"200 slov"

Poslední rok života

06.11.2016, Michal Gargulák

Před pár dny se do Čech vrátil lajner a horal Michal Gargulák. Strávil rok v Kanadě a tohle zamyšlení v hrabalovském stylu napsal ještě tam…

„Tak už jsem přišel na to, proč se mi tady ve Vancouveru líbí. Má to dva důvody, které po aristotelovsku můžu klidně rozdělit na poddůvody a podpoddůvody.

Prvním, a naprosto zásadním důvodem, je omezená doba bytí tu. Vědomí toho, že mám jenom rok, se mnou dělá divy. Když váhám, jestli něco podniknu nebo nepodniknu, tak skončím u toho, že tu mám docela málo času a že to může být taky první a poslední šance. Díky tomu pak překonávám únavu a lenost a podnikám věci, a to mi dělá radost. Příklad – když mi kamarád navrhne dvoudenní výlet na kánoi a je únor a předpověď je hnusná a jsem unavený z práce a nevyspalý a nemám nic navařeno a vím, že pokud chci jet, tak budu muset hned po práci balit a vařit a ráno brzy vstávat a vrátím se pozdě a zase si neodpočinu a nevyspím a možná na té vodě totálně promoknu, protože bude hnusně. Kdybych tu žil nastálo, třeba bych odmítl. Řekl bych: „Pojedu příště.“ Jenže tenhle přístup nakonec může způsobit to, že nepojedu nikdy.

Dalším důvodem je rozhodně opravdu pěkná příroda a nespočet možností, co dělat. Nenapadá mě nic moc, co se tady nedá dělat. Dá se tu dokonce i potápět a něco zajímavého vidět. Prostě tím chci říct, že aktivnímu stylu života to tady hodně nahrává. A když mě přestane bavit jedna věc, můžu dělat druhou a pak třetí. Třeba v Torontu by to nebylo asi to samé.

Pořád ale platí, že naprosto zásadní je ta omezená doba. I proto, že mě nutí poznávat nové lidi. Nikoho tu neznám a pokud nechci všechno dělat sám nebo s přítelkyní, tak se musím s někým seznámit, jinak tu prostě budu totálně sám (respektive sami dva). Maximálně sami. Takže, když někdo navrhne v práci, že se půjde ven, když se naskytne jakákoliv příležitost se s někým seznámit, tak se snažím mnohem víc překonat a využít příležitosti.

Tohle byl kámen úrazu v během mých studií v Brně, kde jsem necítil důležitost seznamování se s jinými lidmi. Říkal jsem si, že se nemusím snažit, že se to nějak vyvrbí. Ale nevyvrbí. Necítil jsem tam tu časovou omezenost. „Pché! Pět let je dlouhá doba,“ říkal jsem si. Ale nebyla. Výborně se to dá ilustrovat na slackline.

Za celých těch pět let jsem ani jednou nešel v Brně na longline s někým jiným. Občas se někdo přidal náhodně, ale nikdy jsem se s nikým nedomluvil dopředu. To mi teď přijde úplně neuvěřitelné a hloupé. V Kanadě jsem neměl pořádnou slackline, takže pokud jsem chtěl chodit, musel jsem někomu napsat nebo se k někomu přidat. Ze začátku to bylo trochu nepříjemné – samí noví lidi, že jo. Nejprve jsem razil stejný přístup jak v Brně, a když už jsem šel, tak většinou sám.

Pak jsem si na Havaji uvědomil, že už zbývá jen půl roku, a že toho musím využít. Začal jsem se snažit a heleho, byl jsem čtyřikrát na highline během nějakých deseti týdnů a nespočetněkrát na longline.

Doufám, že tenhle přístup si budu udržovat i po návratu. Mohla by to být jedna z nejdůležitějších věcí, ke které jsem v Kanadě došel. Místo zprofanovaného přístupu: „Žiju, jako by tohle byl můj poslední den“, mi přijde smysluplnější žít, „jako by mi zbýval rok“. Stejně toho moc nestihnu za jeden den. Ale za rok už se dají udělat mnohem pořádnější věci.”

Lajnování na Chiefovi, Kanada (f: Michal Gargulák)
reklamní banner

Haramosh II – Osudová hora Diny Štěrbové

03.11.2016, Standa "Sany" Mitáč

Žádné dlouhé průpovídky, dnes odpovídala Dina Štěrbová. První dáma českého himálajského horolezectví.

O tvém výstupu na Cho Oyu se toho napsalo hodně – i v Montaně nedávno vyšel úryvek z tvé knihy „Touhy a úděl“. Mně zajímá, jak vzpomínáš na svoji vůbec první výpravu do Asie – v roce 1970 po zemi do Karákóramu.
Je to sice už dávno, ale nikdy na to nezapomenu. Moje první výprava a jedno velké fantastické zjevení. Trvala čtyři měsíce, z čeho jen samotná cesta tam a zpět zabrala dva a půl. Čelili jsme obrovským potížím i fyzickému nepohodlí, ale vůbec mi to vlastně nevadilo. Byla to kromě jiného první československá výprava do Karákóramu vůbec…

Jak probíhala samotná cesta tam?
10 000 kilometrů přes tehdejší Sovětský svaz, království Írán a taktéž ještě království Afghánistán. „Zgenerálkovaná“ Vé3eska od armády se zadřela poprvé už na Bumbálce (ČR/SR hranice, pozn. red.), pak ještě několikrát. Nakonec také odešlo ojniční ložisko, či jak se to jmenuje. V Sovětském svazu nás několikrát zatkli, naposledy v oblasti Nachičevan, která sousedí s Íránem – tam v poušti měli Sověti atomovou střelnici. Pak nám dali ozbrojený doprovod. Myslím, že jsme byli jediní cizinci, kteří tam tehdy nakonec projeli. Prvenství jsme měli i jako zkušební cizinci, které Pákistánci pustili po tenkrát rozestavěné Karákóram Highway. Těžko si představit více adrenalinový zážitek. Mzda strachu v totálně nestabilním terénu, obrovské padající bloky, sesuvy půdy, pneumatiky napůl ve vzduchu nad jícnem Indu. Infernální atmosféra. Neustále jsem byla připravena z korby skákat, jednou jsem tak učinila a pěkně jsem si poranila nohu. Z Islámábádu do Gilgitu to trvalo týden. Strašné, ale nádherné a neopakovatelné.

Jak se jmenovala tvá první šestka a jaký byl nejhlubší zážitek z téhle výpravy?
Právě na této výpravě se mi podařilo vystoupit spolu s některými dalšími členy výpravy na Haramosh II, zvaný také Mani Peak, 6700 m n. m. Byl pro mě klíčový, protože jsem se přesvědčila, že mám pro výšku docela dobré předpoklady. Tenkrát panoval předsudek, že ženský organismus na vysoké hory není stavěný. Bylo to čtyři toky předtím, než ženy vystoupily poprvé na osmitisícovku a vnímání ženského horolezectví bylo silně ovlivněno tragedií na Čo Oju v roce 1959, kdy dvě hlavní aktérky (Claude Koganová a Claudine Van der Straatenová) zahynuly. Namísto výškového horolezectví všichni ženám doporučovali pověstnou vařečku.
Nejhlubším zážitkem byla pro mě šokující bída, ve které žili místní horalé. Zhusta se vyskytovala kostní TBC a lidé chodili za námi se svými nemocnými dětmi až do BC. Zažili jsme ale i „zázračná“ uzdravení, kdy jsme použitím antibiotik bleskově vyléčili růzmé infekční choroby.

Říkala jsi mi doslova, že sobotní přednáška v Praze bude o věcech z „minulého“ i „současného“ života. Nastal u tebe nějaký předěl směrem k jinému myšlení – „životu“?
Nemyslím, že by u mě nastal nějaký rázný předěl v myšlení, spíše to byla pomalá evoluce. Jsem vděčná za to, co mi život umožnil zažít, i za to, že jsem všechna svoje dobrodružství přežila. A chtěla bych se za to všechno odvděčit – nějak to alespoň trochu někomu vrátit.

To byl důvod pro založení nemocnice v Baltistánu? Jak to probíhalo?
Založení v roce 2007 a posléze i trvalé provozování nemocnice v Baltistánu – ve vesnici Arandu s Viťou Dokoupilem bylo v podstatě souhrou náhod. Náhodu ale využije jen připravený člověk.
Tou přípravou mi byly právě moje dobrodružné výpravy i cesty, kdy jsem se snažila pochopit fungování lidí pod Himálájem, jejich filosofii i náboženství. Vesnice Arandu se nachází pod ledovcem Čhogo-Lungma, jehož jedním zdrojem je i ledovec Haramosh, spadající z masivu Haramoshe. Jednou jsme se byli z Arandu podívat do sedla, odkud jsem skoro po 40 letech uviděla Haramosh II. Z druhé strany jsem si prohlížela celou naší výstupovou trasu roku 1970. Tím se vlastně pro mě uzavřel jakýsi osudový kruh.
Původně v mládí jsem chtěla studovat medicínu, ale neměla jsem ten správný původ. Jeden semestr jsem absolvovala načerno, ale pak mě neodvolatelně vyhodili a už nikdy nepřijali. Obrečela jsem to se vší důsledností mládí. Charitativní práce mi ten nesplněný sen po letech vlastně vynahrazuje.

Jaké jsou tvé největší úspěchy spojené s charitou?
Dovezli jsme z ČR, postavili jsme a provozujeme malou horskou nemocnici, kterých je v celém Himálají hrstka. V Karákóramu jsou jen tři, z toho ta naše je zároveň jediná česká nemocnice tohoto druhu vůbec. Zachránili jsme už hodně životů, hlavně těch dětských, když se nám prakticky na sto procent daří díky antibiotikům léčit zápaly plic. Předtím na něj umíralo v Arandu v zimě průměrně 10-15 dětí ročně. Těch odhadem sto padesát dětských životů je asi náš největší úspěch za těch deset let, co nemocnici provozujeme. Podařilo se nám i mnoho jiných věcí, byl by to dlouhý seznam. Vše je zdokumentováno na našich webových stránkách www.czechhospital.cz.

Dá se říct, „jakého života“ si ceníš víc?
Na tuto otázku moc neumím odpovědět. Život minulý i současný a snad ještě i nějaký budoucí beru jako šanci naplňovat motivace, které se prozatím objevily a snad se ještě nějaké objeví. Za dar života jsem moc vděčná.

Dina Štěrbová bude o svých životech přednášet v sobotu 5. 11. od 15 h v rámci festivalu Sherpafest. Bližší info o lístcích najdeš tady.

eMontana je mediální partner festivalu.

"Za těch 150 dětských životů to stálo." (f: archiv DŠ)

Radek Podsedek je 5000. fanouškem eMontany. Překvapil nás svým altruismem

29.10.2016, Standa "Sany" Mitáč, Jakub Freiwald

Dělat rozhovory s našimi fanoušky nás baví. Dokonce si myslíme, že o každém z nich by šel po společné chvíli v hospodě napsat originální „článek měsíce“. Díky za to, že vás máme.

Tentokrát odpovídal Radek Podsedek.

Jak jsi se dozvěděl o eMontaně?
O stránkách jsem se dozvěděl přes kamaráda na sociální síti. Zaujal mne zde rozhovor s Matějem Balgou, který jsem přečetl jedním dechem, úžasný.

Co se ti na eM líbí a co bys naopak zlepšil?
Zatím Vaše stránky objevuji, ale líbí se mi „Příběhy cest“, jak je to psané a proložené fotkami. Hned máš nutkání někam vyrazit!

Lezeš? Kdy jsi byl naposledy lézt a jaké to bylo?
V našem malém městečku je úžasná lezecká stěna. Bydlím ve Velkém Meziříčí a mimochodem doporučuji letní akci water boulder games (článek na eMontaně, pozn. red.) na Fajtově kopci! Občas zajdu na boulder, ale poslední dobu jsem dost lajdačil.

Kam se chystáš v zimě?
Cestuji většinou jaro/léto/podzim, ale začátkem příštího roku se chystám navštívit nějaké hory v Rakousku.

Jaká je tvoje definice dobrodružství?
Jak bych definoval dobrodružství? Pro mne je to asi každá cesta tam, kde to neznám.

O čem čteš nejraději?
Z literatury mám nejraději beatnickou generaci. Na internetu většinou čtu články o focení a fotografech. Pak různé články, rozhovory a blogy o cestování… A občas taky, jaké bude počasí. (směje se)

Vzhledem k tomu, že jsi náš kulatý fanoušek č. 5000, napadlo nás udělat ti radost a nabídnout velkoformátový tisk fotky z eMontany, kterou si sám vybereš…
Fotky máte úžasný! Velmi si cením možnosti získat od Vás perfektní fotku na velkém formátu, ale… Napadla mě jedna věc, jelikož tisk fotky je také nějaký náklad, jestli by nešlo místo tisku fotky touto částkou podpořit na cestách právě Matěje? (směje se)

Určitě šlo, poslali jsme mu pětikilo na účet 43-1857080227/0100, ať se trochu nají. Díky.

Děkujeme za přízeň a důvěru 4999 fanouškům, kteří byli před Danem a i těm po něm. Vážíme si vás, jste nejlepší. Další rozhovor zkusíme s fanouškem č. 6000. Kdo to bude? Dočkáme se zase nějaké slečny?

Radek Podsedek v Norsku (f: Jára Sijka)

„Memento mori“ – prolezli jsme trychtýřem Piz Badile

26.10.2016, Karel Nováček

Petr „Jony“ John a Karel Nováček koncem srpna vylezli odvážnou 900metrovou cestu „Memento mori“ na Piz Badile v Alpách. Nebezpečný trychtýř jako první prostoupili Joska Rybička, Láďa Škalda a Honza Šimon v roce 1980. Jak na letošní zážitek s odstupem vzpomíná Karel Nováček?

Piz Badile, „Memento mori“ – pojem, možná mýtus, který vnímám už od svých lezeckých začátků. Postupem času, poznáváním dalších počinů prvovýstupců respekt k cestě spíše roste, spolu s pokušením se do ní podívat. Na tom se s Jonym shodujeme.

Ačkoli bylo o cestě „Memento mori“ napsáno mnoho, o nic z toho se nemůže případný adept opřít. „Středem severovýchodní stěny vzhůru,“ čáry popisující směr výstupu se zdroj od zdroje liší. Sázíme tedy na jistotu, pokusíme se držet linie, kterou do neostré fotky fixou nakreslil Joska Rybička. Všechny zdroje se shodují v tom, že cesta leží ve spádnici vrcholového trychtýře a veškeré letící kameny se dole potkají ve stejné dráze. Člověk má aspoň po nocích o čem přemýšlet.

Čekání na počasí, jedeme. Časný budíček, v šest nástup, směr je jasný. Soustava převislých mokrých zářezů a koutů mizí za obzorem. Péťa nastupuje, obtíže jsou od počátku větší, než se zdálo na pohled. Následuje nepříjemné lezení v mokrých převisech. V jednom místě je vrstva šlemu taková, že to čistě nedáváme – dvě potažení za frenda problém řeší. Další nevinně vyhlížející délka začíná krátkým traverzem, následuje levitování v koutku za dunivé chyty i stupy s jištěním-nejištěním. Po patnácti metrech zakládám slušný mikráč, uf.

Při dalším kroku se letmo dotknu bloku nade mnou a už jen sleduji, jak se dává do pohybu. Rána do prsou, vrata, dilatace času… Spousta času, abych sáhl po lanech cvaknutých do karabiny, rachot šutrů řítících se stěnou…

Rozdýchat vyražený dech a zvesela vzhůru. Příští délka probíhá v podobném duchu s tím rozdílem, že nezačíná traverzem. Přemlouvám volné almary k setrvání na svém místě přímo nad Péťou. Žasnu nad schopností mozku velice rychle vytěsnit hrůzné zážitky a fungovat dál. Obtíže tohoto druhu naštěstí polevují, i sklon stěny se zmenšuje. Už jenom prodrkotaný bivak a docela hezké lezení na vrchol.

Od výstupu uběhly dva měsíce a já jsem jej dosud nezpracoval. Přetrvává matný dojem prožití něčeho silného, neuchopitelného, nesdělitelný pocit. Pocit, kvůli kterému to všechno stojí za to.

Petr "Jony" John a Karel Nováček v "Memento mori" (f: Éfa)

Bezedný omáčkovník v Kameni je na prodej. Díky za všechny výborné porce

24.10.2016, Standa "Sany" Mitáč

Tenhle podnik lezci milovali. Pro mnohé z nich to byla tradice – vyhladovět v Labáku a po cestě domů povečeřet ve vesnici Kámen v hospodě „U Lexů“. K prasknutí si pochutnat na nějaké zvěřině.

Hospoda, která byla vyhlášená obrovskými porcemi, se od listopadu prodává.

„Budou mi chybět i historky paní Kosový, třeba o tom, jak v noci nosili mrtvýho kance po lesích,“ vzpomíná na hospodskou lezec Ondra Horáček. Společně s Jirkou Huškem popisují některé gastrozážitky z Kamene: „Ten obrovskej omáčkovník, nekonečný přídavky, brutální porce knedlíků, na talíři napsáno hořčicí: DOBROU CHUŤ! To tam bylo pokaždý.“

„Pamatuju si, když jsme sem poprvé vzali Alešáka.“
„Čtu, že ty plněný knedlíky jsou jenom tři. Najím se z toho?“ obával se.
Paní Kosová se na něj lišácky podívala: (…) „Neboj.“

Jednou přišla a rovnou hlásila:
„Dnes máme guláš jenom od dna,“ omlouvala se hostinská, která přes týden pracuje jako školnice ve školce. Hospodu provozovala s maminkou – výbornou kuchařkou paní Lexovou od pátku do neděle. „Když jsme byli na finančáku, říkali nám, že tolik hospod co letos už dlouhou dobu neskončilo,“ prohazuje po placení paní Kosová, loučí se a přesto si uchovává úsměv na tváři.

Jirka Hušek, paní Kosová, Ondra Horáček a Eva Kyselová (f: SM)

4300 km dlouhý Continental Divide Trail. Těžká zkouška pro tělo, vybavení i partnerství

14.10.2016, Petr Kosek

Je to za námi. Podle zápisků 4300 km a 156 dní úžasného života. Pěšky od Mexika po Kanadu. Po nejvyšších horách. Neskutečná krajina, divočina a osamění, kterému se v Evropě nemůže nic rovnat. Taky ale každodenní hodiny a hodiny pochodu, bez ohledu na počasí, bolístky nebo zranění. Pro tělo i vybavení těžká zkouška. A taky pro hlavu. Když jdeš ve dvou, tak i solidní prověrka partnerství.

Na tomhle trailu jsme se naučili, že nemá cenu fňukat nad těžkou situací, protože vždycky může být hůř… a vždycky nakonec je hůř! V pouštích a náhorních planinách Nového Mexika to byl nedostatek vody, chřestýši a vítr. Poznali jsme, že trail nemusí být nutně pěšina, a už vůbec ne značená. Někdy je to prostě jen čára v mapě a cestu si musíš najít. Vysoko v horách Colorada téměř každodenní bouřky s blesky, klidně dva týdny v kuse nad 3000 metry nadmořské výšky. I když jsme tam byli v červnu, některé etapy byly spíš o zimním horolezectví než o trekingu. Metry sněhu, propadání se po pás, jinde zase celé dny v mačkách s cepínem v ruce. A vítr.

Hory jsme v jižním Wyomingu vyměnili za totálně vyprahlou Great Divide Basin, bez kouska stínu po několik dní. Na severu nás zase čekala nejtežší, ale i nejhezčí sedla v pohoří Wind River Range a jen co to skončilo, zavřeli před námi trail kvůli rozsáhlému požáru a my museli složitě okolo, přes revír medvědů grizzly. Normálně člověka nijak neohrožují, musíš ale dodržovat přísná pravidla nakládání s jídlem, spaním, děláním hluku nebo nošením spreje na medvědy… a psychicky se vypořádat se zprávami, kde kdy koho grizzly napadl, zabil.

Po složitém papírování kvůli permitu na průchod národním parkem Yellowstone jsme přešli hodně fyzicky náročnou hranici Idaha a Montany. Většinou jen tak krajinou, bez značek i trailu. No a pak nás zasypal sníh. Jen na pár dní, ale vysoko v horách to moc nepomáhá. Na severu Montany procházíme největším a nejodlehlejším chráněným územím v US. Mají tu 900 medvědů grizzly a 400 km přes tyhle hory nám trochu zatápí kvůli zásobování. A zase ten vítr, nebo nevím jak se tomu říká, když tě to i s hůlkama shodí na zem, když se to opře a orve ti to z batohu všechno, co je přidělané zvenku. Posledních pár kilometrů před kanadskou hranicí skrz národní park Glacier je potom takovou perličkou na závěr. Dokonce je hezky! Dáváme se dokupy s Gregem a poprvé od startu nejdeme sami. Líp snášíme, že některá místa jsou zavřená kvůli nenechavým grizzly a že správa parku sundala visuté mosty přes řeky na naší trase… tohle je prostě CDT a my už jsme skoro v cíli.

Přesto je to ale nesmírně jednoduché – máš cíl, směr a víš, jak se tam dostat. Všechno rozhodování je jednoduché, všechno co děláš má jeden cíl – posunout se aspoň kousek na sever, blíž ke Kanadě. Jsme na to sami a všechno co zažíváme je intenzivní. Po každé bouřce a vichřici vždycky přijde slunce a hezký den s dechberoucími výhledy. Radost, čirá radost jako nikdy jindy. Stačí hodina slunce. A to za to stojí. Nedělá to každý, a když už někoho potkáš, je to někdo inspirující.

A teď je to za námi. Člověka to změní. Život se najednou rozdělil na dobu před trailem a po trailu. Problém je, že ty jsi se změnil, ale svět zůstal stejný a ty už do něj úplně nepasuješ. Všechny výdobytky civilizace jsou moc příjemné, ale stejně už dva dny po návratu přemýšlíš, kam povede další cesta. A další sen začíná nabírat reálné obrysy.

CDT - Continental Divide Trail v podání Petra a Oli (f: Petr Kosek)

Leze jako chlap a vypadá jak holka. Velký rozhovor s Alenou Čepelkovou v M5

08.10.2016, Jakub Freiwald

Stromy žloutnou, teploty padají strmě dolů, vyšla nová Montana. Takže vem útokem nejbližší trafikusplň svoji občanskou povinnost. Najdeš v ní kromě dalšího nabitého obsahu taky velký rozhovor s holkou magor – Alenou Čepelkovou.

V několikastránkové zpovědi Alena do detailů rozpitvává svůj život. Od lezeckých začátků se Zuzkou Hofmannovou v 80. letech, až po současnost. Začínala přitom u juda, kde ji ale víc než samotné závody bavily tréninky.

Se Zuzkou se řídily mottem: “Lézt jako chlapi a vypadat jako holky”. Třeba na výstup alpským stylem na nádherný pilíř Talung v Nepálu tak Alča vzpomíná dodnes: “Mám se rozbrečet, nebo nemám. Pod tu stěnu přece nemůžu ani dojít. To byly fakt docela drsný pocity.” Neztratí se ale ani v Tatrách nebo na našem písku, kde to má moc ráda.

A co si myslí o lezení s moderní technikou? “Není na škodu si zkusit, jaké to je, kdybys ji neměl. Člověk si hrozně snadno zvykne na to snadnější a lehčí a může ztratit dovednosti, které do té doby měl.” Vždycky se ale nezadaří, jak nám sama nedávno přiznala.

Celý rozhovor o životě, lezení, skloubení mateřských povinností nebo třeba o rozdílu mezi bivakem a obývákem najdeš v Montaně č.5/2016.

V "Sawického depresi", Vysoké Tatry

Martin Stráník a Verča Šimková. To jsou vítězové MČR v boulderingu

26.09.2016, Jakub Freiwald

Narvané náměstí ve Slaném bylo v sobotu 24. září svědkem posledního kola Českého poháru v boulderingu, respektive Mistrovství České republiky ve stejné disciplíně. Jak to dopadlo?

Se čtyřmi finálovými bouldery se nejlépe vypořádal Martin Stráník, mezi ženami pak Verča Šimková.

Kopletní výsledky najdeš tady.

Fotky si můžeš prohlédnout o kousek níž ve velké fotogalerii.

 

Pro vstup do galerie KLIKNI na tuhle fotku. (chvíli se načítá)

Martin Dvorský v semifinálové cestě. (f: Jakub Freiwald)

Z Olomouce na Triglav vlastní silou – autem to bylo moc blízko

16.09.2016, Lukáš Ondrášek

Cítit volnost pohybu, kam mne mysl zanese a tělo pustí. Určit směr a vyrazit do nepoznaných zemí jen vlastními silami. Je to tak jednoduché – sbalit věci na kolo a nespoléhat se na nikoho.

Každou akci musí provázet pocit cíle, kterým je většinou vrcholek osamocené hory bez lidí. Tentokrát jsem měl v merku Triglav jako nejvyšší horu Slovinska. Cesta mi bude sloužit pro rozhýbání těla před dlouhými prázdninami. Vlakem je to moc daleko a autem blízko. Takže jsem se po zkušenosti loňské švýcarské tryzny rozhodl jet na kole.

Při balení věcí mi běží v mozkovně, co jsem měl minule navíc. Takže: „Jeden dres, spacák a karimatka budou až příliš, jo, a hlavně dostatek opalováku, protože rakouské slunce je potvora.“

Ranní běsy a průjezd Vídní v lijáku – lahůdka. Marně si vzpomínám, jestli jsem si to užíval, ale mávající řidiče si pamatuji dobře. Já blázen snažící se projet na červenou na padesátém semaforu v městské džungli. Nemám rád velká města! Jsem v úniku a ujíždím jim co nejdál. Po dvou a půl dnech zakempuju ve Slovinsku v lese u Aljaževa domu.

Sotva jsem se probudil, už stojím u přerostlé karabiny z mého snu. Moje pravá běžecká bota protestuje při vstupu do sněhového pole a levé koleno na tom není o moc lépe po 520 kilometrech. Odkládám svůj vehement – celoodpružené kolo se zátěží, a užívám si předbíhání českých turistů obtěžkaných cepíny. Prý očekávají nad dva a půl sníh. (Triglav má 2 864 m n. m., pozn. red.) Lehké boty, dvě tyčinky v kapse a pokřikující Ital: „Ležéééro, come on,“ mě ženou za sněhem. Horské koze obsazuji ferratu. Dáváme selfie a každý běžíme svoji cestou. Ferrata “Pot čez Prag” je v ranních hodinách pěkná rozehřívačka bez turistů. Letos je tady prý více sněhu, ale to mi vůbec nevadí a pádluju sněhem k Triglavskému domu.

Ferrátku na vrchol vidím z dálky a s chutí se do ní pouštím. Tahání za hromosvod je v módě, tak jdu s dobou, ale co to? Najednou mne předbíhá Ital oděn do ještě lehčího oděvu, než mám já. „Asi nějaký skyrunner,“ čekám, kdy poběží po hřebínku a pozoruji dobrodruhy třískající se ferratou nahoru. Jsem kousíček pod vrcholem a borec už běží nazpět. Vrchol mám za chvíli pod nohami. Plán byl dojít na Triglav a ještě výš. Výš než kdykoliv jindy, protože sníh je skupenství pevné a dá se na něm stát dva výškové metry nad vrcholem kousek od plechového bunkru. Je teplo a užívám si vzácnou samotu té chvíle na vrcholku. Běžně je tu plno – fotky ferratistů lžou, když okolo stojí dav lidí čekající na fotku na stejném místě.

Čtyři a půl hodiny šlapání do kopce bylo v pohodě pro mé koleno, ale dolů nastává tryzna umocněná rozbředlým sněhem. Na chatě je živo a můj plán je jít dolů jinou trasou přes Tominškov pot. Potkávám české obrněnce navlečené v bundách na začátku sněhu. Pokynu, ať se daří a běžím k mému stroji do údolí. Nasedám a po hodinách hltání prachu prskám, jak je to na nic.

Druhý den koleno reaguje špatně a otupující prášek také nepomáhá. Čtyři dny na kole a 650 kilometrů mi stačí. Hej, ale co šťastný konec? Říkám si, že vrchol byl nejsilnější zážitek, ale italská pizza bude zážitek pro vysušený žaludek a pěkný závěr v mé oblíbené Itálii. Jižané umí ty cyklostezky pěkně a údolí od Podkorenu do Tarvisia je cyklo ráj. Elektro kola mne předhánějí a já jim to nedaruji. Odpadám další den v plánovaném vlaku z Villachu do Olomouce.

Jsou to bizardní zážitky při apokalyptických západech slunce pod širým nebem v tenkém hvězdářském spacáku. Mocnost těch chvil poznávání vlastních pocitů je nekonečná a je dobré vyzkoušet si, kam až jsem schopen zajít na hranici svých možností. Hrdinství se potom ale hůře prodává, protože není moc svědků a selfie tyč nemám. Dělám to ale pro to, že mám rád pohyb v horách a jdu si za svým cílem.

Selfie tyč nemám. Tak aspoň fotka s kozou.

Jenda Šolc o svěťákovém formátu ve Slaném: Nebudeme lezce (násilně) shazovat

09.09.2016, Standa "Sany" Mitáč

„Bouldering“ a „Slaný“ – klíčová slova, jejichž spojení se v blízké době moc nevyhneš.
24. září se ve Slaném odehraje poslední kolo Českého poháru v boulderingu, které bude zároveň Mistrovstvím České republiky. Příští rok tu proběhne Mistrovství Evropy juniorů a v roce 2018 ještě prestižnější akce… Jaká? Čti rozhovor se stavěčem Jendou Šolcem:

Závody letos poprvé proběhnou v tzv. světákovém formátu. V čem je jiný pro lezce?
V Čechách je docela dost lidí, kteří už se někdy podívali do finále, ale klasicky se jich tam dostane jenom 12. Ve Slaném se může vyprofilovat 20 lidí, kteří postoupí do semifinále před plným náměstím. (Loni přišlo 3500 lidí, pozn. red.) Je to větší výzva. Kvalifikace navíc probíhá den před finále, takže lezci mají čas rozložit síly.

Jak se liší svěťákové finále od těch klasických, co už letos diváci viděli?
Postoupí do něj jen nejlepších šest lidí. Nejdřív se vystřídá všech šest závodníků na prvním bouldru. Pak na druhém a tak dále. Lezec má na každý bouldr čtyři minuty. Oproti klasickým závodům tu platí pravidlo, že když nastoupí do bouldru před koncem časového limitu, může ho lézt jak dlouho chce. Když by tam našel nějaký nohand (odpočinek bez použitá rukou, pozn. red.), tak tam teoreticky může vydržet třeba hodinu. Nebudeme ho shazovat dolů.

V čem to bude jiné pro diváky?
Ve Slaném bude nová, 30 metrů široká stěna, takže holky a kluci budou závodit vedle sebe. Lidi budou mít okamžité porovnání, jak se komu daří na jakém bouldru.

Jaký je to rozdíl pro tebe – stavět klasický český pohár a český pohár ve svěťákovém stylu?
Musíme (s Honzou Zbrankem, pozn. red.) postavit víc bouldrů, místo 20 stavíme 30. A ve finále už rozřazujeme jen šest lidí, takže ho můžeme udělat divácky atraktivnější. Bude tam víc skoků, hezčích kroků… Každopádně zase budeme chtít, aby byl jeden nejlepší se čtyřmi topy a ostatní se řadili za něj…

Proč je vlastně teď Slaný „hlavní město českého boulderingu“?
To je zásluha Jirky Žáka a Romana Kozelky, oni to tam rozjeli. V roce 2012 tam udělali první závod, ten byl ještě schovaný v tělocvičně. O rok později zorganizovali závod na náměstí, kterej už byl slušnej, větší. No, a pak už se snažili kluci každej rok vždycky trošku přidat. Mají jasnej cíl – udělat tam světák, což vypadá, že se jim povede v roce 2018. Už to mají přiklepnuté.

Info pro diváky: To hlavní vypukne v sobotu 24. září odpoledne a večer na náměstí ve Slaném. Finále je od 20 hodin. Přijď fandit!

Info pro lezce a lezkyně: Už je zabráno přes 50 míst cca z 90, takže dej pozor, ať ti někdo nevyfoukne účast v kvalifikaci.

Více se dozvíš na webu www.boulderzavody.cz a fotky z loňska najdeš tady.

Jenda Šolc připravuje finálové bouldry v Teplicích nad Metují (f: SM)

Tatranští hrdinové nebo lůzři. Záleží na tom?

01.09.2016, Mišo

S Mirom Méďom Medvecom sme urobili štvordňový prechod v Tatrách. Mysleli sme, že nás roztrhne od šťastia!

Kamarát
„Kamže, kam ste sa chlapci vybrali?“ prihovára sa pán ochranár šoférovi auta, ktoré odstavil na krajnicu cestou na Popradské pleso. „No teraz už dopiči, keď ste nás chytili!“ odpovedá mu popravde Méďo za volnatom. Pán na chvíľku onemie, vytreští oči, no potom sa rozosmeje. Otočí ho bez pokuty. Za ani nie dvadsať minút pán ochranár odstavuje ďalšie auto. Za volantom je dievča. A dokonca má povolenie, brigáduje totiž na chate. „No vidíš, ja som Ti hovoril, že sa hore autom dostanem.“ Oznamuje pánovi ochranárovi zo zadného sedadla Méďo, ktorý sa tam krčí i s batohom.

Odvaha
Stojíme na suti a vypliešťame oči pred seba. Mali by som sa pozerať na Galériu Ganku a našu cestu v nej, no pozeráme do mokrej hmly. Je všade naokolo a Poliaci nám ju posielajú už od polnoci. Keď sa niečo poserie, budeme za hlupákov čo sa pustili do nesprávnej steny v nesprávnej podmienke. Ak ju prelezieme, pre komentátorov to nebude vôbec ťažká cesta. Len my budeme i po rokoch vedieť, ako sme ju liezli za mokra a preto v teniskách a zbalení na štyri dni. Víťazi a lúzri. Kým budeme my? Je to vôbec dôležité? Dívam sa do hmly a myslím na tých, čo spravili v tejto stene svoje veľké výstupy. Svoje veľké prvovýstupy. Niekoľkí z nich i svoje posledné. Myslím na ich veľkú odvahu. Rozhodli sme sa Galérku preliezť už ráno, keď sa začali hmly v sedle Váha trhať. Veríme, že na to máme. Veríme, že príde predpovedaná dobrá perióda. Veríme si navzájom. Hmly sa trhajú a my naliezame.

Nadšenie
To včera bol slnečný deň. A prvý deň dobrodružstva. Hurááááá a ranná káva. Budí ma očakávanie. Zbalení sme od večera. Karabíny, frendy, čoky, skoby, smyčky, laná, spacák, karimatka, varič, jonťák, žrádlo, bla blá bla blá… Upaľujeme z električky pod Žabieho koňa a naľahko preliezame cestu na Koňa za hodinu. Ultraklasika. Zlaňák a zostup a sme späť v sedle. Pôvodne sme uvažovali o severe Rysov, no po daždivej perióde ma nikto na mokré trávy na nástupe nedostane. A tak vychutnávame zo sedla slnečný západný hrebeň na Rysy a sledujeme davy putujúce z Poľska na svoj najvyšší vrchol. Na chate partia, rodina s deckami čo pochodili temer všetky hory Slovenska. A niektoré talianské. A francúzske. Spievame si s nimi pri gitare pesničky.

Pohoda
Noc na Chate pod Rysmi nestála za veľa. Fleky som mali síce protekčné, ja na peci a Méďo na zemi, no každú chvíľu nás budili turisti vychádzajúci čúrať. Spali sme po tri hodiny a v noci si i pokecali. Keď sme sa nasledujúci deň odpoludnia prehupli z tmavej Galérky do slnečnej Zlomiskovej doliny bolo nám obom jasné, že odpoludnie dáme poriadny rest. Vyzuli sme sa na brehu plesa. Navarili jonťák a večeru. A kávičku. A sledovali zapadajúce slnko za Dračí hrebeň a len tak si debatovali. Spíme tvrdo do rána.

Makačka
Zlomisková dolina a v nej Ostrva, Ošarpance, Železná brána aj Dračí hrebeň. Všade pevná skala a čoraz viac nitov. My lezieme súčasne s priebežným zakladaním istení v tej istej doline, no na opačnej strane horolezeckého sveta. Pilier na masív Končistej je parádny kameňolom. „Tak toto, ujček, pred nami určite nikto neliezol dvadsať rokov,“ oznamuje mi nadšene Méďo. „A dvadsať rokov po nás veru ani nikto nepolezie.“ Dopĺňam si sám pre seba. Lezieme tretí deň a dobre sa pri lezení s batohom a v teniskách bavím. Ak stúpim na tento kameň, tak nepovolí, lebo ho podpiera tamten šuter ktorý je zaklínený o hentú šupinu. Ak chyt zaťažím na tlak, nevypadne. Logické. Rozbitý terén mi spestruje hru, vyžaduje si pozornosť a mení mi klasické zaužívané schémy. Má zmysel liezť rýchlo a súčasne. Má zmysel nad lezením aj istením premýšľať.

Čihulov pilier na Batizák je naopak prekrásne lezenie vo vodou vymodelovaných chytoch a stupoch. Výrazná a smelá línia na krásny kopec. Pevná skala. Voľné lezenie. Lezečky. Skoby aj občas štand v ceste. Pod Batizák sme zbehli cez sedlo pod Drúkom a po krátkom oddychu vyliezame na ľahko na vrchol. A zlaňujeme cez Kuttove platne po nitoch. Dobre sa bavíme. A tá záverečná Gipsyho cesta Gerlach je podľa mňa ešte väčší skvost. Som v nej skutočne šťastný.

Výstupy
Žabí kôň – V hrebeň, III
Rysy – Hlavným hrebeňom zo Žabieho sedla, III
Galéria Ganku – Puškášov pilier, V
Končistá (Veža nad ľadovým plesom) – Pilier, kameňolom IV
Batizovský štít – Čihulov pilier, V+
Gerlachovský štít – Prostredný pilier, V

Štýl
OS team, v teniskách i lezečkách, s batohom i bez batohu, na mokrej i suchej skale

Čtyřdenní přechod tatranských klasik (f: Mišo)
Čtyřdenní přechod tatranských klasik (f: Mišo)

V 11 letech vytáhnul Starostu. Film “První sedma” od Karla Vlčka

22.08.2016, Standa "Sany" Mitáč

Fotograf a kameraman Karel Vlček pokračuje v digitalizaci svého archivu. Jan “Drobek” Krch včera zveřejnil video z roku 1983, na kterém ho Karel s Vlastou Žánem z ČT točí během výstupu na Starostu v Adršpachu. Hlavní pozornost na sebe ale ve videu poutá druhý z lezecké dvojky – Dan Stránský, syn známých pískařů v Ádru, kterému bylo v době natáčení 11 let.

Jaké to je, když malý klučina tahá sedmičku na legendární věž? Podívej se na video dole.

Co o filmu říká Karel Vlček?
„Je to příběh malého Daniela Stránského, který o prázdninách roku 1983 hledá spolulezce, aby si mohl vylézt svoji první cestu obtížnosti VII. Na zahradě u Karla Krecbacha v Adršpachu ráno snídá tehdejší extrémní lezec a dvoumetrový chlap Jan “Drobek” Krch (tehdy 36 let, pozn. red.) a marně vyhlíží své spolulezce.
Dan se snaží přesvědčit Drobka, že na normálku na Starostu obtížnosti VII je on tím nejlepším spolulezcem. Problémem je však to, že kdyby stokilový Drobek pětatřicetikilovému Danovi spadl, tak ten by ho nezachytil a pro oba by to mohlo skončit tragicky.
Nakonec Drobka přesvědčí, že Dan už si vyvedl některé Páleničkovy šestky, což by ho mělo bohatě kvalifikovat, aby si vyvedl svoji první sedmu.
Drobek většinu cesty lezl bos, Dan už používal tehdejší lezeckou obuv – bačkory.
Film jsme natočili během víkendu roku 1983 na diapozitivní Agfa film o citlivosti 200 ASA.
Největší díl práce udělal Vlasta Žán, kameraman ČT. Bez něj by film nevznikl. Já jsem točil vrchní partie a komandoval Dana, ať nemůže najít chyt. To byla hlavní zápletka.
V roce 1986 na Mezinárodním horolezeckém festivalu v Grazu v Rakousku získal film jednu ze tří hlavních cen – Cenu poroty. (Důkaz zde, pozn. red.)

Znal jsi oba účastníky už předtím, jak jsi je vybral?
Oba účastníky natáčení jsem znal. U starého myslivce Karla jsem byl na chaloupce často a účastnil jsem se spolu s Drobkem gulášových žranic. Ten tam často jezdil a znal jsem ho jako extrémního lezce v Alpách s výstupy roku. Brňák Drobek byl naprosto výjimečný. Byl to obr. Ten kontrast jsem musel využít. Rozhodovalo se mezi Ondrou Krecbachem a Danem Stránským. Myslím, že Dan měl zrovna čas a byl nejmladší. Pro mne textově byly zásadní ty Páleníčkovy šestky, kterými se holedbal Dan. Tím na svoji první sedmu měl s prstem v nose… Ty šestky byly většinou velké prásky. Do scénaře jsem musel dát zápletku, že nemůže najít chyt, což zahráli oba dobře.“

Skvělé povídání o “Drobkovi” najdeš tady (blog Petra “Poka” Pokorného, pozn. red.).

 

"Klepeš se jak nasolenej skokan!" Screenshot z videa.

Angela Soper v 75 letech tahá cesty po vlastním. A píská si u toho

15.08.2016, Alena Čepelková

Když to spočítám, kouzlo severního Walesu mne sem přitáhlo už poosmé v životě. Krásná zádumčivá krajina, vřesoviště a pastviny rozdělené kamennými zídkami, burácející moře pod útesy, tradice lezení po vlastním. Tahle láska vznikla přesně před čtyřiceti lety, kdy jsem sem ještě jako studentka dorazila stopem z Londýna, abych si vyšlápla na horu Snowdon. Proč jsem po tom zatoužila, přesně nevím, ale to u správné lásky jeden neví nikdy, že…

Snowdon, na který jezdí vláček, má také severní stěnu vyhrazenou drsným horolezcům. Mimochodem, matice pocházející z kolejí železniční trati jim posloužily jako první hexentry. Dnes už je vyrábí místní továrna DMM.

O nějakých patnáct let později jsem už na vrchol dolezla. Zvolila jsem jednu z vyhlášených cest „White Slab“ (7-/7 UIAA, pozn. red.) a spolulezkyní mi byla Angela Soper, bývalá předsedkyně BMC (British Mountaineering Council, pozn. red.) a jeho čestná členka. Žena, které bylo 45 let, když se začínalo závodit na umělých stěnách. Ji věk ale neomezoval, v padesáti vyhrála svoji první soutěž.

V roce 1984 zorganizovala Angela ve Walesu vůbec první mezinárodní setkání špičkových lezkyň WICM (Women’s International Climbing Meet, pozn. red.) a letos přijela na jeho závěr jako vysoce vážená celebrita. Byl to týden nabitý zážitky, dokonale zorganizovaný Pinnacle Clubem (Angela ho svého času vedla, pozn. red.) s podporou BMC. O každou z nás 22 pozvaných účastnic bylo všemožně postaráno včetně místních hostesek jako spolulezkyň a nám zbývalo jediné – lézt jak je libo.

Mně bylo neobyčejně libo se zase jednou navázat na lano s Angelou. Když byla u nás v Tatrách, nabídla jsem jí na oplátku taky plotny – ty Arnoldovy v západní Lomnici. Trochu se tam nad četností jištění divila. Jejímu umění se zase divili naši předlezci, které jsme zajistily zahraničním účastnicím, když na nás vyšlo pořadatelství každoročních srazů „Randes-vous Hautes Montagnes“. Na českém písku byla schopna tahat cesty jen Angela a ještě si při tom tak zvláštně pohvizdovala.

Zvláštní je i to, že od dob našeho prvního setkání v roce 1989 vypadá se svými šedými vlasy a útlou postavou pořád prakticky stejně, takže bylo a je o to těžší uvěřit tomu, co na skalách předvádí. Ani letos to nebylo jiné. S grácií a pohvizdováním si vyvedla cestu britské obtížnosti VS 4c (5- UIAA, pozn. red.), což sice nepatří k extrémním výkonům, ale ani k běžným činnostem pětasedmdesátnice.

Rychle jsem spočítala roky, které mi zbývají na lezení v případě, že bych se jí chtěla vyrovnat, a nad tou inspirací jsem zajásala.

Zakládám její fanklub!

Angela Soper v Gogarthu, (Castle Helen), f: Alena Čepelková

V Meziříčí lezci padali do vody

, Standa Mitáč, Matěj Pohorský – foto a video

“Jsem rád, že závody jsou konečně tady. Denně mi sem chodily davy turistů a ptali se:
Na co máte nad koupalištěm tu zeď?
Proč tam máte ty úchyty?”

V sobotu do Velkého Meziříčí přijeli lezci, kterým Milan Salaš, jeden z pořadatelů, nemusel vysvětlovat vůbec nic.

Závodili v rychlolezení nad vodou. Kvalifikace měla obtížnost cca 7- kvalifikace, „play-off“ (vyřazovací pavouk) byl za 8- a v grand finále museli borci a borkyně co nejrychleji vylézt cesty obtížnosti 8 UIAA.

Holky vyhrála Domča Dupalová, letos snad specialistka na bláznivé lezecké závody – vyhrála už pražskou Urban Boulder Race. Z kluků byl první Rishat Khaibullin z Kazachstánu. Nejkrásnější skok do vody předvedl porotě Olin Klapal, zároveň hlavní organizátor akce.

Pro ilustraci atmosféry závodů se podívej na video Matěje Pohorského. Fotky jsou tady.

Vítězka Domča Dupalová

Člověk míní a Dolomity ho drtí

10.08.2016, Marek Stehlík

Úvod 17denního lezeckého tripu po Evropě v podání Máry Stehlíka (redakčně kráceno):

Dolomity. Nádherné skály, odjištěné vícedélkové cesty, super počasí, nádherná příroda a pevné vápno. No, alespoň to byla představa. Po celonoční jízdě jsme konečně dojeli na místo. Spali dvě hodinky a natěšení jsme se vydali pod nástup cesty.

Vše připraveno jako nikdy, vytištěné cesty a vidina toho, jak na rozlez dáme 350 metrů.
Došli jsme pod Lavaredo a hledali nástup. Díky bohu, že jsem tam měl Toma, jinak bych nalezl z jiné strany. (směje se) Našli jsme to a s vervou jsme se vydali vstříc Lavaredu.
„První délka by měla být za sedm a má tři borháky,“ čtu v průvodci.
„Super, tak to půjdu první!“
„OK, tak já půjdu tu 8+.“

Sotva Tom nalezl, už po mně házel kameny, měl jsem co dělat, abych uhýbal. Něco málo založil, ale nebylo to nic tutového. Párkrát mu zůstal i 30kilový chyt v ruce a skoro letěl. Ze štandu na mně křičí:
„Hej, člověče, kde byly ty borháky?“
„Mno nevím, asi se stala někde chybka.“
„Chybka? Tě zabiju!“
Dolezl jsem za ním. Naštěstí v další délce nějaké borháky byly. Vydal jsem se nahoru s tím, že to už bude pohoda. No, docela jsem se mýlil.

Rozchrast osmičkovým terénem s docela nepříjemnými boulderovými kroky. Sice se většinou nebojím, ale zažil jsem pár dost nepříjemných pocitů, když jsem odlézal osm metrů a drtil jsem malé lištičky, které se mi pod rukama i nohama drolily. S vypětím sil jsem dolezl k dalšímu štandu. Dobral jsem Toma. V tom začal obrovský slejvák. Nezbylo než jít dolů.

Po pár hodinách déšť ustal a my jsme měli ještě hromady času.
„Co budeme dělat?“ zeptal se Tom.
„Mno nevím, šel bych se kouknout na tu 800metrovou cestu a zítra ji zkusíme.“
„OK.“
U hospody byla mapka, kde jsme horu našli. Odhadem tak půl hodinka cesty.

Nadšeni jsme vyrazili. Půl hodinka byla za námi a před námi obrovské údolí. „Za tím údolím to určitě bude!“ „OK tak jdeme!“ Údolí bylo daleko větší, než jsme si mysleli. Byli jsme navíc úplně vyprahlí a bez vody.

Uplynula další hodina kopců a suťovisk. Došli jsme na místo.
„Jo, to bude asi ta hora…”
„Ale bohužel jsme na jejím vrcholu,“ smáli jsme se.
„Kámo, to nechceš!“ dodal Tom a vyrazili jsme vstříc dalšímu dešti. K autu jsme došli totálně zmáčení a zničení.

Další den ráno bylo pěkně, a tak jsme se vydali za další stěnou. Po náročné chůzi jsme konečně došli pod horu, ale nemohli jsme najít nástup. Zeptali jsme se místních lezců, zda neví, kde se začíná.
„Víme. Musíte jít z druhé strany hory.“
S Tomem jsme se na sebe podívali a začali se smát.
„OK, děkujeme.“ Dali jsme oběd a vrátili jsme se zpět ke včerejší první cestě. Pod nástupem jsme zjistili, že jsme včera nalezli do nějakého projektu, který ani nebyl v průvodci.

Konečně jsme začali lézt cestu, kterou jsme původně chtěli. První dvě délky byly v pohodě, menší odlezy, konečně se skála tak nelámala. Když jsem vyrážel na třetí délku, začalo pršet. S Tomem jsme se na sebe nevěřícně koukli a jednohlasně řekli:

„To nechceš, kámo!“
Chvíli jsme počkali, skála nebyla durch mokrá, tak jsme se rozhodli pokračovat. Na mě konečně čekala “včerejší” 8+ délka. V klíči jsem nedosáhl a musel skákat. Popravdě, byly to nejnepříjemnější pády v mým životě. Sto metrů nad zemí – to jsem opravdu nechtěl, ale nakonec se povedlo. Na štandech jsme strašlivě mrzli a po mokré skále jsme vybojovali dvě délky. Pak jsme se museli znovu vzdát.

Ještě toho večera jsme se rozhodli přejet do další oblasti.

"Dnes dáme tohle a tohle... A tohle na dolez." (f: archiv Máry Stehlíka)

Jak jsem si taky mávla (na heli)

06.08.2016, Alena Čepelková

„Hahaha, Bačo, co to vyvádíš s těma babama ve stěně, že si pak musíš mávnout na helikoptéru, to kvůli vysílení?“ škodolibě si ho dobírám poté, co vyjde najevo, že se nechal zachránit od horské služby. Chudák cítí potřebu vysvětlovat, nač teda zbytečně riskovat, když…

Začátkem července vyrážím do Alp odškrtnout si jeden ze svých restů: „Jak mám v klidu zemřít, když jsem ještě nebyla na Eigeru?“ Za parťáka mám vášnivého lovce alpských čtyřtisícovek Romana. V Grindelwaldu je klid: „Chata Mittelegi je zavřená, nikdo po hřebenu ještě nešel, před 14 dny tu napadlo hodně sněhu, podmínky jsou špatné,“ zní informace od horských vůdců. Mračím se, odjakživa jsem nebyla schopna lehce opustit nějakou myšlenku. Jelikož chceme Eiger přejít a pokračovat na Mnicha, bude rozumné tentokrát kapitulovat.
„Pojeďme do Saas Fee, tam to znám, něco vylezeme tam,“ dí Roman.

Udobřuje mě krásná vícedélka v Grimselpassu cestou a vražedné stoupání na chatu Mischabelhutte již absolvuji s úsměvem. Nenechám se rozhodit ani vstáváním v půl třetí ráno, pro jednou to zas přežiju. Všichni ostatní z chaty razí na severní stěnu Lenzspitze, což je stráň o sklonu nějakých 50 stupňů. Lézt v zástupu mne nikdy nebavilo, tak si libuju, že na hřebeni budeme sami. Roman ho lezl předloni – v pohodě (obtížnost D-, úseky IV UIAA, pozn. red.).

Máme jen šedesátimetrové lano, pár smyček a pro jistotu dva frendy. No, fakt jsme tady sami, nádhera, akorát skálu zakrývá sníh o konzistenci, která má k přívětivému nosnému firnu opravdu daleko. Nestydím se pár místeček ostrého hřebene absolvovat popojížděním jako na koni místo odvážných kroků po příliš měkkém ostří a raději ani nekomentuji svoji blbost nad volbou bot, ze kterých mi teď v těžko odhadnutelných intervalech padají mačky.
Délky přibývají a přibývají, ovšem hřeben jaksi neubývá – a to nás čeká ještě traverz z Lenzspitze na Nadelhorn, ten naštěstí bude už prošlapaný.

Pokročilé slunné odpoledne nás zastihuje na hřebínku těsně pod vrcholovou partií, kam jsme se dopracovali lezením přes lokry a žlabem vyplněným tajícím ledem bez jakéhokoli jištění. „Tam už to bude dobrý,“ usuzujeme z pohledu na závěrečný vysněžený svah naproti nám. Stojím u smyčky přehozené přes jediný skalní hrot se zde vyskytující a spolulezec mizí za vyvýšeninou hřebínku. Lano se přestane hýbat.

„Jsem v prdeli“.
„Tak se vrať.“

Od dosažení vrcholu nás dělí maličkost – museli bychom absolvovat asi stometrový úsek současně, přes ostrý hřebínek s krajně nedůvěryhodnou převějí, než by se zas naskytla možnost dalšího jištění. Ani jednomu se nám nechce tolik riskovat. Chudák moje lano už nemá ani těch šedesát metrů kvůli tomu, že se seklo při slanění z jedné věžičky cestou, a musela jsem si vypomoci pár údery cepínem (ano, jde to snadno). Na jednu stranu strmá kamenná šluchta, na druhou svah končící v okrajové trhlině nad ledovcem.

„Máš telefon?“
„Jo, ale nemám signál.“
„Hm, tak to budeme muset počkat do rána, až ten sníh trochu ztvrdne.“
„A hele, signál.“
„Tak co?“
„Tak joo!“

K narozeninám si dopřávám nádherný výlet helikoptérou.
Při pozdější oslavě doma mi gratulují synci: „To jsme rádi, mami, že jsi už rozumná!“

Lenzspitze – malý člověk a velký hřeben (f: Alena Čepelková)

Životní energii si dobíjím v Jizerkách nad Libercem

25.07.2016, Ondra Šnopl

Lidi mají rádi různé druhy lezení, někdo spáry, druhý stěny, odvážné nebo odjištěné sportovky, písek nebo vápno. Dnes jsou v módě umělky, lezení po barvách, bezpečný adrenalin. Já začínal v Jizerkách a doteď mě to baví. První cestu, kterou jsem kdy lezl a tahal, byla „Západní Hrana“ na Homoli Cukru.

Auto nebylo, takže vlakem do Jizerek to bylo spíš o víkendu. Ale člověk chtěl vypadnout do skal i po škole. Naštěstí, pár kilometrů od baráku jsme měli Kateřinky a Rudolfov. Okrajové části Liberce s krásnými lesy a spoustou kamenů. Na kole tam byl člověk za půl hodinky, pěšky za hodinku. První zkušenosti k nezaplacení – obří uzel při slanění, který se rozmotal a pád skoro až na zem, nejištěné plotny, první pivo ve skalách, kamarádství na celý život.

Strejda Gůgl ještě v plenkách a já byl rád, že umím vůbec použít disketu. I tak se mi podařilo sehnat jediného průvodce, který na tyto oblasti byl, samizdatový od Jirky Doubravy. Za poslední prachy na svačinu jsem si ho ve školní tiskárně nechal vytisknout a o hodinách češtiny, místo vybrané literatury studoval nákresy a přemýšlel, kudy se k jaké skále asi jde.

Tenkrát žádné GPS nebyly a hledání podle popisku: „U patníku na vrcholu stoupání zahni doleva, po lesní cestě asi 300 m, až uvidíš mýtinu, na ní to je.“ Během těch pár let mýtiny zarostly, lesní cesty taky, a tak bylo hledání leckdy mnohem složitější než celé lezení. Najít Borůvku, Ropuchu nebo třeba Žihadlo, to byl úspěch sám o sobě.

Skalky v Rudolfově nejsou nijak vysoké, naopak, spousta z nich jsou spíš bouldry a dají se lézt bez lana. U spousty z nich je i dost bídný materiál, krystaly se lámou, často se leze v mechu, dolézá do borůvčí nebo je směr už tak zarostlý, že si člověk během cesty musí nějaký ten krystal vydolovat z pod mechu. Lezl jsem všude možně po Evropě, v Americe, sportovky, písky, vícedýlky… Ale zbroušený kartáče, odřený klouby a kolena z ulomených krystalů, hlína a mech za ušima – tohle mi vyčistí hlavu vždycky. Pro někoho bezvýznamný kvak, zbytečná práce. Pro mě dobíjení životní energie.

Stále zde vznikají nové cesty, ať už kvaky nebo významnější směry s borhákem, tak i sportovky v místních lomech. Pro číslo si sem člověk nepojede, ale jestli v tobě ještě zůstalo trochu toho lezce romantika, samotáře, dobrodruha, tohle je to, co hledáš.

Rudolfovský lom, cesta "Neoklasicismus", prvovýstup. Pouze vlastní jištění.

Nedůvěřivý bouldrista Dan Maixner: “Hodil by se mi slovníček horolezeckého slangu”

18.07.2016, Jakub Freiwald, Standa "Sany" Mitáč

„Ne, že bych ti věřil, že jsem 4000. fanoušek,“ vpálí mi do obličeje Dan Maixner hned po úvodní oťukávací zprávě, „ale vaše články a rozhovory se mi moc líbí, takže si na tvůj dotazníček chvilku udělám,“ dodává hned vzápětí další jubilejní příznivec na našem Facebooku.

Jsme rádi rádi, že naši čtenáři nevěří všemu, co jim kdo nakuká, a radši posíláme na zlepšení vztahů důkaz v podobě screenshotu. Dan je tvrďák, co má rád bouldery.

Kdy jsi byl naposledy lézt a jaké to bylo?
Naposledy jsem byl na boulderu asi před dvaceti minutama a bolelo to, ale jinak parádní. Na stěně naposledy ve čtvrtek. Jsem po dlouhý pauze, takže to bylo rovnež celkem intenzivní, ale o to víc uspokojující. Venku už jsem nebyl pár měsíců.

Kam se chystáš v létě?
V létě pojedu se školou na sporťák, který bude plný lezení kolem údolí Doubravky a bikingu.

Jak jsi se dozvěděl o eMontaně?
eMontanu měli lajknutou snad všichni moji dobrodružní kamarádi, takže mi vaše články vyskakovaly často. Vzhledem k tomu, že obecně věci na Fb moc nesleduju, tak mi to chvíli trvalo, ale vy za to stojíte.

Co se ti na eM líbí/nelíbí?
Mám vás lajknutý jen chvíli, takže je na nějaký hodnocení brzy, ale zatím snad můžu říct, že vaše rozhovory a články jsou skvělý. Snad jenom, že horolezecký slang je mi stále často záhadným, takže pro mě by se hodil nějaký slovníček. (Něco málo je v článku Fakta a nýty – Radím uzel, pozn. red.)

Jaká je tvoje definice dobrodružství?
Dobrodružství? Asi prostě když nevíš, co bude, a ono to nakonec dopadne dobře.

Děkujeme za přízeň a důvěru 3999 fanouškům, kteří byli před Danem a i těm po něm. Vážíme si vás, jste nejlepší. Další rozhovor zkusíme s fanouškem č. 5000. Kdo to bude? Dočkáme se zase nějaké slečny?

Dan Maixner – fanoušek eMontany na facebooku č. 4000

Na hřebeni Peuterey jsem visela na vláscích jádra

13.07.2016, Standa "Sany" Mitáč, Lenka Hubáčková

Lenka Hubáčková s Pavlem „Bačou“ Vrtíkem vylezli na začátku července legendární klasický hřeben Peuterey na Mt Blanc. Jak na „pět dní nahoře“ a 4500 metrů lezení vzpomíná sama Lenka?

“Po skoro třiceti hodinách skoro nonstop akce se konečně ukládám mezi odpadky a chystám se ke spánku. Hodiny ukazují dvě ráno a jsme uvnitř asi nejdražší popelnice na světě, uvnitř Vallotky (bivaková chata ve výšce 4362 m, pozn. red.). Zatímco Bača venku vaří ionťák, věnuju se pro mě v tu chvíli nadlidsky obtížné výzvě – vyzutí bot. Úkol zvládám jen z poloviny. Sedím v bohaté nadílce smetí a zoufale hypnotizuju zip své Scarpy. Je ticho, všichni spí, nikdo nezvrací, tmu prořezává červený světlo čelovky a odráží se od roztrhaných alu folií. Po několika minutách se vzdávám, nohu i s botou zastrčím do spacáku a usínám.

Peuterey Integral je nejdelší hřeben v Alpách, takže celou akci je třeba pojmout „fast & light“. Proto máme jen jeden spacák, který aktuálně okupuju. Proto už jsem víc jak 30 hodin nic pořádnýho nejedla. Po sladkých třech a půl hodinách bezesného kóma vstávám a s ryzí závistí pozoruju skupinku Rusů cpoucích se sýrem a čokoládou. Polknu sliny, sežvýkám polovinu tyčinky a spolu s Bačíkem „seběhneme“ 2800 metrů dolů, do Val Veny.

Hechtel a Kittelman v červenci 1953 přelezli Peuterey Integral za tři dny, Ueli Steck v srpnu 2013 za 16 hodin a 9 min. Já s Bačou, i přes veškeré fast & light snahy, jsme byli nahoře pět dní. Na rozjezd si dáváme jižní hřeben Aiguille Noire de Peuterey (první část výstupu, pozn. red.). Po 16 hodinách rozjezd přerušujeme bivakem. Další den po poledni jsme na Noir, odkud nás čeká asi 12 slanění. U čtvrtýho se seká lano. Konec se nedostupně houpe tři metry v prostoru, stahovací repka se nehne ani o píď. Když už pomalu vytáčíme 112, lano zázračně povolí a jede se dál. U pátýho slanění se lano přetrhne. Respektive se přetrhne oplet a já zůstávám uprostřed prázdna viset na vlásku, nebo spíš několika vláscích jádra.

S pocitem, že teď jednoznačně umřu, se v adrenalinovém opojení chytám skály. Když si uvědomím, že jsem furt živá, slaním na štand, kde přetržený konce svážeme. Od teď už se lano zasekává s železnou pravidelností. Ve dvě ráno zapadneme do nejvýš položenýho secondhandu s lezečkama na světě (na výběr jsou čtyři páry). Jsme v bivaku Craveri. Počasí nás na pár hodin zadrží, a tak jsme on the road až v devět večer následujícího dne. Dopracovávám se k sebepoznání, že noční lezení souběžně s batohem, v pohorkách a rukavicích po mokré lámavé skále nebude úplně má nejsilnější stránka.

Bača mistrně prokličkuje temnou hradbou převisů a ráno stojíme na Aig Blanche de Peuterey (4112 m n. m., pozn. red.). Slunce se neúprosně zařezává do ledovce, proto do kuloáru Eccles na Courmayeur nastupujeme až za šera. S padající tmou na mě padá těžká únava. Mám pocit, jako bych byla za zrcadlem, za oponou, v nějaké surrealitě mimo tento svět. Pak rána a zatmění před očima. Naštěstí má polystyrenová helma náraz menší dlažební kostky do lebky hezky odpružila. Bača hlásí, že je v pi*** místě. Po chvíli jsem v pi*** místě i já a je to fakt hodně na pi**. Zasekávám turistickej cepín do černýho ledu, mačky kloužou po tenké glazuře. Volám na Baču: „Zajisti!“ Ale není kde.

Nevyhnutelnost okamžiku, kdy nás, dvě malý smítka spojený šňůrkou, ze sebe stěna Courmayeuru smete jak zrnka prachu, se mi zdá skoro hmatatelná. Pak hážu nohu k pasu, zakopnu hrot a jsem z toho venku. Nekonečná dupačka, pálení stehen, vítr, zima, tma, Blanc a Vallotka.”

Bača na čelbě během druhého dne lezení Peuterey Integral na Mt Blanc. Asi miliontá délka. (f: Lenka Hubáčková)

Jirka “Taxis” Svoboda bude vystavovat a vyprávět v Ústí

11.07.2016, Standa "Sany" Mitáč

Nedávno pro eMontanu popisoval, jak vypadá jeho obyčejný den – pohoda v Ostrově. Pokud se chceš o Taxisovi dozvědět něco víc, přijď se podívat 19. 7. do muzea v Ústí nad Labem. Beseda s Taxisem začíná v 17 hodin. Budeš si tu moci prohlédnout také jeho fotky, chystá se i výstava.