(Úryvek z cestovního deníku, aneb proč je dobré pořídit si benzínový vařič. Redakčně kráceno.)

„Kam chcete jít? A s kým? Kolik Vás bude? Vy chcete jít sami! Indický Himáčalpradéš je oproti Ladakhu něco úplně jiného! Nechcete se přece trápit a vše si nosit sami. Jste tu přece proto, abyste si to užili. Víte, kolik lidí se na treku ztratilo a kolik bylo zabito drogovými kartely obchodujícími z hašišem?“

Jen nám jasné, kam debata směřuje. Stejně jako v každé agentuře nebo infocentru v Indii. Sám nemůžeš nic, lokální služby neexistují a jediné, co můžeš dělat je, že si u nich zaplatíš služby o 300 až 1000 % dražší než je obvyklá cena, když cestuješ na vlastní pěst. Nechceme se nechat dál zdržovat, a tak přejdu k věci. „Kde je bomba? Můžu jí vidět?“ Už tuším, jak to dopadne.

Jdeme do sklepa, kde má stařík veškerou výbavu a začne mi ukazovat benzínový vařič ála India, tedy tři kila svařeného železa s nádržkou na benzín. „Tohle je podle vás plynová bomba? Proč jste nám lhal a tvrdil, že ji máte? Víte, že jsme sem jeli zbytečně a teď se musíme vrátit?“ Odpovědi jsem se nedočkal – prý asi nedorozumění mezi poslem, který předal špatně informace. Jednoduše záminka k tomu, aby nás sem dostal a zpracoval, že trek můžeme absolvoval pouze s jeho skupinou pěti Šerpů. “Není prý nejlevnější, ale je nejlepší.” Nicméně 100 dolarů na osobu za noc je opravdu komedie. Naštvaní jedeme zpět a náš itinerář cesty začíná žít vlastním životem.

Tak jak tomu v Indii bývá ve chvíli, kdy jsi nejvíc naštvaný a říkáš si, že sem už nepojedeš, přijde pomoc a nová naděje. V našem případě to byl Siddhártha. Absolvent univerzity z Dillí, vedle kterého jsem si sedl v autobuse. „Kam jedete a co máte v plánu?“ Po tom, co jsem mu řekl náš příběh, konstatoval, že jediná možnost, kterou máme, je jet do Manali (zajížďka 60 km) abychom konečně koupili bombu. (…)

Další den ráno jsme vstali v Manali a začali ji hledat. Tohle je přece velkoměsto a všichni začínají svojí přípravu na trek tady. Jsou tu mraky cizinců a plno outdoorových obchodů. My byli v pěti a musím konstatovat, že se v nich dá sehnat absolutně všechno kromě plynové bomby. Dodávka prý nepřišla již přes měsíc. Zoufalost je absolutní a marně se snažíme najít řešení, ale nebyli bychom Češi, kdybychom si neporadili. My si poradili velice „punkově“. Na náměstí jsem odchytl slovenské bratry a plán vyšel. „Byli jste na treku? A nezbyl vám plyn?“

Malá kartuš byla poloprázdná, ale i tak jako železná zásoba lepší než nic. Ještě to chtělo záložní variantu – v našem případě plechovka od tuňáka a litr zdravotního alkoholu na čištění injekčních stříkaček. Teď už jen podél horního okraje plechovky vyvrtat dírky a bude to. Sehnal jsem servis na opravu motorek Royal Emfield a poprosil je o pomoc. „Plechovka je moc tvrdá a dírky vyvrtat nejdou,“ říká majitel. Tak jsem si půjčil vrtačku, hřebík a udělal jsem si to sám. Já vám dám, že to nejde!

Na pokoji pak vynález testuji a světe div se – nefunguje to. Pokaždé, když ešus na plechovku postavím, plamen zhasne. Rezignuji a kašlu na to. Trek na sedm dní bez civilizace s tímhle nejdeme, absolvujeme dva kratší. Třeba ten, co mi doporučil Siddhártha, k jezeru Chandratal…

Bomby – zlý sen. (ilustrační foto: Standa Mitáč)