Datum vím přesně – 6. listopadu 2011. Nezapomenutelný lezecký den, který mi přinesl vcelku dost zajímavých zážitků a mnoho důležitých návyků, jako jsou: kontrola navázání, kontrola jistítka před lezením, šroubování karáble na odsedce, bezpečné chování na štandu před povelem „zruš“ a to nejlépe tak, že si do odsedky sednu, plně ji zatížím a pak si můžu v klidu připravovat slanění a kochat se, nebo třeba fotit. Ten den jsem porušil prakticky všechny zásady bezpečného lezení, a jak občas při vyprávění o tomto incidentu říkám: rozhodovala jedna nebo dvě vteřiny.

Začněme od začátku. Byl to konec lezeckého zájezdu na Kalymnosu, poslední den lezení… Ráno jsme s mým parťákem Mírou vyrazili do sektoru Spartakus, kde jsem si chtěl vylézt cestu Gladiator (7b, pozn. red.). Klaplo to hned na první, a tak jsme se vydali do sektorů napravo od Panoramy, kde jsme ještě nelezli. O Mírovi musím napsat, že to byl v té době prostě klasik, jistící osmou a nejtenčí lano, se kterým lezl, byla tak jedenácka. Já si koupil těsně před zájezdem novou „devět dvojku“ s vodoodpudivou úpravou a v té době stále ještě novinku „Grigri 2“ na tenká lana. Míra se tedy musel naučit pracovat s novým jistítkem – ze začátku to opravdu dřelo a moc mu to nešlo. Asi na druhé cestě zájezdu, Spartacus (7b+, pozn. red.) jsme třeba zjistili, že grigrina funguje i opačně založená (ale to určitě nezkoušejte, pozn. aut.). Míra se ovšem během deseti lezeckých dnů stal v ovládání grigráče opravdovým mistrem, což to se mi málem stalo osudným. 

Okolo poledne přicházíme do sektoru Stankill. Se slovy: „Tohle bude moje poslední cesta,“ začínám lézt plotnovou cestu Stelios (6a+, pozn. red.). Cesta má skoro 40 metrů a víc jištění, než jsem měl expresek, a tak první necvakám. Během lezení (to si opravdu nevymýšlím, pozn. aut.) jsem přemýšlel, zda je možné, aby se nějakým způsobem mohla vycvaknout karabina na odsedce, kterou cvaknu do štandu a nezašroubuju ji. Vyhodnotil jsme, že pokud ji v klidu zatížím odsednutím, tak určitě ne, a udělal jsem tedy geniální rozhodnutí, že ji prostě nahoře šroubovat nebudu. Štand u téhle cesty je na velké polici. Dolezl jsem k němu, cvakl si na maximální délku svoji odsedku (plochou smyčku, pozn. aut.) a ve chvíli, kdy jsem pohodlně stál na polici, jsem zavolal na Míru: „Zruš!“

Během několika málo okamžiků jsem si sedl do odsedky, ozvala se rána a já začal padat stěnou. První myšlenka byla, že praskla karabina, a druhá, že Míra nemohl být tak rychlý, aby už stačil vyndat lano z grigri. Míra však docela rychlý byl. Za tu dobu vycvakl karabinu s jistítkem ze sedáku, vyndal z jistítka karabinu a ve chvíli, kdy se z grigriny chystal vyndat lano, jsem mu ji vytrhl z ruky a jen samotné grigri se zastavilo o první cvaklou expresku. Letěl jsem 25 metrů. Po prvních metrech volného pádu jsem začal brzdit a snad všemi částmi těla brousil skálu. Skončil jsem hlavou dolů, odrbaný, ale živý. Úspěšně jsem pád prodloužil jak o necvaknutou první expresku, tak o necvaknutí lana do štandu.

Nějak mě dostal dolů. „Praskla karabina,“ řekl jsem Mírovi, který dostal trochu paniku, protože dělá výškovky. Během chvíle se kolem nás seběhlo asi pět lezců, kteří mi sundali všechno železo ze stěny, včetně netknuté karabiny z odsedky… Další lezci mi zase pomohli dolů k ubytku. Pak už jsme jeli na skútru do nemocnice, kde na mě házeli antibiotika lopatou a sešili mě. Večer už jsme seděli u Miltose a popíjeli pivko a sedmihvězdičkovou Metaxu. 

Poučení z tohoto příběhu: karabina na odsedce se vždy šroubuje, zkontroluje se smyčka (lepší je mít odsedku typu Petzl Connect Adjust nebo Rock Empire Pip, pozn. red.) a hlavně se do odsedky nejprve sedne, zatíží se plnou vahou a teprve pak může člověk s klidem zavolat: „Zruš!“

Já jsem nezašrouboval, nekontroloval a plochá smyčka mé odsedky se nešťastně posunula přímo do zámku karabiny… Při simulaci člověk zjistí, jak snadno se v této situaci smyčka vycvakne. Největší zdroj chyb při lezení je rutina a já si od tohoto dne budu navždy pamatovat, že vše se musí kontrolovat nejlépe víckrát než jednou…

____________________________

Text skončil na sedmém místě v naší letní soutěži „To bylo o fous“. Vybrané texty postupně publikujeme tady.