Do letadla se nám nevešla. A tak hned, jak dorážíme do tohohle amerického bouldrového ráje, sháníme bouldermatku na půjčení. V outdoorovém obchodě nabízejí klasické devět centimetrů tlusté. „Mohli bychom si půjčit támhle tu větší?“ ukazuji na opřenou 14 cm tlustou. Nabušený chlapík s vizáží zálesáka mi odpoví: „Ty my nepůjčujeme, to nebudete potřebovat…“

Kouknem na sebe s parťákem a víme, že nám v hlavě oběma běží videa z youtube, kde se v Bishopu lezou známé 10metrové highbally. Kývnem na sebe a řeknem: „Bishop, vole, tady se padá do kapesníku, a jestli s tím máš problém, tak jdi lézt jinam.“ Bereme tenší.

Mazák z obchodu ještě dodává, že jestli moc nelezeme, tak lehčí oblast se jmenuje Happy Boulders a ukazuje nám, kde přesně ji najdeme. Těžší bouldery jsou o kousek jinde a říká se jim Sad Boulders. To možná mluví za vše…

Skvělé! Dorazili jsme, jsme sice úplně vedrem splavení, ale jsme v té správné šťastné oblasti. Koukáme na tu nádheru – nekončící pohled na kameny, kamínky a další kameny! Jenom v tomhle prvním úseku by se daly strávit týdny lezení!

Rozbalujem matroš (lezečky, pidi-bouldermatku, kanystry vody) a jdem na to. Bereme převisy – stín je jasná priorita. I tak dopoledne teplota šplhá ke 40 °C.

Průvodce nemáme. Bouldery jsou ale tak omágované, že jsou cesty vidět i z dálky.
„Týjo, tenhle asi nedám, ale je moc pěknej! Zajímalo by mě, jaká to je asi obtížnost…“

Vyhlédnutý balvan obsazujeme a po několika pokusech oba boulder ke své radosti posíláme.

Všimneme si lezeckého páru, který míří přímo k nám. Jsou to místní lezci.
„Ahoj, nemáte náhodou průvodce?“

„Jasně, máme aplikaci.“

„Můžete nám prosím říct, co lezeme?“

Koukají se do mobilu: „Jo, tohle je takové pěkné V0/V1.“

A to je přesně ta chvíle, kdy je tvých pět minut slávy pryč… Oujé!

(Američani používají boulderovou stupnici V0-V17, přičemž V0 odpovídá zhruba čtyřce ve Fontáči a V17 je 9A fontáčských, pozn. red.)