až moc? pozn. red.) Na rozlez si vybral něco na navijáku. S plochým popruhem vedle sebe je pořád v kontaktu a vidí ho, a tak mu přijde, že je všechno ok. Zkouší si bouldrové kroky – je přece v bezpečí stěny…

Až na tebe tedy někdo bude zespoda volat, že máš přelézt do lehkého, vyplatí se neodmlouvat.
.

Beznaviják – taky zabiják. (i: Blanka Pechačová)

Text 7

VII Rozpůlení těla maglajzákem

Divoké to bývá i v Ostravě – proslavená je tím hlavně starší stěna Eliass, která má mezi místními lezci přívlastek „prokletá“. Stalo se na ní už dost nehod. Problém je v tom, že lezení se nachází v rohu tělocvičny, ve které se hraje házená. Najdeš tam tři vyhlášené cesty. Proč „vyhlášené“? Protože když v nich blbě spadneš, poletíš rovnou na roh házenkářské branky. Práskneš o ni zádama. To se stalo několikrát a často je to o fous: „Bacha, branka, spouštěěěj!“

Přihodila se tu ale ještě jedna chuťovka. Tady je: U kraje stěny je ukotvená síť proti balónům a leze se tady jenom na top rope. Když se místní lezec Lukáš nechává spouštět, nešťastně se zhoupne tak, že se mu šňůrka od Mg pytlíku seká a zamotává do oné sítě. Kamarád ho spouští dál a nevšímá si, že se Lukáš nahoře začal cukat.

„Pičo, stop! Stooop!“ volá Ostravák obtočený a přiškrcený v síti. Visí jen za onu řezavou šňůrku. Kamarád ho nakonec dobírá pomocí grigriny zpátky. Dohopsá to natolik, aby byl schopný ho přizvednout, Lukáš odvazuje šňůrku a nechává se spustit dolů na zem. Kolem pasu se mu pak dělá podlitina – rudý flek, který vydržel ještě další měsíc… Poučení? Možná tohle: Čím tenčí šňůrkou si přivazuješ Mg pytlík, tím větší máš šanci, že z tebe udělá dvě půlky.
.

Stěna Eliass i s prokletou sítí v rohu (f: lezeckastena.alpsport.cz)

Text 8

VIII Kolik metrů zvládneš vyrolovat?

Další zjevení z kategorie „to nevymyslíš“ se stalo na pražské Smíchoffce. Ano, tipuješ správně – kde jinde než na navijáku. Borec se zeshora nechával spouštět dolů. Užíval si to a pořádně se odrážel nohama. K jeho smůle byla za ním natažená lana na top rope lezení.

Do těch vedlejších lan se mu zamotal kotník a začala mu hodně krušná chvilka. „V okamžiku se překlopil hlavou dolů – noha chycená za top rope… Aby se zachránil, napadlo ho ručkovat nahoru po navijáku… Ten se ale odvíjel dál a dál. Roloval ho až do konce…“ vypráví dlouholetý stavěč Honza Z.

Nešťastníkovy ruce ždímaly plochý popruh. Kdyby mu došly síly a povolil chycený kotník, padal by na zem po hlavě a asi by se zabil. Naštěstí měla tahle příhoda dobrý konec.
.

Skáčeš do navijáku? Užij si to. A víš, kde je přidělaný? (f: SM)

Galerka

Text 9

IX Z jako Zorro

Instruktorka Blanka P. prochází stěnou Freesolo a vybírá dětem tréninkové linie, když tu najednou uslyší lomcování lanem a vzrušený dialog sousedního jističe a lezce: „To lano nejde povolit!“

Prvolezkyně v horlivé snaze cvaknout čtvrtou expresku tahá v ten moment za lano o sto šest, jistič jej souběžně podává. K jejich údivu to všechno drhne. Rychle zrakem projede celý jistící řetězec, aby ve své zvídavosti přišla té lomcovačce na kloub. U jističe se zdá všechno v pohodě. Lano je dále cvaknuté ve třech preskách, lezkyně cvaká čtvrtou. Na první pohled nic neobvyklého.

Jenže pozor! Blanka se ujišťuje šťouchnutím do kolegy, jestli jí bulvy neklamou. Lano od lezkyně vede volně dolů, až pod první presku, kde se stáčí o 180°, pokračuje cvaknuté do druhé i třetí karabiny, následuje ruka lezkyně, která s tímhle koncem lana cloumá, a z její dlaně opět volně pokračuje do rukou jističových. Vlastně je to bohapustý z-clip s tím rozdílem, že jde skoro až k vršku cesty. Slečna by si toho ani nevšimla. Naštěstí se jí nedaří cvaknout čtvrtou expresku, což jí zřejmě zachraňuje zdraví… Cvaknutí řetězu a odsednutí by hodně bolelo (možná i jističe)…

Instruktoři přítomně zasahují do dějství potenciální tragédie. Zprvu jistič ani nechápe, v čem je problém. Až poté, co děvče bezpečně sleze na zem, se přiznávají: „My teda jako moc nelezeme. Chtěli jsme si to jenom zkusit.“

Z-klip snadno a rychle. Stalo se na Freesolu v Praze. (i: Blanka Pechačová)

Text 10

X Mastná na závěr

.
Dvě slečny na pražském Mammutu měly problém dolézt k topu cesty,
kterou si vybraly. „Tady na tý cestě se nedá dolízt nahoru,“ stěžovaly si u majitele stěny Libora H. Ten už byl na odchodu domů a před chvílí si namazal ruce mastí.

Rozhodl se ale na ně zapůsobit a vylézt před jejich zraky cestu jako frajer – bez lana. Těžko říct, co zapříčinilo následující rozuzlení – jestli únava po celém dni nebo umaštěné ruce. Možná na slečny nakonec i zapůsobil.

Každopádně, vysmekl se mu chyt a poslal to na zem ze šesti metrů. Odchod domů tedy proběhl na odražených patách.

infobox Blanka

Postřehy lezecké instruktorky

(napsala: Blanka Pechačová)

Nejednou se stává, že lidi nalezou do lajny, kde nahoře už jedno lano je. Po dolezu k vratnému bodu se pak hrozně diví, že nemají kam cvaknout. V tomto případě přichází na řadu bezpečný kompromis spuštění z poslední cvaklé presky a vynechání již obsazeného vratného bodu. Ve výsledku z toho tratí ten, kdo chyboval, kdo si nevšiml již nataženého lana.

Nejednou se stává, že lidi nalezou do lajny, kde nahoře už jedno lano je. Po dolezu k vratnému bodu se pak hrozně diví, že nemají kam cvaknout. Někdy jsou dokonce parametry stěny uzpůsobeny tak, že některé cesty mají vícero společných postupových jištění. Tudíž je-li již jedna linie nacvakaná, znemožňuje lezení linie druhé, minimálně ve společné části. Kdybych neměla osobní zkušenost se srážkou s plešatým blbcem, zůstala bych uvězněna v bláhové agónii učebnicových případů, kteréže metodické paskvily jsou naprostým, a z hlediska ohrožení života nepřípustným tabu.

Zrovna jsme s dětmi na kroužku lezli jednu takovou cestu, která má ve vrchní polovině společné jištění s vedlejší trasou. Tentokrát natahuji tu přímou cestu, takže nikdo teoreticky nemůže lézt tu boční, co na ni nahoře navazuje a má zde společných asi šest presek. Lano nechávám natažené na lezení TR pro děti a jdu se jim věnovat. Protáhneme se, bereme sedáky a jdeme se navazovat. Když tu najednou mě osloví plešatý lezec, právě spuštěn z vratného bodu, v němž máme lano:
„Hele, můžem si tady nechat to natažený lano? Chceme to ještě lízt. Nebo tady polezete vy?“

Stojím jak opařená a koukám na něj vytřeštěně, neb nevím, o čem je řeč. Při pohledu vzhůru se mi ježí chlupy. Říkám si nejdřív, proč by nemohli lézt, když mají vedlejší linii. Ale pak mi to dojde. Lezou v cestě, která má společné presky s tou naší. Aha, tak si asi půjčili naše lano. Cajk, nejde o život. Moment – mají svoje lano! Moment… něco tady nehraje! Vidím jejich a naše lano procvakané nejen ve společných preskách, ale i ve vratném bodě, přes nějž byl tenhle borec právě spuštěn. Dívám se na něj, hledám za uchem skrytou kameru.

„Jako vážně?“ bezmyšlenkovitě vyhrknu.
„Tak polezete tady?“ pokračuje borec.
To je hodně blbá známka punku, pomyslím si. Naše lano může být poškozené tím třením při spouštění, přesto automaticky odpovídám:
„Jo, teď se navazujem. Polezeme tady.“
„A nemůžem si to tady nechat na potom?“ Borec mě vražedným zrakem propíchne, že mu kazím lezení. Padají na mě mdloby.

„To myslíš vážně?“ stále nevěřícně zrakem kmitám mezi tou procvakanou hrůzou ze dvou lan v jedné karabině a jeho omágovanou pleškou. „Stáhněte to, pane Bože!“ naléhám na něj.
„Ach jo,“ začne punker nelibě tahat za špagát.
„Dyť je to nebezpečný!“ zvolám se svou potřebou metodického poučování.
Kdo nechápe, ať si přečte v učebnici fyziky něco o tření, zvyšování teploty a přepalování lan…

Cvakání lana do přetočné presky patří již k překližkářskému folklóru. Není dne, kdy bychom se s tím na stěně nesetkali. A ruku na srdce, každý si občas v návalu adrenalinu nevšimne, že cvaká presku obráceně, tj. konec k lezci nejde od stěny, ale ke stěně. Problém s tímhle metodickým paskvilem nastává až v situaci, kdy by lezec do téhle presky padal shůry. Teoreticky může dojít k vycvaknutí lana z karabiny, ale o tom si přečtete v každé metodické příručce. Lépe tedy předejít, byť jen teoretickému, riziku. Kolikrát stačí napomenutí jističem. Vůbec by jistič měl svého lezce neustále kontrolovat a cepovat, aby nedošlo k takovým věcem jako z-clip, obrácené cvaknutí do presky nebo nastoupení do už nacvakané linie.

Občas na stěně, když mi to pauza mezi lezením nám svěřených dětí dovolí, sleduji po očku okolní lezce. Borec tahá pěknou růžovou trasu za šest, na kterou si brousím zuby. Třeba okoukám nějaké kroky, pomyslím si… Někdy na stěně, když nekoukám po našich dětech, ani na okolní lezce, pokradmu pozoruji jističe, jak jistí. Jsem nenapravitelný metodik.

A protože nikdo není bezchybný, chci se učit z chyb, pokud možno ostatních, abych maximálně eliminovala ty své. Jak tak koukám na toho borce vyklepaného při cvakání čtvrté presky v růžové cestě, sklouzne mi zrak po laně na jeho jističku. Má nasazené profi prstové rukavice, drží pevně lano, pohotově povoluje, dokonce i sleduje lezce, má dobrý postoj u stěny. Super! Ale moment – něco tu náhle nehraje.

Holka potřebuje rozmotat chuchvalec lana na zemi, který jí nedovolí dále povolovat. Ruku na srdce, stane se to občas každému, i když by nemělo. Ale když už, je třeba tuhle situaci umět bezpečně vyřešit. V krajní nouzi v rámci bezpečnosti lze lezce klidně nechat posadit nebo dobře postavit na čemkoli, zamknout kýbl (no, půlka překližkářů se zeptá: „Jak se to dělá?“) a pak na pohodu lano rozmotat. V žádném případě není řešením chytit společně oba konce lana jdoucí z kyblíku jednou prackou a druhou při tomhle hmatu vesele rozmotávat lano na zemi. Pokud by teď borec spadl, holka si sice nespálí ruce (má přece rukavice), ale kluka určitě nechytí! Lano nad kýblem a ještě k tomu s mizernou kontrolou jistítkem prosviští, než bys řekl OMCG! (Oh my climbing God!)

Už bych se snad ani neměla divit, když vidím na stěně borce, co při jištění neustále zvedají jistící ruku nad kýbl. Jenže pořád mi to rozum nebere. Jako jistič odkojený pískařským klasikem k jištění osmou moc dobře vím, co to znamená mít o jeden záhyb v jistítku míň. V lepší variantě chyby s jistící rukou nahoře dochází k jejímu zvednutí „pouze“ při dobírání nebo povolování lana. V hard verzi tohoto nešvaru potom jistící ruka setrvává nad jistítkem po celou dobu jištění, dokud se do kyblíku při pádu či odsednutí lezce nezakousne maso mezi jističovým palcem a ukazovákem. Soudě dle sledovaných výrazů jističů ve tváři to opravdu bolí!

Asi jako držení lana jistící rukou nad kýblem je nedržení lana pod grigri (či jiným poloautomatem) na denním pořádku mnoha stěnových jističů – amatérů. Ovšem i tohle tvrzení už po mých zkušenostech není pravda. Nejen amatérem totiž může být jistič s grigrinou a nedrženým koncem jistícího lana. Od té doby, co jedna profesionální instruktorka a bývalá závodnice v lezení na obtížnost před mými zraky nechala houpat jí svěřené dítě na laně jen zakousnuté v girgri bez kontroly lana jistící rukou, jsem začala pochybovat o profesionalitě některých „profesionálů“.

Každý druhý borec možná namítne: „Dyť to poloautomat drží, co to tady pindám?!“ – ale nikdo už si neuvědomí možné následky při vnuknutí špatné manipulace s poloautomatem lezeckým zelenáčům. Na téže stěně jsem pak byla svědkem spouštění dvou puberťáků, kdy jistič držel oběma rukama pouze páčku grigri a absolutně neměl kontrolu nad lanem. Jejich opodál stojící instruktor nehnul ani brvou. Tehdy to dopadlo dobře, ale co příště?

Jednou takhle jistím jedno z našich dětí na stěně, přijde moje kolegyně Romča a povídá:
„Nechceš si tady pověsit prádlo?“
Nechápavě na ní zírám.
„No tady, jak mají nataženou tu šňůru, nepotřebuješ pověsit prádlo?“ ukazuje na vedlejší lezce.

Zbystřím. Vedle mě se opravdu objevila poněkud zkosená prádelní šňůra! Precizně spojuje dva zřetelné body: Jeden konec je ukotvený ve výši necelého metru na sedáku jističe, který už halou nemá ani kam couvat. Ten druhý, vyšší konec, je často pohyblivý, jindy statický – podle toho, jak zrovna prvolezec postupuje stěnou. Prádelní šňůra by svou délkou pojala několikero prostěradel a troufám si říci, i jedno krví potřísněné triko rozmláceného lezce, který pokud by padal do prádelní šňůry, strhl by rázovou silou jističe a připlácl jej proti stěně…
.

Někdy ty šňůry vedle sebe vypadají jako struny harfy. Dej pozor, jaká vede k tvému kamarádovi. (f: SM)

Když jsme s dětmi zkoušeli budoucí olympijskou disciplínu lezení na rychlost, stal se vskutku obvyklý incident. Naše děti poctivě šplhaly vzhůru stěnou a ještě poctivěji jistily. I stalo se, že jistící holčině přistál na hlavě pomyslný pytel mouky, tedy sousední lezec spouštěný jeho nepozorným jističem. Děvče bylo po právu vyděšené, neprávem však již kontaktním lezcem osočené z nepozornosti. Někdy mám pocit, že na stěně jsou k vidění pozoruhodnější přírodní úkazy než před půlnocí na nádraží v Ústí nad Labem…

Naneštěstí řval dospělý chlap na malou holku: „Kam čumíš!?“ až chuděra málem přestala jistit. Ještěže jsou naše děti dobře vycvičené a dokáží pokračovat v jištění za jakýchkoli okolností, neb si uvědomují svou odpovědnost. Po konfrontaci s naším kolegou se alespoň jistič, který stál za chybou spouštění, omluvil. Fair enough. Ale nemuselo se to stát, být pozorný až do konce lezeckého cyklu a nemít při spouštění pomyslný pytel na hlavě…

Jednou na stěně také volali záchranku pro borce, co si to dal necelých 18 metrů od stropu až na podlahu. Dodnes nevím, co se přesně stalo, a tak o tom můžeme jen spekulovat. Od té doby, když uslyším svist lana karabinami, vždy zbystřím a odskakuji od stěny, aby mi nikdo nepřistál na hlavě. Po té ráně borce do podlahy se z koberce jen zaprášilo. Jistič stál jak opařený, kámoš mu u nohou bolestmi omdléval. Jistič hleděl do prázdna. První, co mě napadlo, byla chyba v založení jištění – jenže lano procházelo kyblíkem bezchybně. Na vině tak musela být jističova nepozornost… Evidentně nechal lano projet nekontrolovatelně kýblem. Neuvěřitelné! Kdo nezažil, nepochopí.

Naše děti na kroužku se od té doby desetkrát vzájemně kontrolují a chtějí dobrovolně trénovat chytání pádů a pády jako takové. Všechno zlé je nakonec k něčemu dobré!
.

Když jistíš, je dobré mít alespoň jednu ruku pod jistítkem. (f: SM)

Text ponauceni

STĚNA SE ZAVÍRÁ, DNES VŠICHNI PŘEŽILI:

Pokud začínáš, buď v klidu – určitě není srabáctví zaplatit si instruktora na pár úvodních hodin…

Pokud nekončíš, věř, že se vyplatí mít oči na stopkách a být připravený řešit nečekané situace. Určitě přijdou.
.
.

Autor

Standa „Sany“ Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš.
Je závislý na stavech, kdy neřeší datum –
v horách nebo na labském písku. Neléčí se.

Facebook

TOC, nezapomenout přidat související články a vyplnit Excerpt (úplně dole)