Její plakáty visely snad v každé francouzské domácnosti, která vlastnila lano. I u nás měla od konce  80. let spoustu lezeckých obdivovatelů. Catherine Destivelle jako první žena vylezla 8a (“Fleur de Rocaille”, bylo později shozeno na 7c+, pozn. red.) a ve stejné době byla i ve své nejlepší závodní formě – společně s Američankou Lynn Hill vyhrávaly závody v lezení na obtížnost.

Catherine ale soutěžní lezení a tlak sponzorů neměla ráda: “Nebyla jsem tak motivovaná jako Lynn Hill. Ona zůstávala na stěně klidně do deseti večer, ale mně se chtělo jít domu a dělat něco jiného. Ale zase je pravda, že jsem mohla být na skalách v sedm ráno, kdy byl ještě čerstvý vzduch a nebylo horko.”

Na začátku devadesátých se závoděním přestala a dala se na alpinismus. O Catherine začalo být slyšet snad ještě víc a existuje o ní i skvěle natočený film, o kterém jsme nedávno psali. Sólově udělala po jedenácti bivacích novou cestu na Petit Dru. Tři alpské severní stěny v zimě – Grandes Jorasses, Eiger a Matterhorn? “Nejsou tak strmé, jak vypadají. Musíš mít dobrý cit pro skálu, být jako kamzík nebo horská koza,” zlehčuje Catherine v původním rozhovoru, který s ní pro Montanu udělala Martina Čufar Potard.

Jak se sympatická Francouzka popere s otázkou: “Můžu říct, že jsi nejlepší alpinistka na světě?” Dočteš se v tištěné Montaně – kde ji sehnat?

“Nikdy jsem se necítila dobře v lycře, ale fotky měly úspěch a to bylo hlavní.” (f: archiv C. Destivelle)