Autos: standa

0

Už jako malej kluk, kterej začínal lízt, jsem sjížděl videa s Adamem a Mrázou a byl to můj takovej velkej, hodně vzdálenej sen, jednou vylízt 9a…

Na skály nebyl dlouhou dobu vůbec čas (zranění, závody apod.) Až jsem se najednou ocitnul v situaci a lezecký formě, že by to 9a vlastně šlo.

Minulý podzim jsem intenzivně zkoušel cestu „der Heilige Gral“ (9a) v Juře, která mě naprosto uchvátila. Bohužel i přesto, že k přelezu chyběl jen malej kousek, to nedopadlo a teď už jen čekám, až bude zase suchá.

(…)

Do Španělska jsem odjížděl s ambicema si hlavně zalízt a nic moc nehrotit, ale pořád jsem se nemohl ubránit myšlence, že by něco těžkýho mohlo padnout.

Zhruba po deseti dnech lezení jsme se vydali do Can Piqui Pugui (sektor, kde se nachází „A Muerte“).

Tahle linka se mi od prvního prolezu mega líbila.. Boulderový charakter, po dírkách, dynamické kroky, úplně můj styl.

Klíčem k přelezení téhle cesty je vydržet 25 těžkých kroků, které se postupně ztežují až do posledního nejtěžšího dynama, kterým skáčeš do restovacího místa. Pak si užiješ rest a ještě tě čeká jeden už lehčí bouldřík v kolmáči.

Na téhle cestě bylo nejdůležitější dostat kroky do těla, tak abych v nich byl schopnej být komfortní, jelikož se dá téměř v každém kroku spadnout (dlouhé nejisté kroky po dírkách).

Pak už jsem jen čekal na ideální pokus, až se všechno sejde, že a do posledního klíčového dynama dolezu v takovém komfortu, že budu schopnej ho skočit.

Samotný přelez pro mě byl hodně emotivní, hodně jsem si zakřičel, když jsem udržel dynamo… Napůl z toho důvodu, že to byl těžkej krok, napůl emocema. Dolez už jsem si jen užíval a moc jsem tomu nemohl uvěřit. Cesta mi zabrala pět dní.

Chtěl bych poděkovat Olinovi za neskutečnou obětavost, když se mnou musel chodit do sektoru, kam vůbec nechtěl, a skoro vůbec si nestěžoval.

(Vojtovi je 19 let a cestu přelezl 6. ledna. Za redakci moc gratulujeme. 9a je milník a vstupenka do vyšší ligy… Do klubu elitních lezců jako jsou Adam Ondra, Tomáš Mrázek, Petr Bláha, Honza Zbranek, Rosťa Štefánek, Ondra Beneš, nebo Jakub Konečný, pozn.)

0

Minulý pátek v Brně proběhlo otevření jedné z nejmodernějších bouldrovek v Evropě s názvem Hangar. Lidi se těšili hlavně na exhibiční závod nejsilnějších a zároveň nejlepších lezců a lezkyň z Česka a Slovenska. Stěna se veřejnosti otevřela v čtyři odpoledne a přesně v pět začala exhibiční kvalifikace, která se skládala z šestnácti bouldrů. Osm pro chlapy, osm pro ženy a na vylezení všech bouldrů měli závodníci hodinu a půl.

Kvalifikace byla hodně pěkná už jen z toho důvodu, že všechny bouldry požadovaly po lezci jak nutnou dávku síly, tak techniky. Až k neuvěření byl fakt, že i když byli diváci společně se závodníky v prostoru stěny, tak díky velikosti jakou Hangár nabízí, si nikdo nepřekážel a každý se mohl soustředit na to své – ať už to bylo lezení, natáčení videí, pořizování fotek nebo fandění. V průběhu celého závodu probíhala přátelská atmosféra a byla to spíš tréninková session než závod. Každý se chtěl předvést a ukázat, že si privilegium závodit v Hangáru zaslouží.
.

Autor článku si užívá svého privilegia. (f: Lukáš Bíba)

.
S poslední minutou kvalifikace měla nadpoloviční většina závodníků sedm topů a sedm zón, pouze tři lezci vylezli vše. Bylo jasné, že o postup do finále budou rozhodovat pokusy a počty zón. Jakmile skončila exhibiční kvalifikace, nastal krátká pauza, během které se na stěnu slétla lezecká veřejnost a začala zkoušet všechny různé problémy, které jsou na stěně postaveny. V současné době by na stěně mělo být postaveno cca 260 bouldrů.

Po uplynutí času vyhrazeného veřejnosti nastal zlatý hřeb večera – finále prvního ročníku „Hangar legends“. Pro každou kategorii byly nachystané čtyři bouldry a celý systém závodu probíhal zcela netradičním způsobem. První polovina byla vyřazovací. Odlezly se první dva bouldry a dva finalisté, co si na nich vedli nejhůře, vypadli. Zbylí finalisté se posunuli na dva poslední problémy. Tady se opět změnil styl hry. Každý závodník měl pouze tři ostré pokusy na zdolání bouldru a pokud daný problém nevylezl na první pokus, vrátil se do izolace, a počkal, dokud neodlezou ostatní závodníci svůj jeden pokus, a poté byl opět na řadě. (Stejným systémem probíhají závody La Sportiva Legends Only, pozn. red.)
.

Adam a závěrečný skokový boulder (f: Lukáš Bíba)

.
V mužích mezi sebou svedli boj o první místo Adam Ondra a Martin Stráník. Nakonec zvítězil Adam, který svým posledním pokusem dne vylezl jako jediný soutěžící závěrečný skokový bouldr a Martin bral stříbrnou pozici. Třetí místo obsadil slovenský bušič Štefan Bednár. Ženy s naprostou lehkostí ovládla Vanda Michalková, druhá byla Iva Vejmolová a Třetí místo obsadila Jana Ondřejová.

Po vyhlášení výsledků, jak už to tak bývá, se polovina lezců rozprchla domů a ta druhá obsadila bar. Diváci si odnesli spoustu motivace a finalisté věcné ceny, za které zaplatili vlastní kůží, krví a potem…. Ale to už tak na závodech bývá.

0

(O projektu Castletown už na eMontaně nedávno psala Anče, jejích 200 slov čti tady. Nebyla tam však jediná Češka. Svůj pohled na tuhle mega hajlajnovou událost nám poslala i Evka Laxová, pozn. red.)

Obvykle jezdím na výlety se samými muži a je to moc fajn. Tentokrát ale osm žen,
tří národností, které si se vším poradí, nebojí se vzít za práci, podat úctyhodný sportovní výkon, dobře uvařit a u toho být vždy společenské, usměvavé, něžné a krásné… Pánové prominou! Já se do těhle Bábovek zamilovala…

Týden jsme kreslily realizační plán, sestrojily celý highline setup a cvičně ho naply na nedalekém Fruitbowlu (známý highline spot, kam se sjíždějí lajneři z celého světa, pozn. red.) Tohle vše po sedmi měsících příprav a vydělávání peněz. Každá členka týmu má svou důležitou roli…

Vyrážíme! Násyp pod věžemi tvoří nestabilní suť. Při sebemenší chybce nechci pomýšlet na důsledky. V pozemním týmu, částečně omezeném na dvě holky, vrávoráme se čtyřmi batohy s lajnou. Je nutné ji pečlivě rozprostřít. Holky po trojičkách lezou na věže. Kromě toho, že lezení je fakt náročné a nebezpečné pro samou zimu a vítr, mají na těch spárových rukavicích ještě ty lyžařské…
.

Přípravy (foto: Katrin Bell, Anna Hanuš Kuchařová)

.
Opakované a komplikované spojení s leteckými úřady zajišťuje fotografka Katrin. Vyhlídková letadla ráda létají mezi věžemi. Lajna i přes snahu reflexních pruhů není vůbec vidět. My jen tiše doufáme, že to nějaké letadlo nepošle mezi věže.

Hauování batohů pro desetičlenný tým trvalo jeden a půl dne. Na vrchol Rectory si totiž musíš donést i dříví, kterým rozděláš oheň. My tam bydleli pět dní při průměrné teplotě šest stupňů.

Lajna je napnutá a my vyčerpané… Přesto nás neopouští humor, láska a nadšení…
.

Musely jsme zpracovat půl kilometru lajny… (foto: Katrin Bell, Anna Hanuš Kuchařová)

.
Světla je málo, účastnic mnoho: Itinerář zní jasně! Od světla do světla pořád někdo na lajně. Mrazí mě, když se probouzím v 6: 30, na spacáku mám jinovatku a Louisa se z vesela přivazuje na odsedku. Tak to pokračuje až do soumraku.

Není v silách nikoho jít tam i zpět najednou… Na Castletown je po celou dobu Rescue balíček (péřová deka, ochranná folie, pití a tyčinky) na 497 m si dáváme znamení rozpětí rukou Y (můžu jít) N (odpočívám dál) – to dává možnost další v pořadí vlézt na lajnu.

Výškový rozdíl mezi Castletown a Rectory je 30 metrů. Holky jdoucí z Castletown užasle hlásí: „Ty, já při chůzi po té lajně normálně ujížděla.“
.

Nahoře, kde končí přípravy a začíná vesmír. Je tu zima! (foto: Katrin Bell, Anna Hanuš Kuchařová)

.
Držím se jak klíště! Prvně na 497 metrů dlouhé lajně (pro zajímavost chodím highline do 40 m a to s pády). Ten kopec nahoru při pohledu zpět mě odrazuje od jakéhokoliv pohybu vpřed. Přesto po tom neskonale toužím. Už jen z toho důvodu, že vidím, jaká krása září z mých kámošek a nerozumím tomu, co říkají… Po dvou dnech vnitřního přemlouvání odhazuji vše, co mě sužuje, a drandím na kladce za třetinu vzdálenosti. Sedím na ohromné lajně v nevídaném prostoru, mávám rukami a až zpětně z videa rozeznávám, že vytvářím kmit nahoru a dolů v rozpětí bezmála pěti metrů. Lítám jako pták!

Při chongu (podřep, kterým se zvedá na highline, pozn. red.) cítím rychlé a cukavé pohyby lajny tam i zpět… Woow, co tohle je?! Další novinka? Při zvednutí se to krásně uklidní.

Náhle stojím v ohromném magickém prostoru a pokorně se ptám: „Můžu?“ Tuhle nekonečnou prádelní šňůru před sebou i za sebou teď ovládám „já”?

Můžu, co chci!
Ten prostor je teď jenom můj…
Je v něm vše a zároveň nic…

Po pěti dnech strávených na věži máš pocit, že bouráš dětský tábor. Nestíháš psát deníček, nechápeš sílu ani magii, která je tolik hmatatelná a osobitá pro každou z nás.

Lajnu sundaváme ještě za tmy. Není to jednoduché. Vše ale dobře dopadne a my se druhý den totálně vyčerpané a zároveň tolik šťastné těšíme všemu, co bylo, je a bude.

0

Ano, je začátek roku a zkouškové období se blíží… Vím, že bych měla něco dělat, ale moje mysl je zasněná úplně jinde…

JOSEMITY… YOSEMITE…

…magické údolí, které ti vyrazí dech hned po příjezdu. Kam až oko dohlédne jsou skalní stěny. To vše ale rychle zapomeneš, když stojíš na louce pod El Capitanem, krk zalonemý až hrůza a sleduješ mravenčí trasy lezců-bigwóllistů, štrachajících se strastiplně vzhůru… Ach, tam tak jednou být, umět všechny triky… A hlavně, vykadit se jim nad hlavama do pytlíku a stanout na vršku tohohle krásného šutru a nejlépe nějakým pěkným stylem…

…zmateni jetlagem s kamarádkou Illonou nadšeně odsouhlasíme dvoudenní úvod do bigwallového a technického lezení… Po premiéře filmu Dawn Wall si říkáme, že to přece nebude až tak zlé, že nevadí, že jsme celý rok nešáhly na spáru a frendy držely v ruce naposled loni v létě. Místo balení pak usínáme nad otevřeným a stále plným pivem, naštěstí za mě parťačka balí, kope do mě, ať se taky sbalím, a na závěr s radostí dojíždí moje pivo…
.

Josemity… Yosemite… (f: Ilona Gaweda)

.

„Bigwall“ #1 – žížaly a dárečky

Ráno se nám ale dobře vstává, aspoň něco. Hodinový přístup se sviní není až tak zlý, prostě sklonit hlavu a šlapat, ale jumarování by to teda chtělo trochu procvičit… Leaning Tower je opravdu šikmá a to šplhání ve vzduchu, nic moc. No, na první den až překvapivě bez větších potíží, na spací polici dolézáme mírně po poledni, dělíme se o ni s Amíky, co si myslí na Half Dome a vyhrávají z repráčku. A tak za taktů amerického folku fixujeme ještě další dvě délky. Noc na polici je taky fajn, skála od odpoledního Slunce drží teplo, a tak si libujeme v teplíčku pod hvězdnou oblohou.

Na ranní červánky a východ Slunce nic nemá, tak nadšeně vyrážíme vzhůru. Nadšení mírně opadá po 120 metrech jumarování – Amíci s reprákem nám však šlapou na paty a občas se vynoří na štandu, tak se jistička může aspoň družit a zjišťovat tipy a triky. Mírné drama přichází ve stropové délce, kde pod mylným dojmem úlevně třímáme zapomenutý frend, jen aby se nám zteřelá smyčka začala párat pod rukama, a tak radši honem dál! V poslední délce se metodou pokusu a omylu učíme jumarovat v traverzu a procvičujeme vyprošťování frendů pomocí známého triku žížala (polsky dżdżownica – abych zachránila frenda, musela jsem si lehnout na polici a sunout se zpět jako píďalka, pozn. aut.) Sestup vcelku pohoda, žádné hledání jako v Alpách… Dole už jen radostně balíme lano, když tu náhle nám Amíci posílají „dáreček“ – šutr půl metru na půl metru. Naštěstí nás obě s parťačkou míjí, tak honem pryč.

Další tři dny prší, ale to nás neodradí od zběsilého útoku na místní jednodélky, odkud ve strašném slejváku po dvou cestách prcháme. Parťačka zdatně čistí poslední cestu v průtrži, zatímco mi v kapse mikiny mokne telefon, který se do konce zájezdu bude bránit funkčnosti (promiň, mami…).

Třetí den deště už je v celém kempu, ba i údolí, znát nervozita z počasí. Lezci, přikovaní k zemi, nervózně pendlují mezi bouldry, internetem, sprchou a obchodem se suvenýry, kde si stejně nic nekoupí. Večer je v celém kempu cítit, a hlavně slyšet, to hemžení a přípravy. Počasí se zlepší.
.

Když se zrovna neleze… (f: Dan Easton)

.
„Bigwall“ #2 – Obousměrný provoz po frendech

Plán je jasný. Po zdárně vylezené Leaning Tower naše sebevědomí stoupá, a tak chceme pokusit Washington Column. Jelikož si s parťačkou uvědomujeme, že tam nebudeme samy, volíme následující strategii – půjde se nalehko, dokud to půjde, poleze se, a až to nepůjde, začne se tahat za frendíky, a až nás to obě přestane bavit, slaníme a hurá do kempu na večeři. Plán je to brilantní. Při skoro hodinovém přístupu nepotkáme ani nohu a začínáme tak doufat v prázdnou stěnu. O půl sedmé s prvním světlem stojíme pod nástupem a zjišťujeme, že jsme asi tak osmý tým na nástupu.

No nic, prsty svrbí, chceme lézt! Volíme tak varianty variant a zdárně předjíždíme. Na spací polici (zvané Dining Ledge) dorážíme asi po dvou hodinách, kdy nám na paty opět funí silná, tentokrát britská dvojka. Zatím nás však nepředběhli. Na polici dáváme snídani a výhled na Half Dome – ten docela ujde. Paráda, tady si dovedeme představit snídani, oběd i večeři… Další tři délky opět volíme variantu zleva, a tím pádem vynecháváme známou stropovou délku a kyvadlo. Během těch délek pustíme Anglány před sebe a doháníme první dvojku ve stěně – dvě Američanky, které na to jdou trochu jako my, jsou ale domácí – nemají lano na slanění. Necháme je teda lézt první, a tak sedíme na štandu i s jističkou asi dvě hoďky. Začíná fičet, Slunko nikde, začíná být pěkná kláda, tak vymýšlíme, co asi dělat, abychom nemusely myslet na zimu. Rozjíždí se babská jízda. To by člověk nevěřil, co všechno se dá probrat na štandu. Od doporučení cest, přes čůrání ve stěně až po dobré sprchy v Údolí. No bábovky ve stěně – znáš to. Anebo ne?
.

Bábovky ve stěně (f: Ilona Gaweda)

.
Když jistička odsupí na jumarech, pouštím se do své délky, statečně a dokonce i rychle (!) stoupám a frendy za sebou čistím jako z učebnice! Už ani není zima, jsem ve své bublině – v ráji. Když v tom prásk, plesk, offsetová 0.1-0.2 letí a já s ní…

Frend končí v mém víčku a hlavou dolů koukám na parťačku z jiné perspektivy: „Mno, tak jsem myslela, že už jsem chytla grif… No nic, nedá se svítit, musím dál.“ Spára se mi však nelíbí a pin scars (mělká vhloubení tvaru vajíčka tvořící spáru, ve kterých nic pořádně nedrží, pozn. aut.) na tak malé velikosti mě začínají děsit víc a víc. Vydržím ještě pár metrů, pak to ale vzdávám – došel morál. Úprk je tady! Ale jak se dostat dolů, aniž bychom tam musely nechat matroš?

A tak krabím způsobem slézám pozpátku na štand. Už jsi viděl někoho slézat po frendech dolů? Obzvlášť, když je máš po sobě vybírat? Ne? Já taky ne… Ale zkusila jsem to… No, nic moc to nebylo… S velkou úlevou se ocitám zpátky na štandu a začínáme slaňovat. Při kontrole materiálu zjišťujeme, že jsem si taky rozbila sedák. Naštěstí jen trochu, furt je funkční a co by kobercovka nespravila, že? (foto)

Ve školní knihovně teď kuju plány na letošní rok – kam na písek, kam na žulu procvičit se před dalším zájezdem do Yosemite, kolik stojí letenky, kde a jak postavit tréninkovou spáru z překližky, co za frendy či průvodce k narozeninám… Znáš to, ne? Jasně, mezitím se sem tam učím. A už se nemůžu dočkat jara a prvních skal.
.

DEVATERO POUČENÍ PRO PŘÍŠTĚ

1) Nenech se zmanipulovat parťáky a jetlagem. Nevěř nikomu!

2) Nenech se zmanipulovat fixními frendy a smyčkami. Nevěř ničemu!

3) Nenech se zmanipulovat vlastní hlavou – když si myslíš, že už umíš tahat za frendy či lézt spáry, ještě pořád to neumíš. Nevěř sama sobě!

4) Nenech se zmanipulovat yosemitskou klasou. Když je něco 5.9, může to být ku*va těžký… Asi jako VII ze šedesátejch v ÁDRU. Anebo to bude pěkný a lehký. Kdo ví? Nevěř průvodcům!

5) Nenech se zmanipulovat dlouhými dny. Nos s sebou čelovku. VŽDY a VŠUDE. Nevěř Slunci!

6) Nenech se zmanipulovat tím, že ti jdou sportovky. Lišta je lišta, spáry jsou spáry a trad je trad. Nevěř na nýty (anebo na mýty?)!

7) Nenech se zmanipulovat vápnem. Zajeď si na žulu nebo písek a rozlez se ve spárách. Nevěř si… NE! Věř si a ono to přijde! (Snad.)

P.S. pokud ještě stále nelezeš, tak:

8) Nenech se zmanipulovat kamarádkama, co ti tvrdí, že lezení je skvělý sport. Není, je to dřina, bolest a utrpení. A ty výhledy a fotky za to rozhodně NEstojí.

9) Nevěř (horo)lezkyním!

0

Když Edmund Hillary přijel pár let po druhé světové válce zlézat evropské hory, asi se trochu nudil. „Přestože nás místní vůdci varovali, připadal nám výstup příjemný a nepříliš obtížný,“ popisuje v knize třeba výpravu na čtyřtisícovku Lyskamm. Tou dobou už měl nasbírané nějaké zkušenosti z rodného Nového Zélandu a na starý kontinent vyrazil s paroplavební společností „P&O“ (cca dva měsíce na lodi, pozn.) navštívit rodiče, kteří byli v Evropě na dovolené. Po čase s nimi nasedl v Paříži na vlak a za 22 hodin se ocitl v Insbrucku, odkud mohl začít objevovat krásy našich Alp. Za krátkou dobu a bez větších komplikací vylezl čtyřtisícovky Jungfrau, Mnich, Finsteraarhorn, Aletschhorn, Lyskamm a Weisshorn.

Jak se dočteš v knize „Kdo neriskuje, nevyhraje“, sir Edmund měl skvělou alpinistickou školu. I když byl samouk, první lekce dostával od Jižních Alp Nového Zélandu – a ty člověka školí neustále a důkladně. Musíš tady počítat s vlivem oceánu, který ti často servíruje vítr a srážky ze všech možných stran. Pokud ti foukne od Antarktidy nebo západu, všimneš si toho… Pokud se probojuješ nástupovou buší, tak měj na paměti, že na dvoutisícovky se tu běžně leze se dvěma lezeckými cepíny. A to i v letní sezóně.

Co mě zaujalo na této knize, je právě popis počátku cesty, která slavného Edmunda Hillaryho do hor přivedla. Pracoval pro tatínka včelaře na rodinné farmě, kde v průběhu zdejšího léta musel hodně pomáhat (často sedm dní v týdnu, i o Vánocích, pozn.) a otec mu dával volno spíše v zimě. Hillary se snažil využít každé volné chvíle, a tak za našetřené dolary vyrážel do místních hor hodně v průběhu zimy, kdy dostával propustky a kdy jsou podmínky ještě drsnější. Něco jako, kdyby se zimní Tatry přesunuly k Sevenímu moři?

I když to byl na základní škole hubený kluk s pocitem méněcennosti, přes plachého vysokoškoláka se díky utužování své tělesné kondice v horách vypracoval v devadesátikilového, skoro metr devadesát vysokého hromotluka–ragbistu, který se pomalu přestával bát výzev. Začal je vyhledávat.
.

Celou válku se také toužil dostat ke Královskému letectvu. Podařilo se mu to až v závěru. 1945, Blenheim. (f: Creative commons)

.
První stan si nechal ušít od kamaráda pláteníka a už to jelo. Jeho prvním výraznějším kopcem byla izolovaná hora Tapuaenuku a brzy na to se podíval normálkou na objektivně nebezpečný Mt. Cook (3724 m n. m., nejvyšší hora Zélandu, psali jsme 200 slov, pozn.). Pro jeho další himálajskou kariéru bylo asi klíčové, že se seznámil s místním horským vůdcem Harrym Ayresem, který ho vzal do skupiny, která se měla pokusit o prvovýstup Jižním hřebenem Mt. Cooku. Jižním – tedy tím ledovým a studeným, otočeným k pólu. Záměr se podařil a k úspěšnému výstupu jim tehdy na vrchol gratulovali dvanácti obřími zrcadly přímo z nedaleké chaty. Přestože výpravu v roce 1948 vedl Ayres, hřeben se dnes jmenuje „Hillaryho“.

Díky důvěře a přátelství s Ayresem a později Georgem Lowem, kteří byli členové britského horolezeckého spolku (British Mountaineering Council, pozn.), se v pozdějších letech mohl Hillary vydat ještě výš. Sice byl z Nového Zélandu, ale tou dobou se podle svých slov cítil více Britem, až poté Novozélanďanem. Díky tomu mohl využívat výhod koloniální mocnosti a v roce 1953 se účastnil slavné expedice na Mt. Everest.

Everest je ta známější a už několikrát omílaná část jeho života. Kouzlo téhle knihy spočívá možná spíše v tom, že z ní můžeš pochopit jeho kořeny a vztah k domovskému hřišti: „Teprve, když jsem se častěji dostával za moře, začal jsem plně oceňovat novozélandské hory jak pro jejich krásu, tak pro jejich horolezeckou obtížnost. Jižní Alpy se táhnou stovky kilometrů na sever i na jih a tvoří mocnou hradbu proti vlhkým západním větrům, jež dují z Tasmanova moře. (…) Počasí je jednu chvíli teplé a příjemné, a v příštím okamžiku divoké a bouřlivé. Zuřící severozápadní bouře je obávanější než himálajské vichřice se sněhem. Přístup do hor je často dlouhý a obtížný – nebo alespoň býval, než se začalo běžně používat letadel a helikoptér. Zdatný horolezec se musí na Novém Zélandě dobře vyznat v buši, musí umět přecházet prudké toky a nosit těžká břemena.“

_____

Edmund Hillary (20. července 1919 Tuakau – 11. ledna 2008 Auckland)
Rodák z Nového Zélandu, který celosvětově proslul tím, že se mu společně s Tenzingem Norgayem podařilo jako prvním lidem stanout na vrcholku Mt. Everestu. Stalo se tak 29. května během bristké expedice, kterou v roce 1953 vedl John Hunt. Později se Hillary zúčastnil výpravy na Severní pól (mimochodem s prvním člověkem na Měsíci Neilem Armstrongem) a na Jižní pól – pozemní cestou! Stal se tím pádem prvním člověkem, který stanul na všech třech pólech, tzv. „Three Poles Challenge“, konkrétně v roce 1985. Je držitelem Řádu britského impéria a nositelem titulu „sir“. (Na příští rok pro tebe na eMontaně chystáme jedno hillaryovské překvapení. Drž palce, ať to vyjde, pozn.)

_____

PŘEDCHOZÍ DÍLY LITERÁRNÍ RUBRIKY: Deset velkých stěn, Padající hvězda, Velké himálajské dobrodružství, Má cestaSetkání se smrtí, Šivova velká noc, Extreme AlpinismCesta do hor, Ze života horolezce, Himálajští tygři, Vilém Heckel.

0

Obrvégry? To je ta hromada jehličí u Hrádku nad Nisou, kam už jezdí jenom horoškoly a rodiny s dětmi? Tento názor brát nikomu nebudu, v podstatě jsem ho donedávna považoval i za svůj vlastní. Nicméně stejně jako jízda na kole odrovná zkušeného motorkáře, tak i hromada jehličí potrápí tělo a duši přemotivovaného lezce…

VÝJEZD PRVNÍ – PROZŘENÍ
Podzim nabírá na otáčkách, což pro rtuť v teploměru znamená přípravu na zimní spánek a vyžadovat po ní k ráno dvoucifernou hodnotu zní přinejmenším vtipně. Po krátké domluvě s kamarádem, Martinem Sukem, se shodujeme, že lezecká podmínka hlásí silně zelenou a bude ten nejlepší čas na lezení cest s X-kem (rozuměj IXa a výš). Startuji s dojmem, že Obrvégry jsou už vlastně jenom na sólování a nic těžšího nás nepotká. Což hodně rychle narušuje „Strana na spadnutí“ (IXb) od mistra Špeka. Jeho jemný podpis v této lince je hodně znatelný a přibližně desátý přemet na podlahu pod kruhem dává jasně najevo, že X-kové cesty tady si člověk zkrátka musí zasloužit. Téměř nekonečný boj s gravitací o to, kdo uteče dřív, naštěstí vyhráváme my, a cesta tak dostává zaloužený AF přelez. Ještě, že i ty se na písku počítají.

Byla to buď čerstvá namotivovanost z přelezu, mladická hloupost nebo nedostatek sebereflexe, co mě přivedlo k následujícímu nápadu.

„Helé, a tu linku nad ohništěm na Cvičnou věž jsi viděl? Nestálo by to za navrtání?“
„No právě že viděl… A vidělo to i víc lidí, který to nakonec vzdali…“
„Oni ale neměli vrtačky, my jó!“

VÝJEZD DRUHÝ – FACKA
Slovo dalo slovo, telefonický rozhovor se správcem oblasti dopadá úspěchem, a my tak vyrážíme hned následující sobotu zavrtat. Plán je jasný – aku vrtačka s příklepem navrtá díru na bórek na první dobrou a za pár minut se přidá i větší díra na borhák díky druhé, výrazně větší, vrtačce. Nejsme přece v pravěku, abychom tady hodiny potili krev s rourákem a kladivem. Zní to jednoduše, víc jsme se však mýlit nemohli.

Boulder pod domnělým prvním borhákem už známe po slepu, cvakací lišta se dá udržet přesně 28 sekund, a když člověk správně odskočí, tak si ani neodrazí paty při dopadu na zem. Důlek na podlaze z našich přistání se však rozšiřuje výrazně větší rychlostí, než ten ve stěně. Tady oblíbené lezecké „Seš tam uplně betonovej, kámo!“ dostává úplně jinou dimenzi. Upřímně mám chvílemi pocit, že po prvních centimetrech narazíme na ocelovou výztuž a zjistíme, že jsme vlastně rozvrtali panelák. Půlka krabičky cigaret, litry kávy a nezměrné úsilí nakonec Martina odměňuje dostatečnou dírou na odsednutí a můžeme přejít na druhou fázi – borhák. Protože jsme od přírody velice inteligentní a čestní chlapci, tak přece nebudeme zatloukat nějakou polovičatost – 25 centimetrů nerezové oceli bude ta pravá pojistka bezpečnosti! A taky čistý projev masochismu. Model Kübler-Rossové (švýcarsko-americká psycholožka, která se zabývala smrtí, pozn. red.) zvaný jako „Pět fází smutku“ popisuje následující proces snad nejlépe.

První fáze – popírání
„To snad, vole, ani nemůže bejt pravá skála tohleto! Do toho řežu jak vyšinutej magor a za půl hodiny mám první tři centimetry! Takhle to určitě nebude pořád, za chvíli prorazím krustu a bude to měkčí!“

Druhá fáze – hněv
„To mi neříkej, že ty hovada tohle tloukli rourákem! Tady maj ty kruhy maximálně pět čísel určitě! Vrtat v Roklici, tak se nám tohle nestane!“

Třetí fáze – smlouvání
„Dej tam ještě centimetr, než vypneš, prosím! Jo aha! Skočíš mi, prosím, do auta pro druhou baterku? Tahle je mrtvá.“
Mimochodem ve výše zmiňovaných Dubských skalách vystačí jedna baterka na přibližně čtyři pískovcové kruhy.

Čtvrtá fáze – deprese
„Má to vůbec smysl? Chybí nám půl centimetru a obě baterky jsou na nule. Já už prostě nevim, co mám dělat.“

Pátá fáze – smíření
„Oukej, tak já tam teda nechám bórek a dneska to zabalíme.“
Po několika hodinách tvrdé dřiny Martin (oprávněně) skoro necítí ruce, druhý den se ještě vrací dovrtat první borhák a vše je připraveno na další výjezd.

(…)

VÝJEZD TŘETÍ – ROZKLÍČOVÁNÍ
Obohaceni zkušenostmi vyrážíme s nabroušeným vrtákem a skyhookem, který nás snad připraví o letecké zážitky při pokusu o zavrtání druhého borháku. Zde nastává první střet dvou lezeckých táborů. Zatímco Martin pokusuje dobytí dalších metrů s pytlíkem magnezia, já se urputně bráním a zkouším to bez něj. A světe div se, i tak spolu dokážeme lézt na jednom kusu skály. Možná tak přicházím do styku s magickým práškem stejně jako nekuřák k nikotinu v hloučku středoškoláků, ale sportovní výkon to, doufám, nemění.

Ruka ze cvakacího „chytu“ tentokrát klouže po osmi sekundách a to je dostatečný čas na to, abych skyhook nezaložil a zkusil řádně kvalitu osazení prvního jištění. Všichni živí, paráda. Dalších pět kontrolovaných poletů hlásí úspěch a vše je připraveno pro vrtání. Tentokrát dokonce bez technologické pauzy pro dobití vrtačky.

A je hotovo. Po několika pádech s bohatou akustickou kulisou se daří i PP přelez a my můžeme jet domů. A co to všechno pro nás znamená?

V první řadě ukončení jednoho velkého románu, který se odehrával na Horním Sedle už několik desetiletí. Lezci jako Rudolf Kauschka, Josef Čihula, Josef Rybička a Petr Slanina se zde postarali o spousty náročných směrů a to bez vrtaček. Dřina, jakou museli absolvovat s kladivem v ruce, se dá těžko představit (jedině praxí samotnou) a každý z kruhů zde osazených má za sebou jednoznačně velký příběh se spoustou potu. Jakkoliv se můžeme snažit, tak se takovým velikánům nemůžeme dnes ani přiblížit.

Pokusili jsme se však o uctivou tečku v podobě slušivé desítky, kterou si oblast jako Obrvégry podle nás zaslouží. I místní správce nám na to řekl: „Tohle byl poslední směr, kterej mělo ještě smysl rozvrtat“.

A v řadě druhé je to zjištění, že vzájemné prolnutí dvou různých skupin je možné. Naše linie přes dva borháky navazuje do klasické cesty („Údolní cesta“ VIIa) přes kruh s odlezem takzvaně „o játra“. Člověk si tak během chvíle vyzkouší jak tvrdé sportovní lezení, tak ladičku s žaludkem u krku. A není to jen o tom. Nakonec nám všem jde stejně jen o jedno… Pořádně si zalízt. Tak ať se to daří!

0

Jedna z věcí, proč mě lezení na písku stále tak baví, je jeho pestrost a komplexní náročnost, která je dána primárně nutnou schopností vyrovnat se se strachem.

Často se tak raději vydám spíš na německou stranu Labských pískovců pokoušet svou psychickou sílu, než abych v Labském údolí zkoušel sílu fyzickou. V Sasku jdou čísla zpravidla zcela stranou a důležité je si to užít a přežít. A ačkoliv to působí, že se při daném stylu lezení pytle v cestách nevěší, existují i výjimky.

Jednou z takových výjimek byla i letní návštěva Falkensteinu (natáčeli jsme na něm Makaka, pozn. red.). Cíl nebyl vysoký, chystal jsem se vzít přítelkyni na vrchol Falkensteinu historickou cestou „Turnerweg“ III (první RP v roce 1882, pozn. red.), v jejíž spodní části lze nalézt pozůstatky výstupových cest z dob, kdy na vrcholu Falkensteinu měl svůj strážní hrad pán z Dubé, a ve vrchní části cesta dokonce vede po vytesaných schodech z té doby.

Po překonání stupňovitého předskalí však přišel problém. U plakety odkazující k historii cesty bylo nejdříve nutné překročit několik metrů hlubokou prohlubeň mezi předskalím a stěnou, posléze nastoupat k široké převislé spáře, která se později rozšiřovala až do komína, do kterého člověk zalezl a pokračoval vzhůru.

Ačkoliv jsem měl široký výběr smyček od tenkých plocháčů až po kinderkopf, stále jsem hledal neexistující možnosti jištění. Čekaly mě trojkové obtíže na začátku převislé širočiny – opakovaně jsem se vracel na blízkou polici a nechtěl si připustit neúspěch, nicméně představa pádu do průrvy mezi stěnou a předskalím nebyla o moc lepší. Při každém návratu na polici jsem tak uklidňoval nejen sebe, ale i přítelkyni, která mě sice téměř neviděla, ale slyšela mě natolik dobře, aby poznala, že se něco děje. A čas ubíhal. To, co se mně zdálo jako pár vystrašených minut, bylo ve skutečnosti hodně přes půl hodiny.

Nebylo tedy zbytí. Po dlouhém psychickém boji jsem raději zavěsil pytel a vrátil se na zem.

A vzhledem k tomu, že jsme nepřijeli lovit čísla, ale zážitky, záložním plánem byla další, mnohem známější falkensteinská trojka – „Schusterweg“. Díky tomu jsme si z Falkensteinu odvezli zážitek oba, já navíc s bonusem v podobě zapytlené trojky…

0

„To jsou nějaké staré knihy po dědovi, zachránil jsem je, když jsme třídili jeho věci. Klidně si je projdi.“ To byla pro mě osudová věta… Nalezla jsem různé poklady a mezi nimi jeden velký (a to ještě s ručně malovaným věnováním dědovi) – kniha Karla Dvořáka o Vilému Heckelovi.

Čím je kniha zajímavá? Co ji odlišuje od ostatních knih sestavených z fotografií různých autorů?

Než se pustím do literárních a jiných ohledů, chci zmínit ještě ten čistě designerský. Jen sestavení fotografické knihy není žádná legrace. A sazba a celkový vzhled už vůbec ne. Už u přebalu knihy jsem se rozplývala. A ten když pak sejmeš, objevíš další promyšlené kouzlo, které schválně nebudu prozrazovat… A samotný obsah knihy? Nádhera! Černobílá obálka je bránou k parádně stejně laděným fotografiím, které umí vzít dech i popohnat k zamyšlení – jak v té době dokázal někdo tak úžasně zachytit zrovna tuhle chvíli? Je vidět talent naleznout ten správný okamžik, místo, úhel pohledu a vědět, kdy cvaknout.

Fotografové naleznou nejeden poklad třeba v černobílých fotografiích detailů. Cestovatelé objeví pohledy do krajin českých i vzdálených. Portréty lidí a života v jiných zemích…
.

Lidé pod Karákóramem (zdroj: archiv Heleny Heckelové)

.
Fotografie akce – ať už sportovní nebo pracovní nasazení. Horolezci si přijdou na své u fotografií hor a známých československých horolezců té doby. A lezci najdou nádherné fotografie pískovcových oblastí i lezeckého života v nich. Zkrátka naprostý poklad černobílých fotografií v jedné knize s perfektním knižním designem.

Kniha je strukturována do čtyř částí – projdeš přes Heckelovy fotografické začátky a utváření jeho fotografického cítění. V textu se setkáš s historickými fakty doby, které ještě podpoří význam mnoha fotografií. A skrytým pokladem v pokladu můžou být i fotografovi zachycené myšlenky a rady:

Kdo neprožil ony harmonické chvíle v krajině, kde se jí obdivoval a podivoval, tomu krajinářská fotografie mnoho neřekne.“

Fotograf umělec nesmí ustrnout na reprodukci, na reportáži krajiny. Musí přírodu studovat, znát třeba i filozofické základy vzniku, umět vyjádřit příčiny života v přírodě, spojitosti, řád, velikost.“

NEJEN NAŠE HORY

Třetí část knihy s názvem Člověk a jeho svět tě zavede do roku 1965, kdy se Vilém Heckel zúčastnil třetí zahraniční horolezecké výpravy jako řádný člen družstva a navíc fotograf. První československá výprava do severovýchodního Afghánistánu, o které o dva roky později vychází publikace Hindúkúš s textem Jaromíra Wolfa. Fotografie, které si cestovatelé a horolezci doslova užijí. Navazuje poslední čtvrtá část, kterou autoři věnovali horám, a to i těm českým. Ve své první publikaci Naše hory se Heckel kolikrát vyjádřil o svých počátcích horolezectví:

Před dokončením té publikace jsem zašel do horolezeckého tábora ve Vysokých Tatrách. Bylo to v zimě a horolezci z Považské Bystrice tam měli soustředění. Nabídli mně, abych s nimi zůstal. A zde jsem dostal křest. Udělali jsme několik výstupů, já si fotografoval a navázal jsem přátelství – první na laně.“
.

Kavkaz v 60. letech, Ušbinské plató (zdroj: archiv Heleny Heckelové)

.
Mimo tohle všechno si pak uvědomíš (ať už fotíš nebo ne), že tehdejší svět fotografování znamenal úplně něco jiného. A fotografování za ztížených podmínek, jako jsou třeba šestitisícové vrcholy, to bylo také něco jiného než dnes. Pro představu je tu pár faktů z knížky:

„Nosil s sebou filmy jen v tropickém balení, každý svitek ještě zvlášť zabalený ve speciálním papíru s dehtovou vložkou proti teplotním výkyvům a vlhkosti. V jednom případě nosič s jeho zavazadly upadl a bedna zmizela pod vodou. Nicméně vlastním filmům se v bedně plné vody nic nestalo.“

A jak to vypadalo z technického hlediska?
„Černobílý film používal ORVO 22 DIN a jen v některých případech žlutozeleného filtru. Ve výškách od 6000 do 7000 metrů používal jen jednoho objektivu, ale v několika případech, kdy očekával možnost panoramat nebo chtěl zachytit detaily skalních stěn, bral si širokoúhlý objektiv 65 mm a teleobjektiv 180 mm ohniskové délky.“
.

Adršpach očima Viléma Heckela (zdroj: archiv Heleny Heckelové)

.
Tahle knížka je zkrátka opravdovým pokladem v domácí knihovně a troufám si říct, že napříč různými obory zájmů.

Navíc, pokud chceš zhlédnout fotografie Vilém Heckela ve velkém formátu a prohlédnout si jeho fototechniku na vlastní oči, máš teď jedinečnou možnost v Plzni. Velká Heckelova retrospektiva potrvá do 27. ledna..
_____

Vílém Heckel (21. května 1918 Plzeň – 31. května 1970 Huascarán)
Otec Viléma Heckela byl jeřábník plzeňské Škodovky, fotografem amatérem a vedoucím skautů. Mladý Vilém díky němu získal cit pro krajinu i fotografování, jak sám kdysi řekl. Byl českým horolezcem a fotografem, autorem téměř tří desítek obrazových publikací. V roce 1970 se zúčastnil československé expedice do Peru, kde zemřel se všemi dalšími členy výpravy při zemětřesení a následné lavině, která zavalila jejich tábor pod horou Huascarán. Více najdeš v našem velkém článku.

Karel Dvořák (26. března 1911, Rynholec – 13. května 1988, Praha)
Český publicista a novinář, který se zabýval také teorií fotografie. Je autorem mnoha článků a recenzí o fotografiích a obrazových publikací a autorem řady monografií o českých fotografech. Od roku 1960, kdy se seznámil s Vilémem Heckelem osobně, soustavně sledoval jeho tvorbu.

_____

PŘEDCHOZÍ DÍLY LITERÁRNÍ RUBRIKY: Deset velkých stěn, Padající hvězda, Velké himálajské dobrodružství, Má cestaSetkání se smrtí, Šivova velká noc, Extreme AlpinismCesta do hor, Ze života horolezce, Himálajští tygři. 

0

Nejdřív Yosemity, Patagonie pak Kyrgyzstán. Honza Kreisinger začal svět vysokého horského lezení objevovat v 90. letech. V roce 2006 pak udělal s Márou Holečkem prvovýstup na Mt Meru („Filkův nebeský smích“) v indickém Garhwálu. O dva roky později potom nalehko prostoupil nepálskou Kwangde Nup s Martinem Klšetincem („Between Sun And Shadow“). Obojí alpský styl. Po otcovské pauze se loni znovu vrátil do hry, když se pokusil o prvovýstup na sečuánský Grosvenor 6376 m n. m. Tady šlo o elegantní západní stěnu, ve které najdeš zatím jenom tři cesty. (TOPO)

Čí to byl nápad?
To jsem vybral já. (směje se) Nějak jsem tu akci nadefinoval a na kopec se mnou vyrazil Ondra Macek. Naší výpravu jsme částečně spojili s Pavlem Kořínkem – měli jsme společného styčného důstojníka. (Pavel ten rok vylezl jako první Čech na Minya Konku, psali jsme v Montaně M1/2018, pozn. red.)

A jak to šlo?
Problém byl, že jsme do toho nalezli v blbý okamžik (půlka září, pozn. red.) – zastihlo nás tam sněžení a vlhké počasí, tak jsme z toho slanili a po cestě přišli o lana. Jak bylo teplo, tak do toho nástupového kuloárku spadl nějaký rampouch a zasypalo nám to lana. Nešla stáhnout a byla tma. Utíkali jsme odtamtud, abychom si zachránili životy.

Takže jste přišli i o druhý pokus…
Je to tak. Sehnat v Číně lana je dost pruda. Navíc tam ještě probíhal ten jejich svátek založení republiky. Chvíli jsme se nevzdávali, ale byl to spíš takový zoufalý čin: v Kangdingu jsme obcházeli místní tržiště a já jsem tam koupil 100metrové lano. (směje se) Vypadalo, jako kdyby ho Číňani smotali z igelitových pytlíků.
.

Z stěna Grosvenoru (vlevo), Sečuán (f: Standa Mitáč)

.
Zas byste mohli tahat dlouhé délky v lehkém terénu. (směje se)

To jo, ale asi bys do toho nesměl spadnout. Nevím, na co oni ta lana používali. Ale ani tak by to nešlo, bylo tam docela těžké lezení už od začátku. Led WI 4–5 a občas kolmáče. Většinou to dělalo takové prahy – 70° a pak se to postupně zvedalo. Nahoře pak začalo sněžit a ten žlab sbíral takový ten granulovaný sypký sníh. A ještě, jak bylo teplo, tak se to na to přilepilo a nešlo do toho zaseknout. V jednu chvíli jsem tam hodil tlamu do vývrtky. Místo mě šel Ondra, ten to nějak přelezl, ale pak jsme usoudili, že bude lepší slanit. Stejně jsme byli úplně mokří. I v 5500 metrech bylo pořád nad nulou. Bivakovali jsme pak dole v záhrabu a to nás úplně dorazilo…

Jak jste využili zbývající čas?
Aspoň jsme si užili nějaké cestování a podívali jsme se třeba do Litangu, kde jsme se prošli pod horou Genyen (6 204 m n. m.). Navštívili jsme i nějaké místní festivaly.

O čem budeš povídat na sobotní přednášce?
Zahrnul jsem do toho všechno – od svých začátků až do té Číny. V životě jsem moc přednášky neměl a říkám si, že lezu už relativně dlouho, tak by hodnota mého lezení už nějaká být mohla. Budu se během prezentace vracet třeba i na písek – do Saska 80. let. To bylo pro mě určující pro všechno, co se dělo potom.

Pokud si chceš poslechnout Honzovu prvotinu, doraž v sobotu na druhý blok Sherpafestu.

eMontana je mediální partner festivalu.

0

Atlas býval kdysi obrem, který se zprotivil Diovi a jeho trestem bylo podpírat nebesa. Když jeho krajem procházel mladý Perseus, v brašně měl čerstvě odřízlou hlavu Medúzy, Atlas mu neprozřetelně odmítl prokázat úctu, pročež prchlivý Perseus vyňal zmíněnou hlavu ze své kožené toboly, podržel jí před zraky bezmocného Atlasa (vzpomeň, že držel na ramenou nebeskou klenbu), čímž ho proměnil v kámen. Tolik ke geomorfologii Vysokého Atlasu praví Ovidius ve svých Proměnách.

Už několikátou hodinu jsem seděl nad otevřenou prací a zcela prost inspirace v jedné z pařížských knihoven. Dokonce i croissant v mých ústech, ten nadýchaný obláček radosti, měl příchuť rutiny. Myšlenky se začaly potulovat po dálavách a ruka na klávestnici počítače v jakémsi automatismu vyťukala „skyscanner“. A ono ejhle, zpáteční letenky do Marrákéše, za dva týdny a 70 euro. Nebyl čas se pozastavit nad skutečností, že většina mých horolezeckých pošetilostí začala jásáním nad cenou náhodných letenek. Marrákéš, to je přece orient, Atlas, pečené kozy a bakchantské radovánky. Peníze záhy změnily majitele, letenka přistála na mailu a krátký telefonát s kamarádem Vincentem pracujícím u francouzské horské služby, kterého jsem naposled viděl někdy v před osmi lety během výměnného pobytu na gymnáziu, zajistil vítaného souputníka.

Za dva týdny přistáváme v Marrákéši, oficír na letišti s nadšením prohlíží Vincentův vojenský pas (ve Francii je horská služba – GHM – součástí armády). „Esprit du corps“ je ve francouzském postkoloniálním prostoru zjevně silný, a tak Vincent tráví další půlhodinu živým hovorem na téma vojenského výcviku a střelby ze zbraní nejrůznějších kalibrů. Marocký oficír rád gestikuluje, a tak jsem záhy svědkem pantomimy na téma odjišťování útočného granátu, správné techniky vrhu a jeho následné exploze. Na takový výjev člověk na evropských letištích poslední dobou vskutku nenarazí. Poté jsme vpuštěni do země. Během první čtvrt hodiny letu jsme stihli probrat vše zásadní v našich životech za léta, co jsme se neviděli, a zbytek času jsme tak mohli věnovat spřádání bojového plánu. Takže zaprvé je třeba vylézt nejvyšší vrchol Vysokého Atlasu, Jebel Toubkal (4167 m n. m.). Pak chceme sníst pečenou kozu, vidět velbouda, zaříkávače hadů a ukázat arabským pouličním obchodníkům, kdo umí tvrdě vyjednávat. Na to celé máme dva dny.

Začali jsme u toho pro nás nejpřirozenějšího, tedy u vrcholu. Noc jsme strávili v Marrákéši, ranní hlahol muezzina podpořil vstávací disciplínu, a tak jsme se již v sedm ráno, po hoďině jízdy ve sdíleném taxi, ocitli v Imlilu, na úpatí hor. Cesta v taxíku byla svým způsobem pozoruhodná: jeli jsme v něm se skupinou zahalených Maročanek, mohlo jim být tak osmnáct, sotva výše. Prostor auta byl stísněný, a tak jsme se i uvnitř tísnili, což k mému překvapení dívkám vůbec nevadilo, naopak se zdálo, že se na mě z obou stran tísní více, než by vynucovala dispozice automobilu. Než jsme dojeli do Imlilu, dvě dívky mi seděly na klíně, smály se v řeči, které nerozumím, něčemu, čemu jsem asi rozuměl a usmívaly se na mě svýma mandlovýma očima. A já měl co dělat, abych jako ten Atlas pod těmi mandlovými pohledy nezkameněl, a neuřízl si tak ostudu v cizí zemi daleko od domova. Imlil a chladný horský vzduch přišly jako vysvobození.

Z Imlilu (1700 m n. m.) je to zhruba 12 km chůze na Refuge Toubkal (3 200 m n. m.), z té pak svižný kilometr převýšení na vrchol. Cestu do refuge lemují kamenné chatrče, ve kterých místní Berbeři prodávají čerstvý pomerančový džus a mátový čaj, čehož opakovaně využíváme. Na samotném vrcholu Toubkal skutečně sedí obloha, těžká a vážná, jako by chtěla potvrdit Ovidiovu teorii o antropogenním původu masivu. Také tam sedí osamělý Francouz, který se neúspěšně snaží zhotovit selfie na zamrzlý telefon. Velkomyslně se mu snažím pomoci, ale poměrně rychle mi začínají v mrazu kamenět ruce, jako tomu nešťastnému Atlasu. Fotím Francouze na vlastní přístroj a fotku pak pošlu. Pas de quoi.

Za další tři hodiny jsme dole v Imlilu a můžeme začít naplňovat zbytek plánu. Svezeme se do Marrákéše s manželským párem z Litvy, po příjezdu na náměstí prohlédneme zaříkávače hadů, velblouda s nešťastným výrazem, pak následují další pomerančové džusy, mátové čaje a dokonce i pečená koza. Na závěr si necháme marakéšské suky (rozuměj arabské tržnice s koženými papučemi, zaručeně místní keramikou a vším možným haraburdím), kam vcházíme se sebevědomím protřelých obchodníků a odcházíme s taškami plnými kožených pantoflí “Berber adidas mon ami”, zaručeně místní keramiky a všeho možného haraburdí. Poslední dirhamy necháváme za taxi na letiště, pak už následuje jen kolečko po oficírech s razítky a na pařížském letišti nás konečně čeká sníh, tma a vysokohorské pomínky. Au revoir Vincent! Au revoir krásky s mandlovýma očima! Tak zase za osm let.

0

Lidská mysl bývá potměšilá.

Podzim se ohlásil. Dny se krátí, ale zatím ještě stále panuje bezstarostná atmosféra. Česká krajina je krásná, ohromně vřelá a skýtá spoustu radostí. A nejsou to radosti malé. Podél našich typických venkovských cest se táhnou stromové aleje, zasazené do poklidné mozaiky polí a luk. Z těch je již obvykle úroda sklizena. Řady ovocných stromů však vlídně poskytují přehršel plných, zralých plodů, jenž vybízí k utržení. Větve se prohýbají, obsypané úrodou barevných jablek, hrušek a švestek. Někdy u plotů stojí také mirabelkové stromy a keře černého bezu. Vzduch v zahradách nese lehkou stopu nahnilého ovoce. Ta příjemně štípe v nose a působí jako radostná známka hojnosti. Vzduch po ránu bývá báječně svěží. Nabíjí tělo sebejistou energií. Člověk prochází touto Zahradou, trhá těžké plody a s chutí z nich saje šťávu, někdy sladkou, někdy kyselou.

Můžeme zrovna cestovat do skal nebo se z nich vracet domů. Můžeme ale zrovna být také jen na obyčejné procházce či uzemňující vyjížďce na kole. Nebo v tréninkové jednotce. Déšť pak může znenadání začít skrápět naše záda. A můžeme se taky vléct v poledním žáru, nebo pozorovat pomalý a líný západ Slunce, kdy už trochu studí ramena. To vše je v Česku tehdy možné. Každopádně se nevyhneme tomu, že naše nozdry nasají právě specificky zabarvenou vůni tohoto období. Myslím, že mnohé z nás zrovna tato vůně uklidní.

A v ten okamžik se může také projevit ona potměšilost naší mysli.

Vědomí se trochu zastře a smysly vnímají jinou realitu. Mysl je přenesena jinam. Svaly se musí najednou více snažit, aby udržely smrtelné tělo nesoucí nekonečného ducha ve vzpřímené pozici v krajině bez života. Do kůže na obličeji drásavě dotírá nabroušený vítr, který v sobě nese sněhové krystalky. Oči jsou smrštěné do úzkých štěrbinek, aby se vyděšeně bránily tomuto tryskání. Linie horského hřebene odhaluje poházené žulové bloky. Ty tvoří tenký dinosauří hřbet. Pravá strana hory je pozvolně tvořena souvislou vrstvou ledové glazury a na levé straně pohled padá prudce do údolí, do prázdna. Tělo je nakloněno doprava nad firnovou skluzavku a vzdoruje tak pádu do strmé závětrné strany, kam vítr sype sníh. Prsty na nohách se pomalu ale jistě mění v ledové špalíčky bez citu. Mačky se vytrvale zaskřípávají do dalšího a dalšího metru. Ruce jsou schovány ve velkých neohrabaných palčácích. Snažíš se s nimi co nejvíce hýbat, ale moc to nepomáhá, mrznou. Cepín, připravený pro uklouznutí, by ti zřejmě moc nepomohl.

Jedna situace je vrcholem lidského blaha a druhá je ztělesněním strašlivého zmaru. Psychicky se přemístit z jedné do druhé lze obousměrně. Kupodivu obě příslušejí přesně opačné straně roku.

V horách sice může mrazivý nečas nastat různě, záleží jen na světovém pohoří, ale já mám v hlavě Tatry.

LETNÍ JABLKO A TVŮJ ZIMNÍ OSUD

Ve studené horské samotě (samotě, protože na horách je vždycky každý sám – uzavřen ve své hlavě a soužen svým tělem, byť v praktické rovině mnohem více odkázán a svázán se svým parťákem) sníš o ledabylé pohodě léta. Tím sice ztrácíš koncentraci, ale zároveň ti to poskytuje psychickou skrýš na přežití útrap. Uprostřed letního ovocného sadu si pak z utrženého jablka věštíš svůj zimní osud. Snažíš se rozkrýt, proč potřebuješ opakovaně lézt do extrémních situací.

Možná jsi feťák závislý na adrenalinu. Spíš ale potřebuješ cítit, že opravdu žiješ. Přiložit prst na pulzující tep života. Zamíchat trochu usazenou energií. Cítit vítr. Přiznej – v naší zemi je poměrně lehké cítit se zabezpečen (co naplat, že náš dnešní svět tolik nahrává přeskočení rodinné jistoty a kvalitních mezilidských vztahů). Po naplnění základních jistot na vrcholu pyramidy potřeb stojí touha po seberealizaci a sebetranscendenci. A právě vykročení z všedních dnů, zkušenost vrcholného zážitku (u horolezců o to příznačnější) poskytuje horské dobrodružství. Samozřejmě, není to cesta jediná. Pouze s pečením štrůdlů a vařením povidel však vnější aspekt své svobody nenaplníš. Zralé buclaté léto tedy nestačí a ty občas musíš obléct šedý kožich hladového vlka. Tento vlk však nemůže čenichat věčně. Musí ulovit a spočnout, musí!

Tíha obrazu vlastní nezodpovědnosti tě rozmetává na mentální prach. Kdyby se něco ošklivě pokazilo – co sis to dovolil? Čeho ses dopustil vůči svým blízkým? Jak jsi to mohl udělat matce, která tě vypiplala? (Nebo to aspoň zkusila.) Vzpomínáš na lidi, kteří už se z hor nevrátí. Toto denní snění není příjemné. Můžeš ale přestat takto přemítat, nastavit hráz potměšilé mysli, a místo toho změnit svůj přístup k těmto fenoménům. Přitáhneš si otěže osudu více k sobě. Probudíš se a oloupeš ze salátu vědomí nepotřebné vrstvy. Použiješ vědomost: můžeš se lépe připravit. Můžeš lépe natrénovat. Tělo i psyché. Můžeš méně riskovat. Počkáš si. Utužíš se s parťákem. A z lásky, nabyté teplem, se ohřeješ v chladu, a z mrazu lépe doceníš hřejivou vstřícnost. Můžeš si více všímat pozitivních stránek obou zážitků, rozumně je alternovat ve vzájemné synergii. Z jednoho můžeš načerpat sílu do toho dalšího. Potměšilost mysli se vytrácí. Prvním zážitkem můžeš získat nadhled nad tím druhým a naopak. Být bdělý v momentální činnosti a využít získanou rotaci k roztočení většího a stabilnějšího kola spokojenosti.

Kéž by.

0

Pro ekology katastrofa, pro pískaře sezóna století. Takový byl letošní rok ve Skaláku – podle dat na webu Hruboskalsko.cz je to zatím nejsušší sezona od roku 2005, kdy byl web spuštěn. Zelených dní bylo 102 (stav k 22. 10.) – nejblíž byl rok 2007 se 72 zelenými dny. Celkem se ale dalo lézt 139 dní, což je o měsíc víc než v doposud nejsušším roce 2015. Příležitostí k lezení bylo víc než dost a my jsme se ten čas snažili využít nejlíp, jak se dalo. Celou sezonu rozproudilo velmi suché jaro – už od konce dubna bylo jasné, že se letos ve Skaláku pojede kudla. Bohužel obnovený chod hospody na Koupáku nebyl úplně podle našich představ (zavíračka v osm hodin večer i dřív, na mejdany za dob Ilčiných jsme mohli jen s nostalgií vzpomínat), nicméně zásadní roli základny lezců ve Skaláku letos sehrála Turnovská chata. Několik kulturních víkendů (muzika s kalbou), oslav narozenin (kalby s muzikou) nebo prostě víkendových ohňů (kalby zcela bez muziky) utužily kolektiv lidí s láskou k jemnému solivému pískovci jak tenkrát.

Partička mlaďáků (z různých koutů republiky) se vrhla do sezony s chutí – hned zjara se začaly přelézat cesty, které na sobě měly pavučiny 10, 20 i více let. Cesty od bratří Meierů, Bojsy, bráchů Homolků ale i od starých mistrů Čihuly a Kuchaře. Asi největším tahákem letoška ale byly cesty od Vládi Sochora. Jméno, které moc lidí mimo Skalák nezná, ale pro místňáky jsou jeho cesty dost vyhlášené. Já jsem se s Vláďou setkal poprvé před čtyřmi lety skrze jeho cestu „Povětroň“ za VIII na Bránu. Místní lezec Honzik Šimánek mi o něm povídal: „Joo Kubí, ty cesty od Vládi Sochora, to je jenom pro fajnšmekry, většinou dost lámavej terén, solivý chyty, kruhy vysoko a dává jich málo, no prostě každá cesta od něj je zážitek.“
.

Vláďa Sochor (ve světlém) a bratři Ledabylové v roce 1970. Vláďovi bylo 18 let. (f: archiv J. Sochora)

.
Po přelezení několika jeho cest mi Sochorákův styl naprosto učaroval. Člověk pod jeho cestami dlouho chodí, nakoukává je, přemýšlí, jestli tam půjdou nějaké smyčky a jestli už nastal ten správný čas, anebo bude lepší si ještě chvilku počkat. A pak se jednoho rána probudíš po mejdanu na Turnovský a dojde ti, že dneska je ten den, kdy to půjdeš vylézt. Trocha nervozity po cestě do skal, vybereš sadu smyček, navážeš se a jedeš. A už tě nic nesundá, leda že by sis to pod prvním kruhem ještě rozmyslel nebo nějakou nerozvážností urval chyt a hodil strašnou tlamu do smyčky. A ten pocit, když tu cestu vylezeš a žiješ, ten se nedá nahradit sebetěžší sportovkou s mágem po borhácích. Samozřejmě nejsem sám, koho tenhle styl lezení baví. Bláznů, dychtivých zažít v dnešní bezpečné době trochu toho adrenalinu, je hromada. Letos se navíc ve Skaláku fotily Sochorovky do kalendáře (který bude k dostání u Vorla a Kuby Friče), takže Vláďovy cesty zažily nápor, co ještě nikdy. Nicméně ještě několik jeho cest má do deseti přelezů (přitom je dělal na začátku 70. let), speciálně ty za VIIIb a těžší. Tam člověk před sebou ve vrcholovce potká zápis maximálně od Bojsy, Magnuska nebo od Špeka.

Za největší zářezy roku (nejen moje) bych jmenoval cesty „Vláďova stěna“ VIIIc na Knihu, „Slunovrat“ VIIIc RP IX na Anebo a „Poslední mše za kamarády“ VIIIc na Mravenčí. Pro mě letos 15 Sochorovek v rozmezí VII až VIIIc, celkem jich mám 24, ještě mi jich hromada zbývá, ale těch závažnějších naštěstí už jenom pár. Ještě bych rád zmínil několik prvních přelezů cest od Meierů a od Špeka (cesty 15–20 let staré), které ukořistil drtič Lionel Burgr („Dívám se dívám“ IXc na Dračí věž, „Masožravé pole“ IXc na Dominstein a „Jamboree“ IXb na Skauta), ale to už je krapet vyšší dívčí, ten kluk má drajv jako blázen. Co se týče klasy, musím upozornit, že se jedná o skaláckou JPK (jednotná pískovcová klasifikace, pozn. red.), která umí lecčím překvapit.

Letošní sezona na měkkým byla prostě nezapomenutelná (a nejspíš bude zase dlouho neopakovatelná). Lezlo se do roztrhání lezeček a kůže na prstech, říjen s 20 kontinuálními zelenými dny (nejsušší měsíc roku) postavil veškerou logiku ročních období na hlavu – spousta lezců si dokonce začala přát, aby konečně zapršelo a měli od lezení na chvilku pokoj. Teď nezbývá, než se ze skalácké strouhanky na pár měsíců přeorientovat na trochu pevnější terén, zpracovat motivaci nabranou v létě a během zimy ji přetavit na brutální sílu a odhodlání sundat všechny pytle, které člověk letos rozvěsil. A dá-li pámbů, ta příští sezona bude stejně boží, jako ta letošní.

0

Sedíce ve svatostánku jógy, městě Rishikesh, naplánovali jsme s kamarády týdenní výpravu s cílem přičuchnout k řídkému horskému vzduchu garhwalského Himálaje. Dojedeme místními autobusy co nejvýše, přes Joshimat k vesnici Badrinath, a pak se tak trochu pocouráme kolem. Netušili jsme, že nejsilnější zážitky může poskytnout samotná doprava. Profláknuté rčení „cesta je cílem“ v Indii platí zvláště pro příznivce thrillerů. Průměrně rostlý Evropan navíc nemá šanci vmáčknout se na standardní autobusovou sedačku – i kdyby na ní čirou náhodou bylo místo.

Po diskusích s místňáky jsme v Rishikeshi nalezli něco jako autobusové nádraží. Prašný plac plný odpadků (jak jinak), na němž jódlují řidiči bojující o přízeň pasažérů a zpěvavými hlasy donekonečna opakují mantru cílové stanice. Náš předem zjištěný „linkový spoj“ (haha) směrem do hor pochopitelně nikde. Pátrali jsme, zda je zamýšlená trasa vůbec průjezdná, na což se nám dostalo lakonické odpovědi místního dispečera: „Mejbí jes, mejbí nou. Sevnty prsent.“

Po dvou hodinách čekání naše notně otlučená pojízdná plechovka kupodivu dorazila. Přihodili jsme do jejích útrob pár dalších sardinek a vyrazili směr Joshimat. Vzdušnou čarou to máme 130 km, reálným tempem nejmíň deset hodin cesty. Himálaj express cestou staví na obědy, svačiny, zajížďky k městům a čůrací pauzy všude možně. Klikaté silnice stoupají proti toku Gangy a jsou stále zábavnější. Převýšení mezi silnicí a řekou se postupně zvyšuje, úměrně tomu klesá kvalita povrchu. Asfalt vystřídá prach a kamení. Svodidla neexistují, posléze začíná chybět i krajnice. Nabýváme dojmu, že vnější kola autobusu občas poruší pravidla fyziky a chvílemi jedou vzduchem. Uklidňují nás relativně velké rozměry našeho vozidla („Když do toho auťáku vrazíme, skutálí se dolů určitě on.“), leč pouze do doby, než se zpoza rohu vynoří mohutný nárazník obrovského náklaďáku značky Tata („Do prčic!“).
.

After whisky driving risky (f: Olga Hušková)

.
Do zatáček se v Indii zásadně vjíždí s mohutným zatroubením na plný plyn a pak… děj se vůle Šivova. Indové jezdí vlevo, takže cesta vzhůru do kopců s báječnou vyhlídkou pod mizející krajnici nutí slabší povahy opouštět místo u okýnka. V údolí sem tam člověk zahlédne vrak osobáku. Přibývají oficiální cedule, které jsou vcelku komické, pokud se vás zrovna netýkají. Indická správa silnic sází na humor a poezii. „After whisky driving risky.“ Hehe. „If you sleep, your family will weep“. Hm. „Leave sooner, drive slower, live longer.“ „Speed thrills, but kills.“ Ehm. „Better late than never.“ Čím dál tím lépe. Objevují se i jiné značky. Nacházejí se na počátku traverzu největších svahů a vedle sugestivních obrázků sypajícího se kamení jim dominuje nápis „Landslide and rockfall zone“. Tato cedule cestovatele nezajímá do chvíle, než jeho autobus zastaví v předlouhé koloně dalších vozidel. Co to vidí mé bystré oko kdesi v dálce vpředu? A do háje, zával. Pořádný kus svahu se rozhodl odcestovat do údolí a původní silnici přehradil v úseku 200 metrů souvislou hromadou zeminy a šutrů (foto). Pískoviště pro obry končí až dole u řeky. Pokud po cestě nějaká auta právě projížděla, nejspíš je kamenná lavina smetla s sebou. Ostatní řidiči mají jasno, tohle bude trvat. Sedí ve skupinkách na dekách, vaří jídlo a mastí karty. Kolem kolony pobíhá několik přičinlivých kluků a nabízejí občerstvení. Čas se zastavil, pár dní počkáme, nějak se to vyřeší. Co se rozčiluješ? Ty někam spěcháš? Zapomeň na Evropu, tady vládne Indie.

Autobusák nám vrací část jízdného (k nevíře) a další úsek cesty zdoláváme po svých. Pár kiláků k nejbližšímu mostu přes řeku, pár dalších po druhé straně řeky přes vesničku k jinému mostu. Přespat, a zas zpět k původní silnici, ulovit otáčející se autobus na druhé straně závalu. Dál do hor pokračujeme jiným vehiklem a s o něco horším pocitem okolo žaludku. Tak ono se to přece jen stává… Jak pojedem zpět? Na posledních kilometrech stoupání do horského Badrinathu se stařičký autobus láme v zatáčkách a občas místo trojky zařadí levitaci. Porušení přírodních zákonů už nikoho nepřekvapí, za poslední dva dny jsme notně otupěli. Místy chybí půl silnice, případně přes ni protéká menší řeka. Stádo ovcí. Čekáme. Díry, kamení, voda a znovu díry. Jsme na místě.

Pod himálajskými velikány, jimž dominuje nádherná Nílkantha, strávíme pololegálními výlety několik dní, než nás vyžene sníh. Patnáct centimetrů mokrého sajrajtu ráno na stanu – s tím nepočítáme. Vracíme se do Badrinathu, který vypadá, že se připravuje k evakuaci (foto). Nečekaně přichází zima, vesničané neprodleně balí cajky na náklaďáky a mizí do nižších poloh dřív, než bude odjezd nemožný.
.

Nílkantha 6596 m (f: Olga Hušková)

.
Horko těžko smlouváme s řidiči, abychom z hor stačili prchnout rovněž. Nakonec se soukáme do džípu, kam se nás vešlo 15, čímž významně klesá naše ekostopa (i šance na přežití). Kapotu našeho vozidla opatřil místní svatý muž červenou tečkou, stejnou, jakou si Indové malují doprostřed čela. Asi aby džíp přemluvil k poslušnosti – a všechna indická božstva k jeho ochraně. Snad hodinu drncáme 15 kilometrů dolů do Joshimatu. Mezitím přemýšlíme, jak bude vypadat náš milý zával na zpáteční cestě. Objížďka dost dobře není možná. Třeba to… ehm… uklidili.

Po dalších několika hodinách cesty je zde okamžik O. Óóóó. Óóóni to… uklidili..?? Na obou stranách závalu stojí opět fronta aut, zdá se však o něco kratší než před týdnem. Z bývalé silnice, původně zcela zasypané kamením, je u hrany svahu odhrabán úzký štěrkový pruh, na první pohled tak akorát pro motorku. Nesmrtelný indický Rambo v malém buldozeru jezdí napříč závalem po troskách cesty tam a zpět. Na hlavě má žlutou přilbu, ale střechu nad hlavou žádnou. Občas někdo na kraji závalu zapíská – signál, že shora přichází kamenná lavina. Rambo vtáhne hlavu mezi ramena a maximální možnou rychlostí 15 km/h mastí s buldozerem ke kraji. Přes silnici prosviští mohutná dávka kamení. Chvíli se čeká, načež udatný muž znovu vyjíždí do boje. Probůh, kolik tu mají rizikový příplatek? Nebo ten nebožák dostal trest smrti? K našemu překvapení po přeletu laviny kamenů přebíhají z jedné strany na druhou lidé. Nad hlavou kufry, kdyby náhodou ještě něco letělo. Vychází jim to, mrtvoly nikde. A najednou, světe div se, projely jednosměrně dva džípy. Kolona se trochu posunula. A sakra… takhle to tu chodí. Psychicky se připravujeme na přejezd. Však na nás taky dojde. V autobusu přemýšlím, jestli bych stihla vyskočit oknem, kdyby dvě zázračná levitující kola zakolísala a plechová krabice uposlechla gravitaci. Asi ne. Tak na to půjdem opět po indicku. Věř, ono to nějak vyjde. Třeba budeš v příštím životě kočka. Autobus se rozjel, indické osazenstvo na palubě začalo ponuře zpívat. „Někdy mě fakt sere, že jsem ateista,“ zasyčí vedle mě kamarádka. Tep na 200. Snad nás udrží na hraně svahu všechny čtyři ruce bohyně Kálí. Několik vteřin napětí – a je to za námi!

Dostáváme pořádnou lekci životního optimismu v zemi, kde se na osobnost nehraje. A zjišťujeme, jak silným zážitkem může být skutečně… Cesta. Doslova.

(Text se umístil na pátém místě v letní soutěži eMontany. Výsledky najdeš tady.)

0

„Povinná četba“ – rubrika, ve které se s tebou jednou měsíčně dělíme o tip na knihu, která by neměla chybět v žádné lezecké knihovničce. Letos vybíráme ty o horách.

Je rok 1921. Sir Younghusband s úsměvem povstane a zdvihne sklenku jako gesto pro slávu této chvíle. Je předsedou Britského výboru pro výpravu na Mount Everest. Pečlivě oblečení pánové, kteří zastupují Královskou zeměpisnou společnost a londýnský Alpine Club, všichni, kteří tu sedí – nejodvážnější horolezec Velké Británie George Leigh-Mallory, plukovník C. K. Howard-Bury, který zná Himaláj z mnoha loveckých a horských výprav, Malloryův spolužák a druh z různých výstupů Guy Bullock. přírodovědec a lékař A. F. R. Wollastone, Harold Reaburn, zkušený lezec ve skále i ledu – ti všichni se chtějí konečně dostat tam… nahoru…

Jsme v Dárdžilingu. Tibeťanovy oči jen září a on tančí radostí kolem dokola. „Tygři!“ Ano, nesli břemena do výšky víc než 7000 metrů. Teď se konečně také mohou nazývat tím čestným titulem – tygry!

Kniha Himalájší tygři se opírá o historické skutečnosti a vykládá příběhy prvních pokusů o lezení na Mt Everest. Bez příkras, tak jak se staly. Autor knihy Fritz Rudolph nás vezme do časů, kdy ještě člověk zdaleka netušil, co ho čeká v nadmořských výškách nad 7000 metrů. A nejen to. Věnuje se komunitě těch nepostradatelným z himalájských výprav – popisuje tehdejší kulturu a vnitřní komunitu tzv. kuliů, nosičů neboli šerpů. Líčí, jak vypadalo tehdejší spojenectví členů výprav a nosičů, kteří za jeden a půl rupie na den předváděli neuvěřitelné výkony.

Okénko do historických událostí
Průzkumná výprava na Everest se uskutečnila v roce 1921 – vedl ji George Mallory. Chtěli hlavně vylepšit geografické znalosti o oblasti, jelikož na výstup na vrchol ještě neměli potřebné vybavení. Expedice vystoupila na severní sedlo v nadmořské výšce 7060 metrů, odkud se všichni vrátili.

V roce 1922 se uskutečnila větší britská expedice pod vedením Charlese Granvilla Bruce. Čítala 13 britských horolezců (včetně George Malloryho) a více než 160 nepálských a tibetských nosičů. Tentokrát se ze Severního sedla vydali ještě výš. Během této expedice se lidí poprvé dostali nad hranici 8000 metrů. Skončila však nezdarem – horolezci strhli lavinu, ve které zemřelo sedm nosičů.

Další velká expedice se uskutečnila o dva roky později. Účastnilo se jí opět 13 Britů (pod vedením Bruce a za účasti Malloryho) a asi 150 nosičů. Během stavby základních táborů zahynuli dva nosiči kvůli omrzlinám. První pokus o výstup byl neúspěšný, při druhém pokusu dosáhli 8573 metrů. Na třetí pokus vyrazili Mallory a Andrew Irvine, zpět se však nevrátili. Jaké výšky dosáhli, není dodnes známo. Geolog výpravy Noel Odell, který jako jediný horolezce doprovázel do nejvyššího tábora, je údajně viděl stoupat od Druhého výšvihu, který je ve výšce 8605 metrů. Při expedici v roce 1933 byl nalezen Irvinův cepín pod Prvním výšvihem v nadmořské výšce 8560 metrů, v roce 1999 pak Malloryho tělo v 8155 metrech. S vysokou pravděpodobností lze říci, že v době nehody oba horolezci už slaňovali zpět do tábora. Tělo Irvina ani fotoaparát, který měli s sebou a který by mohl mnohé objasnit, však nikdy nikdo nenašel. Podle některých teorií oba horolezci dosáhli vrcholu, mezi zkušenými horolezci však tato varianta moc příznivců nemá. Když však vezmeš v úvahu, že prvovýstup na Everest se povedl až v květnu 1953 (Edmund Hillary a Tenzing Norgay), uvědomíš si nadčasovost Malloryho schopností.
.

George Mallory (zdroj: Wikimedia commons)

 
A jaké je samotná knížka? Vede tě napříč historií výprav a vypráví skutečnosti opravdu poutavě. Uvědomíš si, jak moc se podoba vysokohorského lezení změnila, nebo spíš v co se změnila.

Zážitek z četby ještě umocnňují ilustrace Zdeňka Buriana – českého malíře a ilustrátora dobrodružných knih. Je to zkrátka únos do historie horolezectví se vším všudy – do doby, kdy se horské štíty objevovaly a byly opředeny tajemstvím.

Na závěr bych ráda ještě dodala úryvek z úvodu československého vydání knížky z roku 1958, který mě tolik pozitivně naladil hned na začátek. Text má název: „Jdeme všichni na jednom laně,” stojí za to ho číst celý, ale tady budu citovat jen kousek…

„Dnes se čeští a němečtí horolezci i turisté nesetkávají jen u skalních jehel mezi Děčínem a Schandau, ale také ve Vysokých Tatrách, na Ihle v masivu Ostervy, na severní stěně Ganeku nebo na hřebenových věžích Prostredného hrotu. Jejich přátelství se obnovuje v Téryho chatě stejně jako v hradu Hohnstein. Takové myšlenky mi jdou hlavou ve chvíli, kdy se moje kniha Himalájští tygři překládá prvně do jiného jazyka. Mám upřímnou radost, že ji vydává právě nakladatelství v Československu. Vždyť oblíbené pohoří našich turistů a horolezců se prostírá přes hranice naší oblasti ČSSR, pohled ze skal u Labe zalétá k sousedům, k přátelům. Srdečný pozdrav mým čtenářům v Českolovensku – mladým i starým, těm, kteří milují hory své vlasti i dálné končiny, těm, kteří chtějí být přáteli všem mírumilovným národům!” Fritz Rudolph
.
_____

George Mallory (1886–1924) Narodil se ve vesnici Mobberley v severozápadní Anglii. V roce 1911 vylezl na Mont Blanc a v roce 1913 udělal cestu na Pillar rock, která byla po několik let hodnocena jako nejtěžší v Británii. V roce 1921 se zúčastnil průzkumné expedice na Severní sedlo Mount Everestu a na tuto horu se vrátil také v roce 1922, kdy už měla expedice za úkol pokusit se vylézt na samotný vrchol. Mallory zavrhl použití kyslíkových bomb, které se mu zdály příliš nespolehlivé, a dovedl svou skupinu až do nadmořské výšky 8 225, kde to otočili kvůli pozdní hodině a špatnému počasí. Svůj poslední pokus o zlezení Everestu uskutečnil Mallory s výpravou znovu v roce 1924. Vrcholový tým tvořil s Andrew Irvinem. Kvůli zhoršujícímu počasí a příchodu monzunu byli naposledy spatřeni 8. června 1924 ve výšce kolem 8 600 metrů.

_____

PŘEDCHOZÍ DÍLY LITERÁRNÍ RUBRIKY: Deset velkých stěn, Padající hvězda, Velké himálajské dobrodružství, Má cestaSetkání se smrtí, Šivova velká noc, Extreme AlpinismCesta do hor, Ze života horolezce.

0

Lezení přímo uprostřed veřejného dění. Rafiki Urban Boulder Race je originální český lezecký závod, který se koná v centru Prahy. Leze se po věcech jako jsou sloupy od nákupního centra či mosty držící dálnici, po zdech všeho druhu nebo třeba na pódiu v divadle. Je to akce zcela ojedinělá. Pokusím se trochu přiblížit letošní ročník ze svého pohledu.

Letošní, už třetí ročník se konal v sobotu 6. 10. a zúčastnilo se celkem přes 300 závodníků. Všechno začalo prezencí závodníků, která byla vedle finálové destinace u lodě Altenburg 1964, kotvící na Vltavě, téměř pod Trojským mostem. Závodníci dostali veškeré informace k závodu a mohli se rozprchnout k boulderům. Kvalifikační bouldery byly „postaveny“ nebo spíš vymyšleny na čtyřech destinacích.
.

Pohybově náročné kroky před vstupem do obchoďáku (f: Adam Mašík)

.
Prvním místem, kde se nacházely bouldery, byl palác Akropolis. Lezlo se vevnitř v sále. Druhou destinací byly Riegrovy sady, kde se lezlo po zídce, kromě kolmic zde byl připraven i stropový silový výlez z jeskyňky, Další byl OD Kotva, centrum Prahy, lezlo se venku u vstupu, okolo obchodního domu i na střeše. Poslední kvalifikační destinací byla náplavka pod Nemocnicí Na Františku – tady byl těžký skok, kde bylo možné uplatnit svou kreativitu při vymýšlení programu, jak to vylézt, aniž by se muselo skákat. Vzpomínám, jak mi radil gumový Marin Jeliga: „No, to musíš zvednout tu levou nohu támhle na tu sklopenou lištu u hlavy.“… „Super, a teď si zvedni tu pravou nohu, aby ses zvedla, a tu musíš dát nahoru, až k tý ruce.“ Jo, díky a můžeš mi říct, jak to mám asi udělat? Nějakou záhadou se mi to nepodařilo, nevadí, třeba příště.
.

Parádní Es Pontas v centru Prahy (f: Tony Výborný)

.
Od devíti do čtyř, kdy probíhala kvalifikace, se široká nelezecká veřejnost mohla bavit nejen tím, že sledovala „šašky“, co se snaží vylézt například na vstupní dveře OD Kotva, ale i pohledy na zástup lidí nesoucí si „postel“ na zádech. Třeba na autobusové zastávce se nám stalo, že na nás nějací kluci pokřikovali: „Vy si sem jdete lehnout, nebo plánujete spát až v autobuse?“ haha, moc jsme se zasmáli. Všichni jsme se pohybovali po Praze hromadnou dopravou, takže příležitostí pobavit veřejnost bylo opravdu plno.

Po skončení kvalifikace se přesunula většina závodníků zpět k lodi Altenburg 1964, kde od šesti večer probíhalo finále. Do něj postoupilo šest nejlepších kluků a holek. Bouldery měli kluci i holky podobné, první se lezlo finále holek a kluci, aby to měli těžší, nesměli používat velkou část chytů a stupů, které holky mohly.

Byly připraveny čtyři velmi originální finálové bouldery. První a druhý byl uvnitř lodi. První vedl podél boku lodi – byl to zajímavý, techničtější a zároveň, dle počtu přelezů, nejtěžší boulder. Druhý začínal nátahem, nebo spíše skokem do zavěšeného skateboardu a pokračoval po tlusté kulaté traverze do topu uprostřed lodi. Třetí boulder byl venku na pografitované zídce u lodi, dle mě esteticky nejhezčí. Lezec se zdí díky graffitům téměř splynul, byla to krásná podívaná. V zídce bylo pár vysekaných lištiček a přivrtaných chytů. Po ukázání všech chytů organizátor Juráš Šefl dodal: „Brát můžete, co chcete, ale je to na vás, třeba se to s váma udrolí, tak bacha, je to prostě něco jako na písku.“ Naštěstí se to nikomu nepovedlo, maximálně nějaký malý kousíček.
.

Na zídce lezci s graffiti skoro slpynuli. (f: Tony Výborný)

.
Večer pak vygradoval posledním finálovým boulderem. Byl divácky určitě nejatraktivnější, lezecky nejzajímavější a nejoriginálnější. Lezlo se po přídi lodi. Když si vzpomenu na prohlídku tohoto boulderu s holkama před finále, bylo to docela vtipné. „Co to má být? Jak se tohle sakra poleze?“ ptá se jedna a druhá na to: „No tak to fakt nevím, řekla bych, že po těch oranžových páskách, třeba ta kotva… Ale vidíš někde START? A počkat… Já nemám věci na převlečení!“ Start byl náskok do díry v lodi a pak se pokračovalo přes kotvu a kýl. Topem byl výlez za kýlem do lodi. Říkáš si, že by se padalo do vody? Možná. Organizátoři vymysleli systém, kterým posouvali celou dobu pod závodníky nafukovací člun, do kterého mohli případně padat. Po dolezení finále borců bylo vyhlášení výsledků. Zvítězili Martin Dvorský a Verča Šimková. Poté následovala párty – především ve znamení jídla, pití a hlavně klábosení s kamarády.

Letošní UBR se povedla. Myslím, že si závod užil každý. Respekt organizátorům za to, co museli udělat – nejen najít a domluvit lokality, vymyslet bouldery, ale i zapisovat výsledky, nechat potisknout trička a batůžky… Opravdu díky za tuhle skvělou akci a těším se na další ročník.

0

(Život holky v Ádru, to je očistec. Očistec, který stojí za to úplně nejvíc… Tohle je další díl rubriky „Deník bábovky“ – těš se vždy ve druhé půlce měsíce, pozn. red.)

Babí léto, páteční odpoledne. Chytáš zářijové sluníčko na lavičce před boudičkou. Právě si to otočila v první desetině výletu za kulturou. Díry ve výfuku se neptají… Na dvojku do kopce, pět tisíc otáček, vůně pálící se spojky… To znamená jediné, rychlou otočku zpátky. Ty jsi teda byla odhodlaná dojet 70 kiláků až do Jičína, kde byl příslib autoopraváře… Proto tě trochu překvapil naléhavý tón kluků z vedlejších sedadel, ať to koukáš co nejrychleji v první zatáčce otočit, než začne hořet motor…

A tak o deset minut později sedíte na kempu, kluci balí špeka a ty posloucháš moudrá slova jako: „Dej to rovnou sešrotovat“ nebo „budeš ráda, když to vyjede první kopec“. Iva Bittová a randění holt musí počkat a na programu víkendu je dlooouho nezažité norování (pro ty co neznají – i když tací pravděpodobně ani nejsou – zalezeš do čehokoliv, čemu říkáš postel, přikryješ se čímkoliv, čemu říkáš peřina, najdeš nejbližší věc podobnou fungujícímu notebooku a pouštíš si pohádky). Tenhle plán ti vystačí na následujících 36 hodin… Správné norování poznáš tak, že pohádky prokládáš svačinami a spánkem. V tvém případě i přemítáním nad dalším létem v Ádru…

Co ti teda další (už třetí) sezóna v Ádru přinesla? No… Ze začátku si nemůžeš pomoct nemyslet spíš na ty věci, který ti vzala. Teda, ruku na srdce, který si poztrácela díky tomu, že často zapomínáš mít hlavu na krku, kam patří…

Začalo to v květnu, kdy zmizela tvoje první naspořená kupička peněz. Respektive – ty jsi ji nechala zmizet… Škoda 30 tisíc, výškovky neděláš, takže ani týden ani měsíc v práci to nezachrání…

Následovala ztráta vidiny lezecké sezóny, když sis kombinací práce, lezení a vlastní hlouposti odpálila rameno a počet vylezených cest se tak pro tebe letos zastavil na osmi. V průběhu léta si pak stihla ztratit celkem novej telefon, pro jistotu ne tvůj ale rovnou pracovní, kterej si měla na konci září vrátit šéfovi. Oukej, necháš mu místo něj tablet, ať maj holky na Kalírně z čeho pouštět hudbu. Ahá – nenecháš, protože je to zhruba 14 dní, co si ho viděla naposled…

Co dál? Dvě nohy, dvě ruce a psa pořád máš, tak to snad nebude ještě tak hrozný. Po výčtu ztrát ti navíc začíná docházet, že všechny věci, který jsi poztrácela, byli převážně materiálního rázu. Najednou ti začínají v hlavě vylézat věci, který ti letošní Ádr přinesl… A ty rozhodně tak materiální nebudou.

Definitivně sis potvrdila, že miluješ lezení, a přes to si musíš přiznat, že jde žít i bez něj. Přesvědčilo tě o tom hlavně to, že jsi celé léto na kempu (doma) a na Kalírně (v práci), takže 24/7 existovala mezi desítkami lezců, jejichž slovník se stává ze slov maglajz, eurožába, tutová smyčka, lištovačka a pivo. A přesto, že si k jejich debatám neměla čím přispět, netrávila si noci plačící omotaná svojí novou osdmesátkou, kterou si musela narvat klukům na „Cikánskej guláš“, abys měla záminku ji vytáhnout z obalu.

Definitivně ses rozhodla přestat snít a jsi pevně odhodlaná letos konečně odpálit na zimu na alespoň pár měsíců trvající ozdravný výlet do Špáňa. Proto si taky využila nově nabyté zkušenosti a celou obálku se sezónníma úsporama uložila na účet do banky…

Navzdory všem pravidlům vesmíru ti taky letošek přivál do cesty další neuvěřitelné a nádherné lidské existence – kamarády do deště, na které se můžeš vždycky spolehnout, že ti koupí čokoládu a štangli Vysočiny.

A nakonec ta nejméně pravdpodobná věc, kterou už si nenechala ani na své fantazii… Do života ti skočil princ v bílým tranďáku. Ba co víc – v dodávce dvakrát tak veliký! Takže odvoz na španělskej výlet se vyřešil sám…

Právě díky těmhle přátelům a princům si se začala znovu učit, že jako holka z plesnivý chaloupky v Ádru nemusíš mít pořád pocit, že bys měla na všecko stačit sama. Že si můžeš nechat pomoct se zapojením vařiče, nechat si odtáhnout auto nebo si nechat uvařit čaj a odnést si ho do vypůjčených peřin a postele, když si rozbitá jak cikánský hračky. Už sama sebe neoblafneš tím, že když nosíš růžový trika, jsi bábovka. Tohle léto bylo ve znamení zkušenosti, že bejt bábovkou není žádná hanba, že je to po čertech příjemný a že ty si kurnik vždycky byla, jsi a budeš bábovka.

RESUMÉ
počet ztracených peněz: 30 tisíc
počet ztracené elektroniky: 3
počet zdravých končetin: 3
počet nových přátel: nespočet
počet princů v bílý dodáce: 1

Teď už tě nečeká většího úkolu než přežít v boudičce do listopadu, kdy máš naplánovanej odjezd na vejlet… Jedno podzimní ráno už zahlásilo čtyři stupně, ale vyšší moc (princ s dodávkou) zasáhla a půjčila ti expediční spacák plnej peří, takže v noci zatím mrznul jenom nos, čouhající ven. Takže musíš akorát vyřešit, kam narveš přes zimu všechno svoje harampádí z chaloupky, sbalit lano a lezečky a… Uvidíme se v Ádru příští sezónu?

0

„Povinná četba“ – rubrika, ve které se s tebou jednou měsíčně dělíme o tip na knihu, která by neměla chybět v žádné lezecké knihovničce. Letos vybíráme ty o horách.

„Už není úniku. Nejde to dolů, vpravo ani vlevo. Mohu jen vzhůru. Myslím, že nepřeháním, kombinovaný terén skály, sněhu a ledu má sklon kolem osmdesáti pěti až devadesáti stupňů. Už dávno lezu bez rukavic, jsem úplně v transu, vzdálenější svět nevnímám,“ popisuje Mirek Šmíd stavy během svého sólového prvovýstupu na pyramidu Ama Dablamu v Nepálu v roce 1986. Tehdy mu bylo 34 let a drzé nápady ho neopouštěly.

„Tuhle knížku si určitě sežeň,“ doporučoval před lety kamarád a vůbec se nemýlil. Je to exkurze po sbírce extrémních výkonů v horách, která u nás nemá obdoby. Zakladatel teplického Fesťáku v ní popisuje své výpravy na limity tehdejšího lezení, jako kdyby o nic nešlo. Bez příkras, věcně, lidsky. V tom spočívá asi hlavní síla této knihy. A že by se mohl čím chlubit – Severní stěna Trollů v zimě, třikrát Mount McKinley, Cerro Torre, účast na úspěšné expedici Dhaulágiri 1984… Jenže chlubení, to nebyl styl Míry „Lanče“ Šmída:

„Moje generace povětšinou chápe hory jako kolbiště seberealizace, slávy a uznání. Ale mně se zdá přinejmenším podivné být lepší než ten druhý, někoho přetrumfnout, ukázat mu záda,“ píše v závěru knihy, kde přiznává, že jeho velkým vzorem byl romantik Julius Kugy – jeden z průkopníků horolezectví, botanik (*1858) a autor původní knihy Ze života horolezce. Obě dvě sdílí naladění lidí, kteří nad svoje výkony obdivují východy a západy Slunce, pestré horské louky a úžasné vysoké stěny.
.

Mirek Šmíd (f: archiv Petra Schnabla)

.
„Míru si pamatuju z Fesťáků, když se tam ještě rozdávaly chleby se sádlem,“ vzpomíná himálajský horolezec Pepa Šimůnek, který se shodou okolností tento týden chystá také na Ama Dablam. „Tehdy mi bylo dvacet, byl jsem zelenáč – koukal jsem na něj jako na boha. Byl to vzor, ikona, borec. Už za komančů byl v Yosemitech! Já byl tehdy nejdál na Prachově a v Tatrách. Postava z kategorie snů.“

S „Lančem“ tehdy lezl například doktor Mirek Novotný. „Nejlepší bylo společné Chamonix, tuším 1981. Měli jsme 14 dní exkluzivního počasí. Lezli jsme ve třech, ještě společně s „Prcasem“ Slavíkem na Aiguille de Blatière a byla to velká pohoda. Táhli jsme si s sebou koženej měch s vínem. A na štandech jsme popíjeli…

Když Míru srovnám s Joskou Rakoncajem, tak ten byl puntičkář a rychlý. Mirek byl free a velký pohodář. Na těch zájezdech většinou chodil sóla, ale když se zrovna chtěl družit, tak za mnou přišel a povídal: ‘Hele, vole, doktore, pojď si něco přelízt.’

Pamatuju si také jeho hlášku, kterou užívám velmi často, když někdo spěchá: ‘Hele, vole, pomalu. Rychle se ani pes nevysere.’ (směje se) To byla jeho oblíbená.“

Pokud se chceš Mírovými myšlenkami nechat inspirovat i ty, určitě ještě nějaký výtisk jeho knížky v antikvariátu seženeš. Nebo si ho připomeň alespoň filmem. Větší vzpomínání nedávno zachytil štáb pod vedením Libora Duška. Pokud ti tenhle povedený medailon unikl, tady máš šanci to napravit:
.

.
_____

Mirek Šmíd (*11. května 1952 – 11. září 1993) byl český samorost z Police nad Metují. Sám sebe viděl nejen jako horolezce, ale také jako dokumentaristu a fotografa. Právě díky němu můžeš během každého konce srpna navštívit největší český filmový festival, který se zaměřuje na horolezeckou tematiku. V životě i v horách si razil vlastní cestu – svými sólovýstupy (zejména na Kavkaze) rozčiloval tehdejší funkcionáře. Jako jeden z prvních přinesl do Česka také paraglide nebo horská kola. Zemřel za nevyjasněných okolností během sólového výstupu na Lost Arrow Spire v Yosemitech.

_____

PŘEDCHOZÍ DÍLY LITERÁRNÍ RUBRIKY: Deset velkých stěn, Padající hvězda, Velké himálajské dobrodružství, Má cestaSetkání se smrtí, Šivova velká noc, Extreme AlpinismCesta do hor.

0

To jsem jednou tak prohodil, když jsme se bavili v Ádru o tom, jaký je náš velký cíl, že pro mě by byl úspěch vytáhnout si jakoukoliv spáru. Jakmile to zaslechl Vítek Lachman, hned zbystřil a povídá: „No tak tady za rohem máš spáru – pěknou, tu si dej, lezou jí i holky.“ Tak na ní tak koukám a v hlavě se mi honí myšlenky: „No jako nevypadá tak zle – do jeskyňky lehké, a z ní tutová eurožába, to by se možná dalo.“ Nádech, výdech a už potvrzuji, že pokus dám. „Ale co jištení?“ povídám. „Na deset metrů spáry nic, kindráč nemám, ufona taky ne… Takže bych to musel lézt na sólo a to se mi zrovna nechce, pádu na zem bych se rád vyvaroval.“ Ještě že má Vítek pro všechno řešení a z batohu vytahuje své ufony. „Já si to vylezu na sólo a dám ti je tam.“ No bájo! Vše do sebe krásně zapadá, ani to moje hlava nestíhá vstřebávat.

Než se naděju, Vítek je nahoře, já se navazuji a připravuji na pokus. S žábami mám praxi z boulderzávodů (chlapi měli v kvaldě jednu převislou spáru, pozn. red.), tak to přeci nebude v ničem jiné. Překontroluji si jističe Kubu Konečného a vznesu důležitý dotaz: „Dáš si to za mnou na druhém?“ „No, jako nevím, nechci si zkazit pěkný lezecký den nějakou spárou,“ namítá Kuba.

Otáčím se čelem ke spáře, nadechnu se a vyrazím. Pádluji (ještě po chytech) v široké spáře do výklenku, ze které se má cvakat první ufo. Založím vcelku kvalitní žábu a snažím se cvakat. Bože! Co to je? Hlava plná strachu mi dělá problém trefit se expreskou do ufona. Po chvilkovém boji konečně cvakám expresku a vzápětí do ní lano. Pokouším se postavit a udělat dalších pár temp ve spáře, ale hlava panikaří a ruce mě nechtějí poslouchat. Vím, jak založit žábu, proč to tedy dělám na opak? Kuráž je ta tam a stres i nervy se dostavují rychle. Neotálím, valím si to nahoru a přitom bojuji o holý život. Tempo za tempem, žába za žábou. Jen se co nejrychleji dostat k dalšímu jištění. Zastavuje mě až crux, kde se musí zvednout pravá noha vysoko, postavit se a je vylezeno. Žába už jede, hlava s tělem jsou unavené, a tak z posledního zbytku morálu udělám vysoký krok. Pomalu se připravuji na pád, když najednou stojím na velkém stupu a žába sama od sebe drží. Teď už jen lehkým terénem na vrch.

Po mně si to nakonec na druhém dává i Kuba Konečný, akorát v cruxovém místě místo žáby využije sokola. No když má tu sílu vola… Vrchol a zápis do knížky byla ta nejsladší odměna. Poslední cesta před odjezdem je vylezena.

Kráčíme si po kolejích a najednou na nás někdo volá. A hele, Standa Mitáč leze „Údolku“ na Tři obry (VIIb od Herberta Richtera, pozn. red.). O téhle spáře si můžeme nechat zdát. To je na nás sporťáky moc silná káva. A co jsme to vlastně lezli za cestu? No přece „Tomášku“ za V na Hroche v Království. Tu snad každý v Ádru zná.

0

(Život holky v Ádru, to je očistec. Očistec, který stojí za to úplně nejvíc… Tohle je třetí díl rubriky „Deník bábovky“ – těš se vždy ve druhé půlce měsíce, pozn. red.)

V jednom máme jasno – v Ádru žijou bábovky. A ty se snaží přežít – samy, spolu nebo s kamarádama – s velkejma bráchama, kteří se slitujou a koupí jim ten správnej vařič, co pasuje na pětilitrovou plynovou bombu. Nebyly by to však úplný bábovky, kdyby nepokukovaly po chlapech… Oukej, nepokukujou, trpělivě (čti spíš zoufale) čekají na prince v bílým tranďáku. A jaký prince že to do Ádru sezóna zavane?

KLASIK
Chodí v roztrhanejch teplákách s kytičkovanýma záplatama na koulenou a kostkované košili. Matroš má v báglu od Ádrdesignu, v jednom z prvních modelů. Nepoužívá mágo ani ufony, má sadu chlupatých smyček dáávno za zenitem, ale protože do nich nepadá, používá je už patnáct let. Z jeho batohu nikdy netrčí žádnej matroš, takže nejde poznat, že je to lezec! Holky ho zdánlivě nezajímají. Jeho výběr lezeckých cest se skládá z vykřičníků od Cikána a Arnolda. Svačina: dvě lahve Krakonoše a jablko, v lepším případě kousek štangle Vysočiny.

Jistí se zásadně osmou. Když vezme bábovku do skal, zapomene, že je to holka. Vlastně zapomene brát v potaz lezecké schopnosti parťáka vůbec… Výsledek: koláče na rukách, koláče na ramenou, koláče na kolenech.

K večeři má fazole a sedm až dvanáct piv. První přelez po dvaceti pěti letech ve vrcholovce je sice lákavý, délce hojení strupů ovšem neúměrný, a tak si dvakrát rozmyslíš, jestli s ním ještě někdy půjdeš do skal…

SPORTOVNÍ TEPLOUŠEK
Chodí v kraťasech (dokonce v nich leze!), růžovejch botaskách od adidas a s báglem od BéDéčka. Nosí maglajz, spárovky i ufony, i když leze zásadně stěnovky. Průvodce nenosí, protože nový desítky tam stejně nejsou. Když tě vezme do skal, rozlízáte se na devětáčku (po pár měsících se dozvíš, že si tě testoval). Nevadí mu, když pindáš – zvedá mu to sebevědomí. V krocích, kde padal, musíš spadnout taky.

Jako jeho holka si taky musíš pořídit pořádný krční svaly a grigrinu, aby jsi zvládla hodiny chytání pádů při nacvičování nejnovější desítky od Brťáka. Do vrcholovky se zapíšeš málokdy, protože cesty končí u posledního kruhu (a pro tebe často u prvního). Zápisy jsou hodnotný až od Xa, nikdy nechybí poznámka „OS“, i když mu na tom nezáleží! Den lezení končí: rýží s mrkví a večerkou v devět, protože podmínka je ráno od osmi do desíti.

CHAMELEON
Kříženec Klasika a Sportovního teplouška. Leze v dlouhejch žlutejch kalhotách E9 s kytičkovanýma zálatama na kolenou. V báglu má mágo, ufony, za který se stydí, a průvodce s ručně dopsanejma desítkama v Himalájích. Ve stěně dá devětajdo na osnajt a večer se doleze na Tréningovce. Na svačinu nosí Krakonoše, papriku, oříškovou tyčinku a cizrnovou pomazánku. Když s ním jdeš lízt, můžeš se zúčastnit rozhodování o tom, kam se dneska půjde. Buďto na devítkový hrany do Teplic nebo na Berušky. Večer dá čtyři pivka, rizoto s vepřovou konzervou a jde spát, protože vstává na spárovou podmínku na devátou.

ZELENÁČ
Na písek přijel z vápna, letos poprvé. Je mu dvacet, má nový spárovky od Ocúnu a maglajz, kterej nebude používat, protože na písku se to nesmí. Cajky má v báglu od Ádrdesignu, protože ten nosí všichni klasici. Lano nosí na batohu, je na to zvyklej z Krasu. Dokáže přijít do hospody s oblečeným sedákem (protože si dá jen pivko a pak jde zpátky do skal). Když si musí odsednout do erárky, pořádně v ní zaskáče, aby se ujistil, že je tutová.

Přijel lízt spáry, ale neumí zakládat, takže po prvním zážitku stávajícího se z třiceti metrů smrtelného hekání se rozhodneš, že budeš radši tahat. Večer si dáš v hospodě šest piv na nervy a zítra půjdeš radši lízt s klukama sportovky.

RESUMÉ
Pro každýho z výše uvedených lezců jsi pořád „jen“ bábovka, kterou samozřejmě jednou vezme na vícedélky, a tak večer zase sedíš sama před chaloupkou a plánuješ, jakou pětku bys ještě mohla vytáhnout. Všechny data na telefonu už padly na hledání tranďáka na bazoši. Tvůj bude žlutej.

PS. Jestli si se ve výše zmíněné typologii nenašel, prosím neváhej rozšířit bábovčí obzory, ať nekoupíme prvního tranďáka, kterej na tom bazoši najdem!

0

„Povinná četba“ – rubrika, ve které se s tebou jednou měsíčně dělíme o tip na knihu, která by neměla chybět v žádné lezecké knihovničce. Letos vybíráme ty o horách.

Poslouchám písničku „Riders on the Storm“ od skupiny The Doors Je fantastická, tak dlouho jsem ji neslyšela!

A jakou to má souvislost s knížkou pro tento měsíc?
„Riders on the Storm – teď už jsem chápal, že název té jejich cesty není žádný hold Morrisonovi, ale přesný popis reality. Ještě v hospodě v Puerto Nateles jsme u třetího piva vedli svalnaté řeči, jako že: ‘Všechno musí jít přelézt čistě, koneckonců i Güllich s Albertem jsou taky jenom lidi, atd.’ Teď jsme neměli co říci. Ono také co říkat ve chvíli, kdy vítr venku uhání takovou rychlostí, že člověk sotva stojí na nohou. Dojít si na záchod znamenalo namočit si do obličeje. Představa lezení po skále byla směšně absurdní.“

Možná už poznáváš, že se jedná o sloh Filipa Šilhana z knížky Cesta do hor, kterou vydala Montana v roce 2001. Filip v této části knížky popisuje výlet za lezením v jihoamerické Patagonii v žulovém terénu v Torres del Paine. A já si přesně dokážu představit, jak to myslel Morrison i Filip.

To je také jedno z velkých kouzel Filipova psaní. Člověk ani neví jak, ale Filip Šilhan dokázal slovy vystihnout okamžik tak, jako bys na skále byl s ním. Lezeš na písku se všemi třemi expreskami, co máš. Lezeš a touláš se po Americe. Vydáš se do Tater, kde nejprve sotva popadáš dech, ale v Himálaji ti dojde, že už je to vážné. Zavítáš do skalisek divoké Patagonie a sluníš se na boulderech v jižní Africe…

V druhé části knížky tě čeká Filipův „Lezbiář aneb o čem se v metodických příručkách nepíše”. Najdeš tady lezecké poznámky definované slovy autora takto: „Kdo je přesvědčený, že se ho poznámky netýkají, patří nejspíš k oné bezproblémové části lezeckého spektra… Naopak ten, kdo prohlásí, že mu jsou podobné problémy buřt, a pozdě v noci si je potom bude pročítat na záchodě, ten patří k nejohroženějšímu druhu. Pro zbytek světa je lezbiář inspirací, informací, anebo také idiotskou hovadinou.”

Komunita lezců – rebelantů establishmentu, kteří mají svůj svět a svoje náhledy na to, co je důležité. Vřele doporučuji přečíst, i pokud si myslíš, že se tě tahle část netýká. Troufám si totiž říct, že některé lezecké problémy se v čase nemění. Vzadu knížky najdeš také Filipovy krátké úvahy nad různými tématy a publikované příspěvky do Montany, které stojí za přečtení.

Proč jsme tady? (Filipova odpověď za Montanu)
„Pro pocit komunity, pospolitosti, informace, proto, že děláme něco smysluplného, něco, co nás baví. Jací budeme, je částečně věcí každého z nás. I proto jsme tady! Za smysluplnost existence lezeckého periodika, a potažmo za Montanu.”

Jedním z největších přátel a parťáků Filipa Šilhana byl svého času Mára Holeček (Napsal o něm také vzpomínkový text Panta rei do Montany č. 2, 2002, pozn. red.)…

Máro, jaká je první věc, která tě napadne, když se řekne Filip Šilhan?
Jednoznačně vzpomínka na parádní a výjimečné časy. Dobu, kdy se naše společné představy jednoduše přetavovaly do reálných kroků, přičemž „problém”, byl pojem jen pro pochybovače, či věčný kverulanty. Připomínka kamaráda a lezce, který mi chybí. Dokonce ani za více jak patnáct let zub času nezacelil ztrátu a nezaneslo ho ani jediné smítko prachu zapomnění.

Na jakou situaci/na jaký moment s Filipem vzpomínáš nejraději?
Vyberte z nádoby plné směsicí svých oblíbených laskomin jednu či druhou a řekněte: tuhle bezvýhradně preferuji. Připomínám jen, že nádoba i s víčkem vám celá patří. Pokud ovšem budu chtít vypíchnout jednu chuť, musíte počkat, až vše zdlábnu. Pak možná vydám resumé. Je to obdoba vydržet odvyprávět celý mnohaletý příběh. Je ale dost možné, že na konci budeme zcela bez výsledku, stejně tak, jak na samotném začátku. Vyberete jednotlivost, když vše chutná, respektive vzpomínky jsou stále živé.

Bylo na něm něco pro lezce a horolezce opravdu typické/netypické?
Jasně…, pro horské lezení nebyl knižním ideálem. Dlouhý jak sám týden, vyhublý, byla mu zima a každý den vybil baterky svých sil až na samé dno. Nicméně ráno se vždy vzbudil čertík na péru, usměvavý a pro okolí nejspíš nebezpečný optimista. Nikoli však pro mě. Já mu za to budu do své nejdelší smrti vděčný. Naučil mě i ve srágorách vždy koukat na horizont zalitý Sluncem. Neboli, problémy nejsou okolnosti, ale rezervy vždy hledej v sobě, než přijde definitivní „tma“. Howgh.

_____

Filip Šilhan (3. 12. 1969 Plzeň – 13. 1. 2001 Ötzalské Alpy)
Publicista, novinář, redaktor České televize a výjimečný spolupracovník Montany. Kromě toho byl výborným lezec – na sportovkách dosáhl obtížnosti 10 UIAA a z horských počinů se sluší zmínit třeba prvovýstup na pákistánský Amin Brakk (9-, A4) nebo novou variantu na Cerro Torre Central v Patagonii (8, A3+). Jako lezec procestoval obrovský kus světa a všechno dokázal ostatním zprostředkovat svým jedinečným jazykem.

_____

PŘEDCHOZÍ DÍLY LITERÁRNÍ RUBRIKY: Deset velkých stěn, Padající hvězda, Velké himálajské dobrodružství, Má cestaSetkání se smrtí, Šivova velká noc, Extreme Alpinism.