"200 slov"

Povinná četba – „Velké himálajské dobrodružství“. Bomba z dob pionýrů

14.03.2018, Standa „Sany“ Mitáč

„Povinná četba“ – nová rubrika, ve které se s tebou jednou měsíčně podělíme o tip na knihu, která by neměla chybět v žádné lezecké knihovničce. Letos vybíráme ty o horách.
.
„Marně hledají [na spaní] nějakou plošinku ve svahu; všude jsou jen hladké kamenné kvádry. Naštěstí je tu seržant Felipe Godoy, který si jako odborník na sabotážní práce vysloužil v armádě přezdívku ‘dinamitero’. Odstřelit kus skály ve výšce 7200 metrů pro něj není žádný problém, i když mu to nakonec zabere tři dny. Musel totiž napřed najít ve skále vhodné trhliny, dát do nich dynamitovou nálož, zapálit doutnák a rychle se skrýt. To opakoval snad dvacetkrát nebo třicetkrát, než se mu podařilo vytvořit plošinku, na níž by se daly vmístit dva stany.“

Tenhle odstavec z knihy Velké himálajské dobrodružství během čtení docela překvapí. Uvědomíš si, že držíš v ruce knihu – svědectví o pionýrech, kteří Himálaj doopravdy dobývali. (V tomto případě Argentinci na Dhaulágiri v roce 1954, pozn. aut.). To však neznamená, že bychom tuhle generaci měli odsuzovat. Žili v jiné době a těžko říci, jak bychom se na jejich místě chovali my. Třeba bychom místo frenda do spáry také založili dynamit. Doba už je v tomhle naštěstí jiná.

Co se však chlapům, kteří vyráželi na osmitisícovky už od dvacátých let, rozhodně nedá upřít, je jejich neuvěřitelné odhodlání, schopnost trpět a obrovská statečnost pustit se do neznámého prostředí.

Autorem knížky, která převypravuje příběhy prvních monstrózních expedic, je Maurice Herzog – francouzský horolezec, který se stal společně s Louisem Lachenalem první lidskou bytostí na vrcholu osmitisícovky. Psal se rok 1950 a Francouzi tehdy hrdinně „dobyli“ Annapurnu – Herzog s Lachenalem za to zaplatili dohromady přes dvaceti amputovanými prsty. „Měla by expedice u veřejnosti takový ohlas i bez omrzlých nohou a amputovaných rukou?“ zamýšlí se ve své knize Hvězdy a bouře jeden z mladších členů té samé expedice Gaston Rébuffat. „Příčina omrzlin však spočívala ve dvou chybách po sobě. Že ztratil rukavice. A že u sebe neměl náhradní,“ podotýká.
.

Sestup z Annapurny, 1950 (f: repro knihy Velké himálajské dobrodružství)

.
V Herzogově knížce narazíš na perfektně vypravěčsky zpracované příběhy prvních expedic zejména na šest osmitisícovek (Annapurna, Nanga Parbat, K2, Everest, Čo Oju a Dhaulágiri, pozn. aut.). Věcnou přesnost (doufejme) doplňuje akční přímá řeč a mnohdy drastické zápletky, díky kterým ti napínavá tlustá bichle proteče mezi rukama hodně rychle. „Dal jsem přednost nejsilnějším příběhům a nejvíce vzrušujícím dobrodružstvím, totiž takovým, ve kterých mě nejvíce překvapila lidská noblesa a dramatická síla událostí,“ popisuje Herzog kritéria, podle nichž vybíral expedice do své knihy. Ta mezi jinými vybočuje svojí realističností (nenapsal ji spisovatel od stolu, ale člověk se znalostí prostředí) a je vzácným svědectvím jeho doby, ze kterého mohli vycházet i další.

Herzoga například během oslavy 40 let od výstupu na Annapurnu potkal osobně i Jirka Novák, organizátor mnoha úspěšných československých himálajských expedic, který nedávno sestavil přehled ČS výstupů v Himálaji a Karákóramu. „Podobné knížky jsem bral vždy jako zásadní zdroj informací. Ze záznamů o každé výpravě získáš základní dojem, co tě tam může potkat, jaký je přístup, jaké tam jsou možnosti… Najednou třeba vidíš, že vedle cesty, kterou on popisuje, je nějaká prázdná stěna. Podobnou náhodou jsem narazil v jednom článku časopisu La Montagne i na Západní stěnu Dhaulágiri. Při další rešerši jsem pak zjistil, že se v ní nikdy nikdo o nic nepokusil! Dá se říci, že jedny z našich největších činů v Himáláji vznikly právě na základě studia podobných knih a článků,“ říká Jirka, mimo jiné právě vedoucí expedice Dhaulágiri 1984, kdy se Čechoslovákům podařil prvovýstup 4 500 m vysokou Západní stěnou, která je vůbec nejvyšší skalní stěnou planety.

Nicméně, zpátky ke knížce. I přesto, že je plná kyslíkových láhví, stovky nosičů v ní přenáší tisíce kil materiálu a občas v ní něco exploduje, určitě stojí za to. Takže hybaj prohledat antikvariáty a sehnat si ji do knihovničky. Je napínavý vhled do historie lezení velkých hor, který ti určitě rozšíří obzory.

_____

Maurice Herzog (1919–2012) byl francouzský horolezec a pozdějí starosta Chamonix. Společně s Louisem Lachenalem v roce 1950 se stali prvními lidmi, kterým se podařilo vystoupit na osmitisícovku. (S použitím kyslíkových přístrojů a podpůrných látek-drog, pozn. aut.) Maurice Herzog vlastnil veškerá práva k expedici, a tak si veškerou slávu přivlastnil hlavně on sám a stal se národním hrdinou. Jeho kniha o výstupu na Annapurnu se prodala v počtu 11 milionů výtisků. Louis Lachenal byl odsunut do pozadí, a to i přesto, že Herzogovi během výstupu zachránil život. (Výškový rekord v roce 1950 nicméně ani jeden nepřekonali. Ten v tu dobu stále držel Brit Edward Norton, který se v roce 1924 dostal během expedice na Everest do výšky zhruba 8 570 m n. m.)

Maurice Herzog na Annapurně, 1950. (f: repro knihy Velké himálajské dobrodružství)
reklamní banner

Den Tibetu a 25 moudrých rad

10.03.2018, redakce eMontany

Dnes je Den Tibetu, a tak vyvěšujeme vlajku, jelikož s jeho filosofií souzníme. V Číně by za to hrozilo vězení – tady si to můžeme naštěstí dovolit.

Pokud se chceš nad (nejen) dneškem také trochu zamyslet, dole kopírujeme 25 rad tibetských mnichů, které nám přijdou inspirativní a obsahují spoustu pravdy.

Byl by to pěkný svět, kdybychom (my, vy i oni) podle nich uměli žít.

1. Když se ti něco líbí – řekni to.
2. Když se ti něco nelíbí – řekni to.
3. Když se ti po někom stýská, zavolej mu.
4. Když něčemu nerozumíš, zeptej se.
5. Když se chceš s někým setkat, pozvi ho.
6. Když něco chceš, popros.
7. Nikdy se nehádej.
8. Chceš-li, aby ti porozuměli, vysvětluj.
9. Když ses provinil, řekni to rovnou a nehledej výmluvy.
10. Mysli vždy na to, že každý má svou pravdu a ta se nemusí vždycky shodovat s tvou vlastní.
11. Nestýkej se se špatnými lidmi.
12. Nejdůležitější v životě je láska – všechno ostatní jsou zbytečnosti.
13. Naše problémy jsou pouze v naší hlavě.
14. Okolní svět není ani dobrý ani špatný – je mu zcela lhostejné, jestli existuješ.
15. Z každé události se snaž získat pro sebe něco užitečného.
16. Nebuď suchar.
17. Pamatuj, že nikomu nejsi nic dlužen.
18. Nezapomeň, že nikdo není nic dlužen tobě.
19. Nelituj ani času ani peněz na štěstí z poznávání světa.
20. V životě vždycky spoléhej pouze sám na sebe.
21. Věř svým pocitům.
22. K ženám ostatně i k mužům, stejně jako k dětem – buď trpělivý a trochu shovívavý.
23. Pokud máš špatnou náladu, zamysli se nad tím, že až zemřeš – nebudeš mít ani tu.
24. Žij dnes, protože včerejšek už není a zítřek být ani nemusí.
25. Věz, že dnešek je ten nejkrásnější den.

Vlajka Tibetu. Od roku 1959 na území Číny zakázaná

Mexická noc s Andělem

08.03.2018, Peťa Růžičková (f: Peťa + Edita)

Předpokládaly, že na odpolední svačinu budou v kempu. Celá jejich expedice nakonec trvala patnáct hodin. Peťa Růžičková a Edit Vopatová se v únoru vydaly vstříc své první společné vícedélce. Jak to probíhalo? Vypráví Peťa:

„Kluci, kteří nám dávali pocit bezpečí, zmizeli v kaňonu neznámo kam a mimo dosah signálu. (Ondra Beneš, Matěj Svojtka a Christian Fascendini odešli vrtat cestu The First Lucky Strike, 500 m, 7c, pozn. red.)

Jsme samy v Mexiku.

Čeká nás první společná vícedélka a máme strach z místní obávané pumy (vyobrazené na každé turistické ceduli) a medvědů. Na chřestýše je prý zima. Jenže co když se bude vyhřívat někde na skále?

Před námi je třistametrová stěna. Cesta z názvem „Macuchi“ 5.12+ (9- UIAA, pozn. red.) má sedm délek. Přestože název znamená tabák, nic se nesmí podcenit. Umístit den dopředu lana a ostatní vybavení pod nástup je rozhodně dobrý plán. Ale kam? Do prvního nýtu – to je jistota. Nemůže na to divoká zvěř. Jednoduché lano a tenká repka (jak se to používá?), kyblík nebo gri gri, malý nebo větší batoh, péřovka jedna nebo dvě, kolik litrů vody a kam dát boty? Tyhle problémy jsme řešily večer před „velkým dnem“. Všechno narveme do malého růžového batůžku Mammut. Ten se hodí k našemu dívčímu týmu a taky ladí k sedáku a k růžovým nehtům.
.

Tudy polezeme!

.
Ráno ve stresu však ještě batůžek vyměňujeme za větší. Asi máme moc svačiny. Start vypadal velice slibně. Vyrážíme před východem slunce a v tempu běžíme s helmou na hlavě vstříc novým zážitkům. Pod nástupem jsme přesně za hodinu.

Nastává čas losování. Na koho vyjde těžká třetí délka? Nervozitu nesnižuje ani losování osvědčenou metodou „z které ruky“. Editka si vylosuje andílka, kterého jsme nosily, aby nás ochraňoval (moc milý dárek od dětí z lezeckého kroužku). Tím pádem nastupuje do první délky. Hurá, první štand. Druhá délka vychází na mě – rajbas a zahrádka není úplně můj šálek kávy. No, alespoň nemusím tu těžkou.
.

Editka v křoví a Petina metodická práce s lanem na štandu

.
Editka postupuje neohroženě vzhůru. Přes velký převis jí však vůbec nevidím. Super, ani ona nevidí mě. Zamotalo se mi lano. Běžná věc. Ale tohle jste ještě neviděli. Snažím se obrovský uzel rychle posouvat během jištění. Tento proces opakuji asi hodinu. Už musí být nahoře, pomyslím si. Přichází nekompromisní: „Dober!“ Lano mělo obrovské tření a neumožňovalo jakýkoliv další pohyb vzhůru. Snažím se Editku spustit. Jenže uzel se natolik zvětšil, že jsem se musela odvázat. Čas pořád běží dál. Opět se navazuji na konec lana a vyrážím to zkusit. Postupuji stylem, že vždy dolezu k expresce a vracím se vycvaknout tu spodní, aby lano tolik nedrhlo. Lezu tím pádem dlouho pouze na jedné expresce. I tak to drhne.

Snažím se jít po mágu, které Editka po sobě zanechala. To se však několikrát ukázalo jako ne moc dobrý nápad. Občas zaútočím na lištu s nadějí velkého chytu a k mému překvapení jsou to spíš špatné stupy. Nechápu, co tam ta holka dělala. S velkým vypětím se mi nakonec daří tuto 57metrovou délku úspěšně vytáhnout. Jenže stále je tady ten převis. Neslyšíme ani slovo. Tahám lana jako vždy, ale nejde to. Vůbec nevím, co se tam dole děje. Asi po půl hodině zoufalého křičení do údolí, se nám daří navázat „lanovou komunikaci“ a můžeme pokračovat.
.

Editka na štandu

Šéfky zeměkoule

.
Editky půchýře na nohách vypadají opravdu děsivě. A ještě se u ní začíná projevovat strach z výšek. Přichází moje chvíle a začínám tahat další čtyři délky. Všechny mají víc než 50 metrů a nýtky jsou navrtané dost nahodile. Křičím na celý kaňon a cítím se  bezmocně. Táhnout těžké lano se mění v brutální dřinu. Vzaly jsme si málo smyček. Ke vší smůle nám dokonce jedna volným pádem zamířila k zemi. Stejně jako sluneční brýle z DM drogerie. Boulder v délce za sedm jsem opravdu nečekala. Ale tady už to přeci nevzdám. Vymyslím program, lano sice dře přes hranu, ale snad vydrží.

Během poslední délky začíná být tma. Editka leze na druhém s batůžkem a mojí čelovkou. Její čelovka se zřejmě vypařila během ranního přebalování batohů. Poslední délka zvyšuje hodnotu této cesty, když naše citlivé nosy zavětří vůni tabáku. Vzhledem k tomu, že se nám nepodařilo identifikovat zdroj této vůně, možná jsme byly v opojení síly měsíce a mystické noci.
.

Smích postupně přechází.

.
Na vrchol se dostáváme za úplné tmy. Fernando (úžasný majitel z kempu), který nás celý den se svojí milenkou sleduje dalekohledem, má o nás strach, tak nám těsně pod vrcholem volá. Editka ho španělsky uklidní, že jsme v pořádku, s čímž já rozhodně nesouhlasím. Při zjištění, že z vrcholu nevede žádná pořádná cesta a že nás čeká skalnato-křovinatý terén, moje hladina strachu stoupá. Fňukám a naléhám na Editku, ať volá Fernandovi nebo že zabivakujeme. Bojím se nejen, že zabloudíme, ale také, že se ze tmy vynoří velké svítící oči. Editka mě moc neposlouchá. Neohroženě se prodírá křovím a pohybuje se skalnatým terénem tak, že ji vůbec nestačím. Jediným kompasem je pro nás zesilující se zvuk vodopádu, který už známe. Jsme zachráněné. Do kempu přicházíme vyčerpané a šťastné.  Na večeři nám už nezbývají síly, tak si dáváme coca colu, která nás provázela celým měsíčním výletem.

Druhý den se dozvídáme od Fernanda a jeho milenky, že ve stěně viděli tři osoby. Nechtěli nám uvěřit, že s námi nikdo další nelezl. Kluci jsou přeci v kaňonu. Dokonce nám popsal oblečení této třetí osoby. Byla také oblečená v červeném. Což vylučovalo možnost batohu, který je tmavě modrý. Fernando nakonec vyhodnotil, že tam s námi byl Anděl strážný.“

Máme to úspěšně za sebou!

Tým nových Sokolíků je kompletní

04.03.2018, Lukáš Ondrášek

Minulou sobotu proběhlo v Praze výběrové řízení na nový tým juniorské alpinistické repre pod záštitou ČHS. Jeden z účastníků – Lukáš Ondrášek z Rýmařova se podělil o svoje postřehy.

Přicházím nesměle do prostoru lezeckého centra. Za chvíli ze mne nervozita opadne, protože vidím spousty rozesmátých tváří, které jsou natěšené na dnešní program. Vrchní velitelé Honza Zbranek a Standa Mitáč přednáší úvodní slovo a osvětlují nám průběh a postup hodnocení výběru. Honza bude ten zlý a Standa se pasoval na dobrou vílu:

„Nebojte se. Kdo se nedostane do Sokolíků, může do Odpadlíků. Tím pádem bude mít šanci zase za tři roky.“

Asi dvacet tváří a jeden pes poslouchá pravidla dnešního klání. V úvodu dostáváme patnáct minut na rozlezení. V první části se bude odehrávat takzvané „člověče nezlob se“. Rozmisťujeme se mezi deset cest obtížností 8+ až 10-. Každá dvojice má za úkol co nejrychleji lézt, dokud je nevyřadí druhá dvojice, takto se jde dokola a počítají se dosažené expresky. Tento výběr hrou má za účel prověřit lezeckou vytrvalost a týmového ducha. Lezeme s vidinou vyhození, které nás dostává pod tlak stejně jako blížící se bouřka nad hlavami.
.

Adeptky na Sokolice pod tlakem (f: Standa Mitáč)

.

V druhé části dne se scházíme před budovou – je krásný mrazivý den. Všichni jsme navlečeni do běžeckých overalů a jde se na věc. Celková fyzická zdatnost a kapacita mladých plic se nejlépe otestuje během. Lídr Honza nasazuje svižné tempo v úvodním kopci. Začínají se oddělovat zdatnější jedinci. „Alpinista musí být nejen dobrý lezec, ale musí mít i fyzičku, aby v horách unesl těžký batoh.“ Tváře nám v mrazu červenají a krásné výhledy doplňují ubývající energii při aerobní aktivitě. Za hodinu a půl jsme zpátky na stěně.
.

Z různých koutů Česka si přijeli zaběhat do Prahy. Kupodivu se jim to líbilo. (f: SM)

.
Třetí část výběru nás prověří pohovorem. Jdeme do něj s jasnou představou, jakých cílů chceme dosáhnout. Předkládáme také už uskutečněné výjezdy do hor, které považujeme za naše nejcennější. Tříčlenná komise (poradní hlas měla i Peťa Růžičková, ale nebyl příliš vyslyšen, pozn. SM) a pes dodává dobrou náladu při pohovoru, kdy nejednomu komisaři zaplesá srdce. „Toto je přesně ten člověk, kterého chceme!“

Vyhlášení výsledků je nekompromisní. Výběr padl na osm Sokolíků, od kterých se očekává nadšení do vzdělávání, fyzická zdatnost a výsledky v horském prostředí. Díky pohodové atmosféře jsme také našli nové spolulezce a kamarády do budoucna. Těšíme se na všechno, co spolu zažijeme.
.

Skupinový mix Sokolíků a Odpadlíků. Autor textu v bílém triku. (f: SM)

.
Do Sokolíků se nominovali

Zbyšek Černohous, Alex Fraňková, Juraj Kováčik, Sam Maštálko, Honza Novák, Lukáš Ondrášek, Kuba Skočdopole a Eliška Vlčková.

Kuba Skočdopole – jeden z nových Sokolíků. (f: SM)

Výškové práce trochu jinak – fotil jsem na střechách Bangkoku

01.03.2018, Marek Štefech

V lednu jsem dostal nejhloupější nápad svýho života. Letět zadanej do Bangkoku, prodloužit si indonéská víza. Kdyby se Severní Korea rozhodla obsadit jižní poloostrov ve chvíli, kdy jsem procházel přes imigrační, nejspíš by uspěla, protože všichni Jihokorejci stáli ve frontě přede mnou.

Plán pro prvních pár dní byl jasný, prozkoumat okolí Chinatownu. Neměl jsem přesně zacílená místa pro konkrétní fotky, tak jsem jenom bloumal po ulicích. Zaujala mě ulice, kde mají místní železářství. Jejich životní prostor v podstatě pojídá kov všeho druhu, šrouby, hřídele, ozubená kola a motory. Vše v nekonečně se opakujícím stereotypu. Jako z filmu Tetsuo.

Kov všude, kam se podíváš (f: Marek Štefech)

Od svého kámoše jsem dostal tip na další super místo na focení. Opuštěný mrakodrap přezdívaný „Ghost Tower“, který je nedokončený od finanční krize z roku 1997. Na internetu jsem si zjistil informace, že budovu hlídají místní, a když jim dám 200 bahtů, tak můžu nahoru. Vydal jsem se na místo a ve stánku s jídlem u vstupu se zeptal jednoho z místních, jestli můžu nahoru. Začal být agresivní. Když jsem mu nabídl drobný úplatek, začali do mě navíc strkat všichni jeho kumpáni. Tím padl další pozoruhodný spot na focení v Bangkoku.

„Ghost Tower“ je nedokončený a opuštěný od roku 1997 (f: Marek Štefech)

Poučen ze svých nezdarů jsem kontaktoval místní rooftopery. Bez lokálů to tu moc nejde. Na Instagramu jsem obepsal pár lidí a dostal tip na přístupnou střechu kousek od Asoku. Společně jsme vylezli na střechu ve 35. patře, kde byl konečně slušněj, nikým nerušenej výhled na město a já mohl začít fotit.

Ulice moderního Bangkoku (f: Marek Štefech)

Taky jsem tu poznal Saritu. Mladou holku s perfektní angličtinou, která začíná s parkourem a jako každá Asiatka se ráda fotí.

Sarita – jako každá Asiatka se ráda fotí (f: Marek Štefech)

V polovině mého pobytu v Bangkoku bylo na čase začít si vyřizovat indonéská víza. Na první pokus mě v kraťasech a sandálech vyhodili s tím, že takhle tam fakt přijít nemůžu. Druhý pokus už dopadl lépe. Pustili mě do podatelny, kde mi ale vysvětlili, že o víza můžu zažádat jenom když opustím Indonésii na víc jak 90 dní. Tím tak trochu zmizel důvod, proč jsem do Bangkoku vůbec letěl.

Noční uličky starého Bangkoku (f: Marek Štefech)

Zdrcen žalem, že budu muset po měsíci zase do Singapuru k agentovi, jsem zbytek svého pobytu strávil prozkoumáváním dalších míst, kde se dá dostat na střechu. Koupil jsem vánoční světla na stromeček a hned je použil.

Sarita s Bangkokem v zádech (f: Marek Štefech)

Bangkok je město scammerů a holky tu mají tři facebooky – na každýho přítele jeden. Většina kabelů na sloupech nemá žádnou funkci. Málokdy tu uvidíš západ slunce, většinou jen šeď a všudypřítomné zácpy a odpadky na ulicích. Prostituci, skvělý jídlo a smrad. A v tom všem se pohybují ty nejhezčí holky na planetě. V tomhle Bronxu prostě dejcháš.

Marek se věnuje hlavně žánrům street, portrétům a fotkám jako zápiskům z cest. Sledovat ho můžeš na jeho Instagramu.

Bangkok. V tomhle Bronxu prostě dejcháš (f: Marek Štefech)

Mám to obráceně. Odkládám přítele do stínu pod skálu

23.02.2018, Eva Trnková

Jsem holka a vzpomínám na článek o ženách prvovýstupců, kde popisují, jak se starají o své „svěřence“, když na nic jiného než na lezení nemyslí…

Jenže v mém vztahu je realita zcela odlišná.

Vypadá to asi takhle:

Jsme na dovolené, daleko v tropech. A já celé dny básním o tom, jaké tam mají být skály a jaké to asi bude a tak. Hned jak přijedeme, tak po nich koukám. Vyhlížím je. „Támhle, koukej! A tam!“
Po pár dnech žadoním, že si potřebuju něco vylézt, třeba jen něco malého, nějaký boulder. Jen na chvíli…

„Hele, tady máš docela pěkný boulder a já tady mám stín…“ říká mi.
Lezu a sápu se po kamenech. Jsem spokojená. A dávám na chvíli pokoj.

Příjíždíme do lezecky vyhlášené oblasti. Krásné skály, takové jen tak někde pod rukama necítíš. Příteli ale není zrovna nejlépe a já začínám tušit, že toho asi společně moc nevylezeme. Jenže mi je také jasné, že s tímhle jeho problémem momentálně nic neudělám a nikterak ho nevyřeším. Položím ho tedy do stínu a nenápadně zdrhám ke krásným boulderům, které jsem si vyhlédla cestou. Po chvíli vidím, že si sedá ke mně do stínu pod skálu.

„Ještě tenhle a půjdeme!“

Nebo doma v Česku:

„Měli bychom se zastavit u rodičů, když budou ty svátky, ne?“ říká přítel.
„Jo? A nevezmeme to cestou alespoň přes skály?“ dodávám.
„Ale vždyť žádný skály cestou nejsou…“ on na to.
„To nevadí. Tak to vezmem přes skály necestou… Nebo pojedem k našim a vašim, až bude pršet,“ navrhuju vítězoslavně.

Nakonec:

Plánujeme společný výlet s kamarády blízko Adršpachu…
„No, a budeme chodit společně na procházky,“ říká on.
„Na procházky? Ty chceš chodit v Ádru na procházky???“ odpovídám já.
„Ale oni třeba všichni nebudou chtít každý den lízt, víš?“ odpovídá on.
„Ne?“

Ehm… Doufám, že v tom nejsem sama.

„Ještě tenhle a tenhle!“ bouldering v Thajsku jeho očima (archiv E. Trnkové)

Nejen „velká“ témata. I to je naše práce. Vychází první letošní Montana

20.02.2018, Tomáš Roubal

Nejvíc práce mi v minulém čísle dal jeden konkrétní článek. Rozhovor se dvěma chlapíky, kteří oba přišli o ruku. Přibližně ve stejnou dobu, v různých fázích svého života, ale oba se k tomu postavili jako k výzvě.

Střetnutí v redakci jsme domlouvali asi rok. Pamatuji si to hlavně proto, že už už byla na spadnutí cesta do Prahy a setkání v nějaké kavárně, které jsme na poslední chvíli odvolali kvůli zasněžené dálnici. Někdy vloni v lednu.

Michal je sice „jen“ ze severních Čech, ale většinu času tráví v Dánsku. Richard je věčně někde pryč. Své hrál i jistý ostych a obezřetnost, se kterou k setkání zejména Richard přistupoval. Co by měl dělat v redakci lezeckého časopisu on, který hlavně jezdí na kole?

Všechno dobře dopadlo, kluci si popovídali a vzniknul z toho zajímavý material. Ten zbývalo už jen přepsat, nechat opřipomínkovat, opravit, sehnat a vybrat fotky a vysázet jej…

Vyměnit převodovku v autě by trvalo podstatně kratší dobu.
A pro čtenáře je to ten text na stranách 58 až 61 v osmdesátistránkové Montaně. A i když se líbí (nejen) „takzvaně postiženým“, běžný čtenář, nadšený do lezení, na něj narazí, až když se prokouše všemi těmi známými jmény a výstupy. A pak se možná na chvíli zarazí. A najde motivaci udělat další krok k vysněnému cíli.

I to je naše práce. A máme ji rádi.

(Montanu č. 1/2018 seženeš tady.)

Své zranění pojali jako výzvu. (f: archiv Michala Šnajdra)

Krkonošské zlato

19.02.2018, Mišo Žilka (s vďakou venuje Kubínovi)

Kráčam večerným mestom z „hospody“ a veľké snehové vločky a žlté svetlo lámp mi pripomínajú detstvo. „Helé, napadlo fakt hodně, bude tam lavinovka…“ znejú mi v hlave varovania domácich kámošov. Lavínovo? Hmmm, veď ráno uvidím.

Ráno stále sneží a kužeľ čelovky odhaľuje jednu vločku väčšiu od druhej. Šliapem tmou na pásoch a premýšľam, ako tá príroda prišla na to, že má tony tohoto snehu sypať celú noc práve sem, na tieto kamene a trávu. Ako vlastne zistila, že ním musí prikryť všetky tie krásne riedke lesy, pníky, skaly, potoky a strmé svahy.

Ako vlastne vedela, že potrebujeme nasypať toho bieleho prachu do lesa aspoň po gule. A ako tá matka naša, príroda vesmírna, vytušila, že to musí byť ten najľahší biely prach na svete. Hmm…. A vtedy mi to zaplo. Wau, tak to muselo byť. A nijako inak. Rýbrcoul aj s Krakonošom dostali presne a včas nejakou čarodejnou časo-slučkou do ruky katalóg Black Crows (značka lyží, pozn. red.).

Sekundy dokonalého šťastia. (f: Mišo Žilka)

.
Veru. A už ich tam aj vidím. Ako ním dychtivo listujú a na stránke s farbami rúžová a zelená sa im zatajil dych a vytreštili na ňu tie svoje krkonošské očiská a ukazujú si, chlapíci čertovskí, na tú stovku pod viazaním. A v tom mimoriadnom okamihu časopriestorovej chyby a spojenia modernej technológie s odvekou krásou prírody to pochopili!

Pochopili sekundy dokonalého šťastia, zastaveného časopriestoru, orgastického šmyknutia sa so slnkom a mrazom v očiach. Ich praveké jazýčiská si olízli hrubé zmrznuté pery. Pozreli sa na seba a začali ho tam sypať. To krkonošské biele zlato.

Krkonošské zlato (f: Mišo Žilka)

Povinná četba – „Padající hvězda.“ Nejsme lepší než ostatní

15.02.2018, Eva Trnková

„Povinná četba“ – nová rubrika, ve které se s tebou jednou měsíčně podělíme o tip na knihu, která by neměla chybět v žádné lezecké knihovničce. Letos vybíráme ty o horách.

„Popravdě jsem jedna z těch, kteří přeskakují předmluvy a čtou konec knihy dříve, než se k němu dostanou. Proto se budu snažit psát stručně a skončit brzy.“ Píše hned na začátku autorka knížky a přesně tohle také dodrží.

Pokud máš rád stručné a úderné čtení, tak tohle je přesně pro tebe. A když k tomu autorka ještě dokáže sem tam vmísit trochu té poetické stránky a vtipu, tak je to zkrátka dokonalé. Tohle je znak někoho, kdo prostě umí psát!

Knížka o lezecky nespoutaném životě. O tom, jak se dá žít „jinak“.

Knížka deníkových zápisků z yosemitských dobrodružství a přelezů cest El Capa. Knížka o horolezeckých zážitcích z prostředí vysokých hor Peru a o dnech v horách divoké Patagonie.

Proč číst takovou tenkou knížku? Co tam může být? Pravděpodobně žádné nové cesty nebo popsání posouvání lidských možností…

Tak proč?

Protože lezení a život není o tom dokázat si, jak jsme nejlepší – silnější než ostatní. Není to o tom, dokázat si, že jako jedinec se dostanu i tam, kam ostatní ne…

Ano, holky to možná mají v tomto ohledu jednodušší. Z přirozené podstaty prostě nepotřebují krmit své ego. Vnímáme to od přírody jinak. Pro některé z nás je zkrátka snazší zaměřit se na úplně jiné věci.

A já mám pocit, že přesně o tom tato knížka je. Nenajdeš to tam nikde napsané, ale cítit to je v každé větě.

„…kdybych mohla, žila bych na té nejvyšší hoře, abys až polezeš, viděla, že tě tam nahoře ve tvém světě stále čekám…“
.

Třeba ji někdy zahlédneš. Dent Blanche. (i: Standa Mitáč)

_____

Miriam García Pascual se narodila v roce 1963 ve španělské provincii Navarra. Lézt začala ve čtrnácti letech, ale už dávno předtím psala poezii. V roce 1986 odpromovala v oboru pedagogika a v tomtéž roce vyhrála lezecké závody v Patones – jediné závody, kterých se kdy zúčastnila. Poté odjela do Ameriky, kde spolu s Mari Carmen Magdalenou, zvanou „Coco“, vylezly cestu „The Nose“. Staly se tak první španělskou ženskou lezeckou dvojicí, která vystoupila na El Capitan.

Postupně se stala ženou, která měla ve své době největší počet výstupů na El Capitan – sedm. Její cesty také vedly do peruánksých And a do Patagonie. Po návratu do Španělska pak zamířila se svým „Risim“ Buezem a Miguelem Lausínem do Indie, na horu Meru, odkud přišla 25. května 1990 zpráva o jejich zmizení…

Miriam García Pascual (f: repro z knihy)

Labák 2018–2020. Začíná tříletá práce na omezení plošných uzavírek

12.02.2018, Standa „Sany“ Mitáč

Někdy v listopadu se to šustlo na brigádě ve Žlebu, kde asi dvacet lezců zpevňovalo svahy kolem Indiánky a Monolitu. „Přišli jsme o kus Labáku.“ Tehdy to nějak prošumělo podzimním listím a informaci přehlušil zvuk lopat a krumpáčů. Zpozorněl jsem až u počítače v prosinci, když jsem si otevřel mapu nových uzavírek Labáku – červený flek se oproti minulému období znatelně rozrostl.

Nemilé překvapení mi zkazilo mnoho příštích dnů. Shodou okolností jsem lezec, který se k Labáku přestěhoval, aby měl písek v bezprostředním dosahu a na Pravý břeh mohl jezdit na kole…

Mám to chápat jako trend? Chtějí nám ochranáři dlouhodobě uzavřít to, co mají mnozí z nás nejraději?

Proč lezci přišli o výrazný pás skal, když byli správou CHKO v poslední době často chváleni za vzornou spolupráci v rámci ornitologie? (V Labáku se díky lezcům dlouhodobě daří označovat hnízda sokolů a lezci lokální uzavírky striktně respektují, pozn. aut.)

Začal jsem se zajímat a rád se podělím o svá zjištění.

Začalo to zhruba takto. Na základě novely „zákona o ochraně přírody a krajiny“, která vešla v platnost 1. června 2017 spadla agenda CHKO Labské pískovce (včetně NPR Kaňon Labe) pod správu NP České Švýcarsko. Ta musela narychlo ustanovit vedoucí CHKO, v časovém presu převzít úřednickou agendu a zorientovat se ve všech možných oblastech (zemědělství, lesní hospodářství atd.). Lezci a jejich výjimka šla tehdy pochopitelně stranou.

Nicméně, platnost staré výjimky měla brzy skončit a správa musela kvůli legislativním lhůtám projednat novou výjimku pro 2018+ už začátkem července. Zaměstnanci tak neměli dostatek času zajistit si kvalitní informace potřebné pro vyjednávání o té nové.

Výsledkem je výjimka (.pdf zde), která lezcům po dobu tří let na prvních pět měsíců v roce vzala například Vojtěcha, Skříň, Tyršovy věže, Prezidenta (Big Wall VIIIc, pozn. aut.) nebo Růžovou vyhlídku, kam v posledních letech lezci rádi jezdili na odpoledne po práci. Zákaz platí poměrně nelogicky také v období od ledna do března, kdy nelze argumentovat hnízděním.

V těchto oblastech přicházíme o většinu sezóny – v létě se na černých skalách Pravého břehu stejně lézt nedá kvůli horku. Na pohodové lezení tak oficiálně zbylo jen září a říjen. Pak už je to pro otrlejší jedince.
.

Přicházíme o desítky masivů a věží – hlavně v okolí Bynovce. (porovnání předchozí a současné výjimky)

.
Nešťastná plošná uzavírka bude mít zřejmě další negativní dopad – a to zvýšení koncentrace lezců na Baštách a v okolí Belvederu (už tak nejvíce populární oblast Pravého břehu, pozn. aut.), což bude nejspíš doprovodně znamenat také větší erozi svahů.

Správa parku si naštěstí byla vědoma, že výjimku vytváří narychlo, a tak bude platit jen tři roky – do 31. prosince 2020. Běžně se vyjednává na pět let a více.

Ohledně současné výjimky je třeba říci, že současný předseda OVK Labské pískovce Jeník Pleticha za lezce vyjednal, co bylo v jeho silách. Původně měl být Pravý břeh zavřený na půl roku úplně celý. Zejména díky Jeníkovi k tomu nedošlo.

Podle ochranářů se o žádný dlouhodobý trend v oklešťování svobody lezců nejedná. To potvrdil ředitel NP České Švýcarsko Pavel Benda. Na neformálním setkání řekl, že příští řešení vidí v jemné zonaci.

Co ochranářům dále vadí, je nesmyslné dělání dalších cest ve vlhkých postranních roklích, které stejně časem zarostou mechem. V tom lze souhlasit.

Jaké jsou tedy úkoly pro zástupce lezců pro následující tři roky? Sbírat data o intenzitě návštěvníků a shromažďovat informace o hnízdních lokalitách. Víkendoví lezci mohou pomoci také – stačí, když budou dodržovat základní pravidla ohleduplnosti a budou si vědomi vzácnosti prostředí Pravého břehu, kde můžeme lezení provozovat.

CO BUDE DÁL

Za milovníky písku je hlavní cíl jasný – na příště celá mapa Labáku v zelené barvě, aby se návštěvnost rovnoměrně rozptýlila v rámci dvanáct kilometrů dlouhého kaňonu a nedocházelo ke kumulaci lezců v několika sektorech. S tím souvisí vybudování systému ochrany, který bude postavený na opodstatněných lokálních uzavírkách hnízdišť, za jejichž nerespektování by lezcům v komunitě hrozil „trest smrti“. Tato varianta vyžaduje větší informovanost lezců, těsnou spolupráci s NP a více hledání v terénu pro obě strany (s lokalizací hnízd zkraje jara budou pomáhat i lezci). Vyžaduje také vzájemnou důvěru a komunikaci. To všechno však za naši svobodu stojí.

Plošné zákazy nic neřeší a vedou pouze ke sporům. To není žádný nový objev – podobné střety se opakují pořád dokola. Stačí se podívat třeba do starší Montany, tady je citace z roku 1990: „Ze strany ochranářů se zdá rovněž nesmyslné zavírat skály, mnohdy i celé lezecky atraktivní oblasti šmahem, a priori, bez potřebné diferenciace. Je to řešení na pohled snadné, avšak nic neřešící už proto, že se ve většině těchto uzavřených lokalit leze vesele dál.“ (GURYČA, Richard. Před kým a pro koho. Montana. 1990, (1), str. 21–22.)

Takže na závěr – není důvod k panice ani k naštvanosti. Máme teď tři roky na to, abychom ukázali, že se k milovanému Údolí, které obdivují lezci z celého světa, umíme chovat slušně a postupně se budeme připravovat na vyjednávání o důležité výjimce pro rok 2021 a dál. První neformální jednání se správou parku naznačují, že se obě strany vnímají jako partneři a nacházejí společnou řeč. Každopádně, bude to delší a vytrvalostní cesta – výzva, která přinese spoustu zkušeností pro obě strany. Půjdeme na ní se vztyčenou hlavou.

Na příště celý Labák v zelené barvě (f: Jakub Frič)

Civilizační abstinence ve “slovenských Yosáčích”

05.02.2018, Jan Rosecký

Kdo někdy lezl v Adlitzgräbenu, ví, že když zaparkuješ dostatečně drze, můžeš jistit i z auta. Zato dnes je to krapet jiný příběh…

Vracím se z polospánku zpátky do reality bílé stopy, kterou za sebou nechávám o fous víc vyleštěnou mohérem. Je jedna ráno, popruhy 25kg batohu tlačí do ramen i beder a já už se dvě hodiny šoupu do mírného kopečka dál a dál Bielovodskou dolinou. Už jde aspoň jet na lyžích a zbytky sněhu se častěji objevují i mimo cestu. Ze stromů kape.

Chatka Tanapu je nízko, ve 1300 metrech. Je to štreka dostat se tam a nemenší štreka dostat se odtamtud na nástupy. Ráno produpáváme krustu okolního terénu v ne vždy úspěšných pokusech o orientaci. O ladném, až baletním prostoupení svahů směrem dolů se netřeba zmiňovat. Zvlášť mé figury jízdy na jedné noze se zakouslými hranami, následované neméně bizarními piruetami, přivádí přihlížející kamzíky do varu.

 

Koncentrovaná porce tatranské divočiny (f: Ondřej Straka)

 

V dolině není kromě nás ani živáčka, což se vzhledem k podmínkám a k tomu, že je čtvrtek, není čemu divit. Popadaní a polámané stromy ještě umocňují pocit divočiny. Není tu skoro žádný signál. A hlavně krom chatky, skromného tábořiště a občasné turistické značky tu není vidět nic, co by připomínalo lidskou činnost. V dohledu žádná silnice, žádný dům nebo jiná stavba. Z jižních dolin je vidět dolů do podhůří, tady jen dál ubíhá klikatící se údolí. „Trochu jak Yosáče,“ komentuje kámoš umělecký profil skoro kolmé stěny Malého Mlynára, která vyrůstá z lesa a jejíž vršek se schovává vysoko v mracích.

„Ráno vyjdeme k Ťažkému plesu, vylezeme žlabem severovýchodní stěnou Rysů a pak sjedeme Váhou dolů. Vršky budou dobrý,“ šermuje se večer prstama nad mapou.

Ráno mrzne. Od půl osmé do jedenácti dupeme střídavě s lyžema na nohách a na zádech, až stojíme u úvodního ledu. Při jeho překonávání je mi udělena jedna ze základních lekcí zimního lezení: když někdo leze ve žlabu nad tebou, nos kromě helmy i kapuci. Po vyklepání sněhové spršky ze svršků, prostředků i spodků pokračujeme ještě přes dva ledové prahy. Ledy lezeme na délky, dupačka ve sněhu sólo. Na hřebínku má touha po dosažení vrcholu Rysů tváří v tvář zapadajícímu slunci málem ustupuje neústupným parťákům. Výstup uskutečňujeme nalehko, s batohy odpočívajícími na hřebínku.

 

„V Bielovodské dolině kromě nás není ani živáčka“ (f: Ondřej Straka)

 

Sloup sloup, líp líp, cvak cvak – a už porcujeme stále ještě prašanový svah pod sedlem Váha. Ostře krájené oblouky se trochu otupily v mlze okolo Ťažkého plesa a sestup krustou žlabem kolem Ťažkého ladu už radši hezky po svých.

Když jdu kolem druhé ráno barvit sníh na žluto, zahlédnu kousek od chaty dvě čelovky blížící se z Rovienkové doliny. Za pár minut už vřele konzervujeme s dvojicí zničeně vypadajících Poláků. Jeden má přes obličej krvavý šrám. Nabízím čaj a nocleh, ale zkřehlé ruce jen mávají směrem k údolí. „You’re seriously going all the way back to Lysá Polana?“ No – prý už tu je aspoň šláplá stopa.

Když pak o dva dny později sestupujeme, k mojí nemalé úlevě mrazem mumifikovanou dvojici nepotkáváme. Ve dvou třetinách cesty dolů předáváme majestátně vyhlížejícímu lesníkovi neméně majestátný klíč od srubu. A taky od koncentrované porce tatranské divočiny servírované s cukrovým posypem.

Poznámka autora:
Ťažké pleso se dříve jmenovalo České pleso. V roce 2006 bylo přejmenováno stejně jako dolina štít, věž i zmíněný led. Údajně tím byla napravena chyba překladu německého kartografa z 19. století.

„Trochu jak Yosáče.“ (f: Ondřej Straka)

Výstup roku 2017. Kdo posbírá prestižní ocenění?

03.02.2018, Standa Mitáč

V pátek 16. 2. se Liberec stane hlavním městem českého lezení a horolezectví.

Přijď se podívat na vyhlášení oficiální ankety „Výstup roku 2017“ kterou pořádá ČHS. Tentokrát i s krátkými přednáškami oceněných.

Povídat bude například Eliška Adamovská, Lucka Hrozová, Jáchym Srb, Mára Holeček, Terka Svobodová, Rosťa Tomanec a další…

Jasně, hlavní cenu vyhraje Adam a Mára, ale co další ocenění? Kdo vyhraje prestižní lezeckou kategorii „big wall“? Uspějí „Dvě holky ve velké stěně“?

Akce začíná od 17 hodin v Oblastní galerii města Liberec, Masarykova 723/14.

Vstup je zdarma. Moderuje Honza „Moucha“ Duchoň.

Tak na viděnou v Liberci.

 

Výlez na hřeben Kežmaráku, Vysoké Tatry – oceněný skialpový přechod bratří Švihálků

Proč pořád do Arca nebo Finale? Tři sektory v Itálii, kam chodí lézt domácí

30.01.2018, Lukáš Ondrášek

Mám také rád prohřáté skály od slunce a ještě lépe, když je u nás zima. Cvičnou stěnu ve stodole znám nazpaměť, a proto výjezd na jih vnímám jako udržovací zimní kúru pro povzbuzení motivace.

„Pojeďte někdo do Itálie a nejlépe do Arca nebo Finale Ligure,“ hlásá nejedna zpráva zoufalce, který hledá platící spolucestující do auta. Okolo těchto vyhlášených míst se u nás vytvořila jakási aura „must see“. Zasáhlo mne to již před několika lety, a když jsem plánoval cestu za vzděláním, Itálie byla jasná volba. Chtěl jsem zažít místní „holliday grades“ a studium je výborný estetický doplněk k životu ve skalách.

Profláknutým lokalitám je těžké odolat, když budeš projíždět okolo. Vydrž to a pojeď ještě pár kilometrů na jih, kde díky prázdným skalkám nebudeš stát v řadě na oleštěnou skálu v sektoru Nago a šlapat do lidských výtvorů v roští pod skalami. Motám se stále poblíž jezera Iseo, které se nachází kousek od Bergama a je známé díky instalaci umělce Christo, kdy na hladině vytvořil žluté chodníky mezi ostrovy

Pojďme na fakta. Výše zmíněné destinace mne už přestaly zajímat, protože u Isea jsou tisíce cest s krásnou přírodou, pěknými Italkami a svalnatými Italy. Vezmu to pěkně popořadě a přiblížím ti výběr místních skvostů, které mne zaujaly nejvíc. Průvodce pro tyhle oblasti doporučuji – Brescia a okolí Bergama.
.

MADONNA DELLA ROTA
V sektoru pár desítek metrů od auta si na své přijdou techničtí lezci v jemně převislých cestách. Okolí jsem si zamiloval díky romantickým výhledům na jezero Iseo a travnatému plácku pod skálou, kde probíhá během slunných dnů babysitting a děti pobíhají všude okolo. Rodinné lezecké výjezdy ovšem devastuje fakt, že je zde minimum lehčích cest. Tři 6áčka na rozlez a jdeme na největší skvosty v obtížnosti 7b až 8a. Vypíchnu pěkné vytrvalostní 7c+ s názvem „Punto Nero“, které je možné prodloužit o čtyři nýty a hned je z toho je „Punto Nero Plus“ za 8a, no neber to. Pravá část sektoru připomíná Moravský kras s technickými ladičkami. Třicetimetrové cesty v prvotřídním vápenci je nejlepší vychutnávat v zimě díky tření. V letním období je tato skála nelezitelná díky pálícímu slunci. Průvodce udává ikonku WOW ale také ikonku přelidněno. Mohu ovšem říci, že v týdnu tu není nikdo, protože domácí pracují a lufťáci sem moc nejezdí.

PARKOVÁNÍ – KLIKNI NA MAPU  (Obtížnosti cest najdeš napsané pod nástupy.)
.

V týdnu místní pracují. Madonna della Rota (f: Lukáš Ondrášek)

.
ARCO DI PIETRA

Arco di Pietra na první pohled ohromí díky převislé střeše nad položenými cestami a díky ní je zde stále sucho. Většina cest se nachází v první polovině skály, protože svět převisů v druhé délce je díky méně kvalitní skále méně probádán. Stále více návštěvníků sem přichází také za highline, která je fixně natažena hned u sektoru a vedou k ní ocelové schůdky, jako na Slovenské Rysy. Největší zážitek jsem měl z přelezu dvoudélkové cesty „Il Profumo Del Calicanto“ (vůně kalikantu) stylem jištěné sólo, kde druhá délka za 7a+ vede přes převislou část a hloubka je cítit pod nohama. Auto je možné nechat na silničce v lese a ke skalám je to asi deset minut svižné chůze po šipkách. Lezení, stejně jako na Madonně, doporučuji v zimních měsících díky jižní orientaci a vystrčenosti skály nad údolím.

PARKOVÁNÍ – KLIKNI NA MAPU (Obtížnosti cest najdeš napsané pod nástupy.)
.

Lepší Moravský kras. Arco di Pietra (f: Lukáš Ondrášek)

.
CORNALBA

Poslední skvost tohoto povídání je skalní hřib tyčící se nad městečkem Cornalba (foto), který mi nahání strach. Lano visící v půlce osmdesátimetrové stěny jako oběšenec napovídá, že jsou zde velké projekty. Při příchodu míjím sympatické místo určené pro camping se sociálkami a rošty na veselou grilovačku. Spektakulární výhledy do údolí podporuje nadmořská výška okolo 1000 metrů, takže tady najdeš podmínku i v teplejších měsících. V průvodci si vyhlížím legedární cestu „Dito Prensile“, která je zde zvěčněna na fotce, kde ji leze Stefano Alippi. Historické cesty z devadesátých let jsou občas vylepšeny umělými chyty, jako v mnoha jiných oblastech v okolí – je to tu celkem normální. Nás to nezaskočí a hned se do cest pustíme. Linka „Dito Prensile“ je úchvatná, nicméně tvrdá klasa a ostrá skála se mi zarývá do kůže a požírá lezečky. Přesouváme se na lehčí lezení poblíž pěšiny, odkud jsme přišli. Skála má charakteristické šedé pruhy, které mají jiné tření než bílý materiál.
Oblast je hřištěm pro silné prsty a ukrutné výkřiky občas naruší klidnou atmosféru. Projdeme s povzdechem okolo „Goldrake“ za 9a+ a za pár minut jsme u posouvadla. A teď hurá na pizzu!

PARKOVÁNÍ – KLIKNI NA MAPU (Názvy cest najdeš napsané pod nástupy.)

Cornalba – leze Michela Torri. (f: Lukáš Ondrášek)

Brad Pitt v Adršpachu. Borci loví památníčky

21.01.2018, Anča Havelková

Sedíš na pohodu s holkama ve svý oblíbený adršpašský hospodě, když najednou… Dveře se otevřou a do nich vchází Brad Pitt! Začneš se chovat jako puberťačka, sjíždíš na internetu fotky a videa, aby ses ujistila, že je to opravdu on a že se ti to nezdá. Nenápadně po něm pokukuješ a přemýšlíš, jak se s ním dát jen tak náhodou do řeči. Taky zoufale vzpomínáš, kam sis ve dvanácti založila deníček…

Klapka, střih. Sedíš na pohodu s borcema ve svý oblíbený adršpašský hospodě, když najednou… Dveře se otevřou a do nich vchází… „Kluci, to je Sean, Sean Villanueva!“ To už se borci schovávají za mobilem a sjíždí jeho fotky a videa. Loví svoje památníčky a ty nevíš, která bije.

Shodou náhod na tebe začne pomrkávat Seanův podnapilý průvodce naznačujíc, že už se odněkud znáte. Jako barmance se ti to stává často. Občas se to docela hodí… Borec v podroušeném stavu tě vítá jako starou známou. Je tu s Seanem. Sean je z Belgie. Sean je světovej climber. Oni s ním byli ve skalách. Vzali ho do nějaké staré mokré Cikánovy vraždy. Zítra odjíždějí, ale Sean ještě dva dny zůstává. Cítíš šanci…

Nasadíš nenucený výraz a jen tak mezi řečí a cigárem nadhodíš: „Kdybys chtěl, můžu se zeptat kluků, jestli by tě zítra nevzali na Chrámovky.“ Chytá se!

Vracíš se dovnitř. Znovu nasadíš nenucený výraz a oznámíš klukům, že jsi jim domluvila rendez-vous s Bradem… Totiž, se Seanem. Sean je milý a plachý, respektive tak vypadá. Trochu ho vyplašilo setkání s pro-alkoholově naladěnější částí české lezecké scény. Dáš se s ním do řeči, aspoň trochu oprášíš fráninu. Je moc milej.

Mezitím se to v borcích vře. Rádi by mu ukázali místní nejvyhlášenější cesty, pořádný Teplický legendy… Na druhou stranu v nich trochu hlodá, že by jim onsajtem „Hrany na Kance“ dal pořádně na frak. Do očí ti tuhle hypotézu nepotrvdí…

Na druhý den je z toho parádní lezenice. Spěcháš po práci na Chrámovky, je podzim, nikde nikdo. Najednou se vzduchem nesou tóny flétny, jen v pozadí sem tam cinkutí karabiny. Zase si uvdomíš, že žiješ v ráji. Tu hudbu má samozřejmě na svědomí Sean. Kluci se rozhodnou vyslat ho do momentálního hitu number one – desetcéčkový hrany na Martinskou věž.

Sean v „Bodu zlomu“ Xc na Chrámovkách (f: Petr Vícha)

.
Všichni upřímně fandí, jak Sean baletí nahoru. A stejně tak upřímně si s mírnou úlevou oddehnou, když si poprvé odsedne.

Uf, nejsou takový bábovky, když to ani Sean neonsajtoval! O chvíli později se Sean chystá na jištění a kamarád si nazouvá lezečky. Ten výraz v jeho obličeji se nedá zapomenout. Čiré štěstí – jak to popsat – asi jako kdyby bábovku bral do jištění sám Brad Pitt…

Takhle vypadala z mého pohledu návštěva slavného climbera v Ádru. Z Seana zářila čistá duše, tak snad se zase brzo zastaví.

(Proslýchá se, že Sean Villaneuva by v letošním roce měl mít společně se svým bigwallovým parťákem Nico Favressem přednášku v Praze. Budeme se snažit odchytnout je na velký rozhovor – to je jasná věc, pozn. red.)

Seane, brzy na viděnou. (f: Jindřich Mandát)

Začíná nábor nových Sokolíků. Vydej se na cestu do hor

16.01.2018, Standa „Sany“ Mitáč

Pilotní tříletý cyklus mladých alpinistů zanedlouho skončí. Pokud dáváš pozor při čtení eMontany, určitě máš představu, o co šlo. Minulé kolo začalo soustředěním ve spárařském Orcu, pokračovalo nadějným pokusem ve „Voie Petit“ 8b na Grand Capucina a vrcholilo v pouštním Jordánsku – prvním ženským přelezem cesty „Rock Empire“ 8a a prvopřelezem cesty „Sultan al Mujahidin“ 8b.

Jenže, Terka Svobodová, Ondra Tůma, Jáchym Srb ani Matěj Svojtka už nejsou dostatečně „mladí“ a po třech letech přichází čas na obměnu juniorského repre týmu ČHS.

Co ty? Chceš se stát špičkovým alpinistou, který si odjistí vícedélkovou žulovou spáru v Chamonix, poradí si v zimních Tatrách a neztratí se ani v Himálaji?

K tomu vede dlouhá cesta, kamaráde…

Čekají tě různá „poprvé“. Třeba první pád do frendu. (Terka Svobodová, Valle dell Orco, f: Standa MItáč)

Účast na novém tříletém programu nicméně může být tvůj první krok. Měj na vědomí, že elitní alpinista na sobě musí makat, ale že zážitky, které ho během dalších let čekají, mu zůstanou na celý život. Stejně jako nová přátelství.

Pokud všechno půjde podle plánu, v prvním roce nového cyklu by se noví Sokolíci měli podívat na vícedélkové cesty do Saska, pak do „Malých Yosemit“ – italského Cadarese a nakonec do zimních Tater.

Tak pokud jsi ročník 1994–2000, neváhej se přihlásit, nebo alespoň někoho doporučit. Výběrko proběhne 24. 2. v Praze. Podrobné informace najdeš na webu ČHS.

Tak co, navážeš se s námi na lano? (f: Standa Mitáč)

Povinná četba – „Deset velkých stěn“. O dobách, kdy se nekecalo a lezlo

14.01.2018, Standa „Sany“ Mitáč

„Povinná četba“ – nová rubrika, ve které se s tebou jednou měsíčně podělíme o tip na knihu, která by neměla chybět v žádné lezecké knihovničce. Letos vybíráme ty o horách.

„Ždímáme promočené kusy výstroje a užíváme krásné místo pro přenocování. Navlečeni do péřových bund se pohodlně natahujeme na kamenném lůžku. Proti pádu jsme se zajistili lanem zavěšeným na skalním hrotě.“

Mrazivý bivak v Západní stěně Petit Dru by se určitě dal popsat i jinak. Pokud knihu Deset velkých stěn od Radana Kuchaře neznáš, seznam se. Vyšla v roce 1963 a mnozí o ní mluví jako o horolezecké bibli. Její filosofie se zdá být jasná – zahrnuje pozitivní přístup k věci od generace velikánů, kteří lezením skutečně žili. A během dlouhých bivaků je hřálo vědomí, že tam prostě mohou být.

Jak už napovídá název, knížka je rozdělena do deseti kapitol o deseti významných počinech; kromě Západní stěny Petit Dru s Oldou Kopalem tu najdeš vyprávění z lezení na Kavkaze, například opakování „Abalakovy cesty“ na Dych Tau 5 205 m n. m., příběh českého prvovýstupu na Nakra Tau 4 269 m n. m. (zřejmě dodnes nemá opakování, pozn. aut.), nebo afghánskou Uparisinu 6 130 m n. m., kde československá skupina po zhoršení počasí jen o chlup vyvázla z lavinových svahů…

Snad nejsilněji působí kapitoly ze začátku 60. let, kdy Radan Kuchař společně se svým hlavním alpským parťákem Zdeno Zibrínem objíždějí nejtěžší evropské severní stěny své doby – Grandes Jorasses, Matterhorn a Eiger. Probíhalo to například tak, že dorazili pod Eiger a zjistili, že podmínky jsou špatné, a tak sedli znovu do auta a jeli pod Matterhorn. Což může vzbudit úsměv, když si dnes člověk uvědomí, že díky webkamerám může sledovat podmínky v obou stěnách v podstatě nepřetržitě ze svého notebooku nebo mobilu. A jak to teď často chodí? Před odjezdem vidíme, že podmínky nejsou úplně optimální, tak raději vůbec nevyrazíme a ušetříme dovolenou (na příště?)…

Nicméně, v šedesátých letech tu byli minimálně dva borci, Radan a Zdeno, kteří dělali československému horolezectví čest a dobrou pověst. Na Eiger vyrazili v situaci, kdy ho před jejich pokusem 17 družstev vylezlo a 18 lidí se v něm zabilo. Jeden horský vůdce zrovna den před nimi.

Kvůli tomu se jim stala známá scénka s policistou v Grindelwaldu: „Dejte mi zálohu 1000 švýcarských franků za případné náklady s transportem pozůstatků,“ řekl jim před nástupem do zubačky. Tolik peněz samozřejmě neměli. „Zdena napadá spásná myšlenka: oktávie! Nabízíme tedy policistovi s patřičným gestem klíče od auta a říkáme, že si vůz může prodat. Souhlasil.“ Mimochodem, Radan se Zdenem byli obtěžováni i v samotné stěně. Když se rozkřiklo, že v severce Eigeru jsou další horolezci, mobilizovaly místní rozhlas a televize svá letadla, aby mohly divákům přiblížit onen „bláznivý hazard.“ Trochu to připomínalo úpěnlivé live sledování Tommyho Caldwella a Kevina Jorgesona během prvovýstupu „Dawn Wall“ na El Capa v lednu 2015. Kuchař píše, že kolem Eigeru v roce 1961 létala až čtyři letadla najednou a jejich hluk oběma horolezcům dost znepříjemňoval komunikaci. Nicméně, po čtyřech dnech lezení, 2. září 1961, dosáhli oba vrcholu. Čechoslováci tak prostoupili tuhle stěnu dříve než Britové nebo Španělé. Radan Kuchař ji v knize shrnuje takto: „Krutá a nemilosrdná, ale i štědrá – darovala nám nejsilnější zážitky našeho života.“

O severce Eigeru mluví také v dokumentu Skály, sny a vzpomínky z roku 1990:

.

Čtení Kuchařových Deseti velkých stěn chtě nechtě ponouká ke srovnání s dnešním přístupem k horám. Radan je v horách uvolněný a cítí se v nich jako doma. Jak by ne, když v nich společně s kamarády trávil tolik času. Proč do nich nejezdíme také podobně často? Obstojí naše výmluvy na dobu? Staří chlapi si to uměli zařídit. Jednoduše vyrazili a nějaké počasí vždycky bylo. Dnes si volno na týdenní výpravy umíme udělat stále obtížněji. Alespoň, že máme high-tech vybavení a naše chytré webkamery.

A jeden postřeh na konec – v celé knize téměř nikde nenajdeš žádná čísla obtížností typu (ED-, 1200 m, VII, A2, WI 3, M3…). Je to sice způsobené hlavně tím, že první topo průvodce se začaly objevovat až v sedmdesátých letech, ale i tak tahle maličkost z dnešního pohledu působí jak z jiného světa. Sám Radan se zřejmě klasou nenechával moc rozptylovat. Na téma obtížnosti se v knížce vyjadřuje: „Nejvyšší hodnotou výstupu by měla být míra radosti, kterou nám přinese.“

_____

Radan Kuchař (1928–2012) byl velký pískař a horolezec, který svůj život svázal s jeho srdečním Hruboskalskem, odkud podnikal výpravy do zahraničních hor. Vítěz ankety o nejlepšího českého horolezce 20. století. Vynikající spárař (např. „Krvavá spára“ VIIc na Ocún). Jeho portrét vyšel v tištěné Montaně 3/2012.

Radan Kuchař na přechodu Tater v roce 1955 (f: Vilém Heckel, archiv H. Heckelové)

Shoří jak papír, nebo je komunita pochopí? Srdcaři z Ádru spouští sbírku na bouldrovku

07.01.2018, Standa „Sany“ Mitáč

Letní Ádr je ráj. Během toho, co se lidi smaží ve městech, nahoře mezi věžemi pofukuje mírný vítr. Pískaři vyráží do každodenních bitev a s úlevou se večer vrací k Tošovákovi nebo na Kalírnu. Život tu plyne úplně jinak.

Jenže, koncem prázdnin přijde Fesťák a Ádr jde pomalu do kopru. Skály se zavřou a přes zimu je tu mrtvo jako ve starých Cikánových vraždách. Nebo se bude brzy říkat: „Bývalo tu mrtvo?“

Trojice lezců, holky Andrea Spíchalová a Anča Havelková společně s Lukášem „Lukasem“ Jánským poslední měsíce trávili přípravou projektu, který by regionu mohl přinést novou seriózní bouldrovku. Jestli to tak dopadne, záleží i na tobě. Čti rozhovor s Ančou Havelkovou.
.

Jaká byla na projekt odezva místních lidí?
Budu s tebou mluvit upřímně. Názory na náš projekt se dost liší. Totiž kamarádi lezci nás podporujou, morálně i finančně… Je ale docela jednoduchý vidět v tom podnikatelský záměr, najdou se určitě i tací, kteří si myslí, že chceme zarobit zlatej důl. Velmi příjemně nás překvapil přístup obce – lidi z obecního úřadu nám přislíbili velkou finanční pomoc. Líbila se jim myšlenka zatraktivnění Adršpachu mimo hlavní sezónu. Když to nebude na lezení ani na běžky, tak půjdeš na boulder. Děti z místní školy budou moct prostor také využívat jako tělocvičnu. Ve škole už jsme byli a spolupráce je rozjednaná.

Bouldrovka v Ádru. Jak ten nápad přišel?
O větší bouldrovce prvně fantazíroval Lukas (majitel restaurace Kalírna, pozn. red.), to už je hoodně let zpátky. Pak jsme najednou fantazírovali společně, to bude tak dva roky zpátky, zkrátka co jsem v Ádru. Pak sem dorazila Andrej a přidala se. Jenže víš jak to je – o něčem se pindá a je to nereálný. Od toho je tady ale Lukas, ten tu nereálnou věc vezme a dotlačí ji do stavu, kdy se podaří. Má dar přesvědčovat tě o nemožném do chvíle, než tomu sám začneš věřit. Nikdy to nevzdá. Mimochodem, ta místní škola se znovu rozjela také hlavně díky němu – ze tří dětí jich tam je teď skoro čtyřicet.

Byl ve vesnici prostor, kde by se dala postavit bouldrovka?
No právě, není tady moc z čeho vybírat. Ve hře byla půda na zámku, ale tam jsme narazili u památkářů a vedení obce, které zámek patří. Jediný prostor, který jsme našli, je zemědělská hala Ondry Krecbacha, který přislíbil pronájem na minimálně pět let. Pak se uvidí – buď pronájem prodloužíme, nebo třeba postavíme úplně novou stěnu, která by byla naše vlastní nebo obecní.

Jak má tedy první verze vypadat?
Chceme postavit bouldrovku a nízký profil na lano pro děti, kde se budou učit cvakat. To taky souvisí s obnovou místního oddílu, kterou chystáme s bouldrovkou spojit. K tomu menší campus. Budeme mít profily od Andreje Chrastiny z AIXu, za které se vůbec nebudeme stydět. Pokud se to podaří, tak takováhle bouldrovka nebude mít v Královéhradeckém kraji obdoby. Řekli jsme si: „Když už, tak už.“ Lezecká plocha má být kolem 150 metrů čtverečních a maximální výška bude pět metrů. Bude to hustý!

Jak jste na tom s rozpočtem?
Snažíme se ho držet až absurdně nízký. Je to proto, že hodně práce přijdou udělat lidi, který projekt chtějí taky podpořit a mají rádi Ádr jako já. Třeba nemaj ty prachy, ale umí to se dřevem nebo s cihlama..Pomůžou nám ti stejní zapálenci, jako sem jezdí v létě. A aspoň časem budou mít další důvod, proč sem jezdit i mimo sezónu. Původní vize není ve stylu: „Pojďme si najít místo, kde trénovat na bouchání desítek.“ Impulzem je zimní mrtvo. Najednou tě opustí lidi, kteří sem jezdí, a ty je vidíš třeba jen jednou za rok. S bouldrovkou by za námi mohli jezdit častěji i mimo lezeckou sezónu, i když jsme prdel světa. Ta atmoška, která se těžko popisuje, je tady pořád. Chápe to například i Andrej Chrastina, který nám ušetřil desítky tisíc, protože se na tu práci těší. Nepřemýšlíme nad tím, kolik svých hodin na tom strávíme.

Tady bude bouldrovka! Klikni na fotku a dozvíš se víc.

.
Přeci jen, Ádr je docela odříznuté místo. Naláká bouldrovka lidi, aby přijeli?

Samozřejmě – všichni z velkých měst nám říkají, že si na sebe bouldrovka nikdy nevydělá. My to ale nebereme jako komerční projekt. Budeme rádi, když to bude šul nul a Lukas bouldrovku nebude muset moc dotovat. Nicméně věřím, že lezci přijedou. Nepochybuju o tom.. My se třeba s ádrovskejma občas sebereme a jedeme do Prahy na Big Wall – na celý den. Tak doufáme, že to bude fungovat i obráceně. Když víš, že je někde dobrý boulder, tak taky pár kiláků dojedeš. Máme to vymyšlené tak, že lidi k nám přijedou na celý den, odskočí si na Kalírnu na jídlo a bude jim to stát za to. Rozumíš, v zimě si rozmyslíš, jestli jet přes půl republiky do Ádru kvůli vysedávání u píva. Boulderovka bude pro ty lidi další alternativa k běžkám a pívu.

Jak máte rozdělenou práci na projektu?
Jak jsem řekla, Lukas je duchovní otec, celý to vymyslel, naplánoval… Jako jedinej chlap mezi náma se stará o technické řešení stavby. My s Andreou sdílíme jeho zápal pro věc a staráme se o věci kolem – napsaly jsme oficiální projekt, předložily ho obcím, připravily jsme ten startovač, video, taky píšeme do místních novin, zařizujeme logo…

Budeš nervózní, až začne sbírka?
No, určitě. Ale sama za sebe jsem taky smířená i s tím, že se to nemusí vybrat. Po prvním týdnu uvidíme… Když už tam bude třeba 100 000 korun, tak Lukas je rozhodnutý začít stavět. Ale pořád je to 50 na 50, že to vůbec nevznikne. Pokud by to neklaplo, mrzelo by mě to, ale ani na moment bych nelitovala času, který už jsem do toho vložila. Naučila jsem se díky tomu spoustu nových věcí… Ale bojím se, že shoříme jak papír, to víš, že jo. (směje se) My tři žijeme v tom, že každý bude chtít přispět, protože ten Ádr je tak super! Jezdí sem tolik lidí a doufám, že to cítí všichni stejně. Lezci sobě. Já v to věřím. Ale možná je to úplně brutálně naivní, vážně nevím. (směje se). Jsem zvědavá a docela se na to těším.

Kde budeš trávit zimu 2020?
(směje se) No, doma. Teda v Ádru.

A jak to tam bude vypadat?
Budu mít úplně brutálně nateklý bandasky z každodenního bušení na Ádrboulderu, protože budeme mít dvoufázový trénink – dopoledne běžky a odpoledne boulder. (směje se)

Jak přispět?
Sbírku na novou bouldrovku najdeš tady.

Na eMontaně držíme pěsti a projekt rádi mediálně podporujeme.

Milujeme Ádr. Nahoře Andrejka s Ančou, uprostřed Janča, dole Lukas (f: Ádr crew)

PF 2018 – AŽ SE ROZPLYNOU MRAKY, ČEKAJÍ TĚ NOVÉ VÝZVY

30.12.2017, redakce

Tak si je v příštím roce náležitě užij.

Redakce eMontany ti do nich přeje hodně zdraví, štěstí a elánu.

Děkujeme za čtenářskou přízeň v roce 2017 a těšíme se společně do toho nového – 2018.

Ať je to povedený rok! (Gangapurna 7455 m, Nepál, f: S. Mitáč)

Jiný způsob života je v pořádku. Učí česká škola v Himálaji

21.12.2017, Jakub Freiwald

V malé vesnici Kargyak v srdci indického Himálaje existuje škola, která se na první pohled liší od všech ostatních v okolí. Je energeticky nezávislá, využívá sluneční energii a je vystavěná pouze z lokálních obnovitelných zdrojů. Před deseti lety ji tu začal stavět Honza Tilinger.

Jak vznikl nápad postavit českou školu v Himálaji?
Vždycky jsem rád cestoval. K osmnáctým narozeninám jsem chtěl lístek do Anglie a jen co jsem tam dojel, tak jsem si vyčítal zbytečně vynaložených peněz, jelikož bych se tam dostal i stopem. Po létech na cestách mi došlo, že hledám další rozměr. V jednadvaceti jsem s kámoškou z Německa odjel učit angličtinu do tehdy nově otevřeného Laosu. Opravoval jsem střechy domorodcům v Súdánu a také se zapojil do aktivit různých nevládek, které pomáhaly po tsunami na Srí Lance. Tam mi došlo, že pokud pomáhat, tak aby to mělo smysl, nemůže to být velký kolos. Tak jsem si vymezil, že nejlepší bude pomáhat tam, kde to jiné organizace vzdají. Do Kargyaku se dostává velmi obtížně, několik dní v jeepu a pět dní pěšky. Tam můj projekt přinesl změnu, přinesl vzdělání dříve než Colu, mobilní signál nebo 230 V. A jako stavař jsem mohl aplikovat své stavební vzdělání a znalost místních technik a materiálů.

Jaká je tedy historie školy?
V roce 2006 jsem poprvé navštívil Kargyak a strávil měsíce seznamováním se s dalšími podobnými projekty ve státě Džammú a Kašmír. O rok později jsme po zamrzlé řece tahali kmeny, které jsem koupil za své poslední peníze a dumal, jak to celé zvládneme. V létě jsme pak s řadou dobrovolníků udělali zemní práce a začali vyrábět cihly. I když škola ještě nestála, najal jsem z nedaleké vesnice dvě učitelky, aby už začaly s výukou – ta je přeci podstatná. V roce 2008 jsme měli super stěstí na nepálské mistry, siláky z Shimly a kameníky z Dharamsaly a samozřejme absolutní dream team Čechů a náhodných dobrovolníků z celého světa. Školu jsme slavnostně otevřeli 21. září 2008 a od té doby si tam nepřetržitě podávali dveře evropští učitelé, vždy po čtyřech měsících. V posledních letech jezdí dobrovolníci spíše na léto a motivujeme místní, aby sami měli kontrolu nad provozem této školy. Aby ji sami udržovali v nejlepší formě.

Do Kargyaku se dostává velmi obtížně, několik dní v jeepu a pět dní pěšky (f: Honza Tilinger)

Čím je škola specifická?
Málokterý Čech ví, že v srdci indického Himálaje je nejvýše položená česká stavba, která je zároveň nejvýše celoročně provozovanou školou na světě. (Leží v nadmořské výšce 4 200 m n. m., pozn. red.) Stavba je vybudována z místních materiálů za pomoci místních technologií a je vytápěná samotížnou cirkulací Sluncem ohřátého vzduchu. Stavba se za dobu své existence stala ikonou oblasti a předlohou pro řadu dalších škol v údolí. Jsem přesvědčen, že pokud se má dělat rozvojová pomoc, tak tímto způsobem. Uchopit, co místní umí, poznat jejich tradice a s respektem a pokorou je přetavit do moderní stavby. Jen tak mohou místní lidé pochopit, jak se to staví, opravuje a provozuje a sami tu stavbu pak mohou replikovat, což je pro mě jako architekta největší uznání.

Jaké jsou největší výzvy spojené s jejím provozováním?
Ufinancovat to. Byť už se daří na většinu roku zapojit státní učitele, tak v období od konce října do začátku března jsou v tomto státě školní prázdniny. Škola vznikla hlavně proto, aby se mohlo učit i v zimě. Tyto čtyři měsíce jsou ve vymrzlých domácnostech prosycených štiplavým dýmem z jačího trusu pro děti strašně náročné. Dětičky se každý den ženou do školy, jen co mají hotové povinnosti doma a budí učitele, že chtejí do vyhřáté čisté školy. Naopak v létě, když probíhá normální školní rok, by se děti měly podílet na řadě jiných činností. Na jaře se čistí zavlažovací kanálky, stěhují se stáda, opravují se domy, pak někteří provází karavany nejen turistů, ale i zásobování, na podzim sklizeň, sbírání sena na zimu a stříhání jaků. Pak jsou samozřejmě pro životy místních důležité buddhistické rituály, svatby i pohřby, a to vše jsou činnosti, o kterých jsem přesvědčen, že by děti neměly minout. Takže se dělají prázdniny nepravidelně v průběhu roku v závislosti na těchto činnostech.

Nejvýše položená celoročně provozovaná škola na světě (f: Honza Tilinger)

Dají se srovnat české a indické děti?
Jasně, všechny děti mají rádi nové věci. Rády se smějí. Mají rády překvapení a když je jim ouvej, tak se o sebe hezky starají. Akorát nutno říci, že ty nové věci pro Himalájčata jsou třeba povídání učitele, knížka či hračka. Mají své hry s kamínky (či jačím trusem), hrají si na koně a jaky – zakousnou se do provazu a přetahují se. A starají se o sebe navzájem tak, že už šestileté dítě vede dva kilometry do školy mladšího brášku a rodiče vědí, že je to OK. Teď třeba bobují na zamrzlém potoce

Jaký máš ty osobně vztah k Indii? Proč to celé vůbec děláš?
Mám rád krásná místa a lidi. Rád budu dělat podobné projekty dál i jinde na světě, tady jsem si byl jist tím, že tu školu nebude lehké postavit, a pokud se to podaří, bude to super přínos pro místní. Tady nejde jenom o pomoc lidem bez vzdělání. Věřím, že pokud se budou mít lidé v takovýchto perifériích světa dobře, budou si vážit vlastní unikátnosti ve světě. Pochopí, že jejich způsob života je třeba jiný, ale úplně v pořádku. Že stavební materiály, které mají, fungují, jídlo, které jedí, jim pomáhá a nebudou pak migrovat do měst za iPhony, McDonaldy a třemi pruhy na tričku. V neposlední řadě to dělám proto, protože mi dělá radost dělat projekty kvalitně, ve spolupráci s místními, baví mě aplikovat v praxi vědu. Fakt, že místní stavbu replikují a domluví se třemi jazyky dokazuje, že to funguje.

Surya každoročně vytváří kalendář HIMÁLAJ, jehož výtěžek jde na podporu a celoroční provoz Sluneční školy ve vesnici Kargyak v Indii. Zakoupit jej můžeš tady.

Místní děti rádi se smějí, milují překvapení, a když je jim ouvej, tak se o sebe starají (f: Honza Tilinger)

Objevila jsem Nový vesmír

16.12.2017, Anče Hanuš Kuchařová

Jsou dvě ráno. Nemůžu spát, ačkoli poslední noc jsem proseděla skříplá v letadle z LA. Těžko říct, jestli je to jet lag nebo jen štěstí, kterým přetékám.

Jsem slacklinerka a na výlet do Států jsem odjížděla s jednoduchým plánem: „Chci zkusit velké lajny.“ V té době to znamenalo cca 100 metrů. Žádnou tak dlouhou nemám v kuse přejitou ani teď po návratu. Ale můj plán se vymknul kontrole. Co se tam stalo, rozbouřilo klidné vody mého života a zažehlo plamenomety v mých očích.

Tři týdny v Utahu stačily na to, abych zažila nový vesmír. Od prvních krůčků na 200metrové highlině, při kterých jsem málem omdlela (jako fakt, při chůzi mi zčernalo periferní vidění, začalo mi pískat v uších a rozbrněly mě rty) až po to, že jsem s pády přešla 469metrové monstrum. A to hned několikrát. Protože jsem se naprosto zamilovala do lajn, kde je člověk strašně sám zavěšen v prostoru. Kde zažije hlubokou klidnou vibraci pronikající prostorem, hmotou i časem. Stačí se potopit do nitra pod hladinu myšlenek. A smířit se s tím, že když visíš vyčerpaná uprostřed půl kilometrové lajny s 30metrovým průvěsem, nejjednodušší cesta pryč je to prostě dojít. Nepomůže ti ani kladka, ani kamarádi.

A vím, že tohle je asi jen začátek. Prahnu po další velké lajně od chvíle, kdy jsem na té v Moabu udělala poslení krok.

Anče na Castleton-Rectory highline (493 m), f: Veronika Čukanová