Autos: standa

0

První opravdu teplý a suchý víkend roku dorazil do Labáku první dubnovou sobotu. S ním dorazilo také spoustu lezců, kteří zabrali většinu oblíbených cest a ve skalách bylo veselo. „Jaká bude forma po tréninku na překližce nebo ve Špáňu?“ často se neslo mezi dvojkami. Do toho už byl všude cítit jarní vzduch – konečně.

Parťák se zrovna chystal na cestu k prvnímu borháku. Všechno vypadalo v pohodě. Najednou se od vedle ozvalo heknutí. Pak dvě, snad tři vteřiny (!) prodleva. A následoval tlumený náraz se zapraskáním.

Dobíháš ke sténajícímu člověku mezi kládami, kterému z hlavy teče krev a je do nich zapasovaný po zádech nohama nahoru. Lezec se klepe a nevypadá to vůbec dobře – má asi zlomené stehno nebo pánev, říkáš si. Okamžité volání záchranky. Utěšuješ ho, snažíš se komunikovat. Sbíhají se další.

Do hlavy se ti derou otázky. Co by se stalo, kdyby teď omdlel – uměl bych ho oživit? Jak bych to přesně dělal, když leží zkroucený?

Naštěstí to byl zkušený lezec s hodně silným kořínkem, a tak přes veškerou bolest zůstal po celou dobu při vědomí… A to musel na místě vydržet přes hodinu a půl, než se podařilo ho vyzvednout vrtulníkem. Regionální vrtulník zrovna zasahoval v Tisé a nejbližší volný byl až v Liberci.

Stal se zázrak a s odstupem dvou týdnů je pacient po víc jak 12metrovém pádu na podlahu bez vážnějších následků – stehno mu okamžitě operovali v Ústí, chodí o berlích a pomalu začíná namáhat zraněnou nohu. V mailu, který už píše z domova, přemítá: „V Sasku jsem často pozoroval lezce, co nejistě šlapou v nějaké lehké pasáži. Při tom jsem si myslel – hlavně ať se jim nic nestane… A teď se to stalo mně.“ (Vypadl příliš vysoko nad druhým BH, pozn. aut.)

Co se z téhle zkušenosti dá vyvodit?

Pobyt na skalách (hlavně na písku) je super, ale doprovodného nebezpečí si člověk musí být vědom pořád, a to v každé chvíli. Není to jen svět z marketingových sloganů na tričkách: „The worst day of climbing is better then the best day in the office.“ Někdy tohle prostě neplatí.

Autora článku navíc na místě trochu vyděsila představa, jak rychle se mohou zapomenout pravidla první pomoci, když je člověk nepoužívá a najednou se ocitne ve stresové situaci. V tomhle případě třeba: vůbec se zraněným nehýbat a nedávat mu napít (radil operátor). Hlavní závěr tedy je, že znalosti první pomoci se určitě vyplatí čas od času obnovovat. Ne jenom mít je někde matně zašoupnuté vzadu z dob táborů a školních kurzů.

Na závěr se sluší napsat, že v podobných případech i zarytý odpůrce chytrých telefonů musí uznat, že aplikace Záchranka (stahuj zde, pozn. red.) podobné nehody citelně ulehčuje – pomůže ti právě se základními radami a hlavně pomocí ní záchranáři dokáží lokalizovat tvůj mobil a přesně zacílit pomoc. Ale pozor – ve skalách to kvůli horšímu signálu úplně nefungovalo. Místo masivu Kardinál systém lokalizoval vlakovou zastávku na opačném břehu Labe.

Takže pořád je hlavně na jističích, aby znali název masivu a oblasti, kde jejich prvolezec podniká svůj statečný výpad vzhůru. A drobná rada na závěr – nevolej na kamaráda s dotazem o název, až bude uzrávat pod prvním kruhem – tím už mu moc nepomůžeš.

(Pozn. Související články: Diagnóza nelezec, rozhovor s Prcasem po zranění)

0

Spolupracovník eMontany Pepa Horák (tady jedna fotka, kde mu to podle jeho slov sluší, pozn. red.) vyrazil v březnu za prašanem na Island. Vybíráme pasáž z jeho cestovního deníku.

Nebylo tam zhola nic, jen pár farem a nesmírné ticho. Tábor jsme rozbili v údolí pár kilometrů od Dalvíku. To městečko si nepředstavuj kdovíjaké, má asi tak 300 obyvatel, benzínku, samoobsluhu a kostel.

První dny jsem si připadal jako v pohádce, počasí jak malované, hory okolo, kam člověk ukázal prstem, tak se vydal, a když už se nedalo stoupat dál, tak si přepnul na „ski mód“ a svištěl dolů až se mu prášilo za patkama…
.

V tuhle chvíli ti dojde, že vlek je fakt blbá a hlučná věc (f: Pepa Horák)

Ty malý tečky, co vypadají jako bordel na monitoru, jsou náš tábor. (f: Pepa Horák)

.
Jak se říká, třetí den je kritický, a tak jsem si díky své šikovnosti a síle urval páčku na přepínání mezi chozením a sjezdem. Beztak jsme další den chtěli do Akureyri, což je tak velký město, že tam mají i semafory, tak se tam podívám po servisech. Maličko mě rozhodilo, když mi řekli, že nic neopravují, ale můžou mi prodat nové vázání, zhruba za stejnou cenu, za kterou seženeš na černém trhu ledvinu. Orgány jsem tady rozprodávat nechtěl, takže jsem se smířil s tím, že buď zvládnu chodit na pevném vázání, nebo se budu bořit po pás ve sněhu, s lyžema na batohu.
.

Jak se staví sen (f: Pepa Horák)

.
Dál jsme vyrazili směrem k sopce, která na sobě má přes 40 kuloárů a já si chtěl aspoň jeden z nich sjet. Co čert nechtěl, a týpek v dodávce za náma nedobrzdil – k sopce jsme nedojeli. Ve chvíli, kdy jsme odbočovali, tak se rozhodl, že nás předjede s takovou vervou, až nám zapasoval naše levé přední kolo daleko hlouběji do motoru, než bylo zdrávo. Zčista jasna jsme se ocili v pustině, daleko od civilizace, ještě dál od našich stanů, a s nepojízdným autem.

V takové chvíli je člověk docela rád, že se mu nic nestalo, nad těmi plechy mávne rukou a docela ho potěší, když si vzpomene, že má vlastně pojistku. Teď se starej pojišťovno, jsem v háji, na míle od čehokoli a chci zúročit svůj vklad do tebe.

PRO ZMRZLÉ NEPŘIJEDEME

Teď mi dovol abych se trochu rozepsal, protože se to někomu může v budoucnu hodit: Prakticky neexistuje cestovní pojištění, které by zohledňovalo auta z půjčovny a sakramentsky se vyplatí se podívat na podmínky zápůjčky, jinak budeš stát na mrazu a z jednoho telefonu uslišíš, že doprava náhradního auta by vyšla na 1,3 eur za kilometr, v našem případě ho musí dovézt cca 500 km. Z druhého telefonu ti bude slečna z pojišťovny vysvětlovat, že pokud se nikomu nic nestalo, tak nemají důvod vás zachraňovat… Skrze zaťaté zuby procedíš, že je právě -15 stupňů, blíží se noc a že jí zavoláte za tři hodiny, až budete mít omrzliny – pak snad ten důvod nastane.

Vedle nás byl kromě nějaké vesnické dílny také zavřený supermarket. Zašel jsem za něj okouknout popelnice a vůbec nechápu ten zlozvyk, že když místní už vyhazují tolik skvělého jídla, tak ho musí zamykat. To ještě dokreslilo momentální mizérii. Nakonec nezbylo než zavolat taxík do města.

Když jsme další den sehnali nové auto a smířili se s tím, že lowcost výlet asi nebude až tak low, tak se nad námi ostrůvku a zemi asi trochu zželelo a vedle nové dávky prašanu nám byla naservíroval překrásnou polární záři. Nevím jak ty, ale já pokaždé, když vidím takhle tancovat oblohu, tak se směju od ucha k uchu a je mi jedno, že mrzne jak blázen a prostě se toho nemůžu nabažit. Pozdější večerní pozorování západu slunce z pozice v leže ve vroucím termálu mi také zvedlo náladu.

0

„Povinná četba“ – rubrika, ve které se s tebou jednou měsíčně dělíme o tip na knihu, která by neměla chybět v žádné lezecké knihovničce. Letos vybíráme ty o horách.

Málokterý horolezec napsal tolik knih. Málokterý horolezec se stal takovou legendou. A když se ohlédneme zpět, tak zároveň málokterý působil mnohdy tak kontroverzně ve společnosti horolezecké nebo jiné.

Co takhle odhodit na chvíli všechny možné předsudky? Co se jen tak bez vlivu okolních pohledů zkusit začíst do napsaných myšlenek jednoho horolezce – Reinholda Messnera…

Kniha Má cesta plynule kombinuje Messnerovo autobiografické vyprávění, zážitky z prvovýstupů a expedic, úvahy o podstatě horolezectví, úvahy o etice lezení a úryvky rozhovorů, které Reinhold Messner k těmto tématům poskytl. Jeho příběh na stránkách plyne tak, že si zkrátka nevšimneš, že se tady dohromady mísí tak různé žánry psaného slova.

„Nikdy jsem s sebou nebral žádné vlajky a v roce 1978, právě po návratu z Mount Everestu, jsem se v Jižním Tyrolsku dopustil svatokrádeže, když jsem ve slavnostním projevu prohlásil, že mojí vlajkou je tak nanejvýš kapesník. Stojím-li totiž na obrovité hoře, jsem příliš nepatrný na nějaká heroická gesta.“
.

„Mojí vlajkou je tak nanejvýš kapesník.“ Tuniský horolezec na vrcholu Everestu, 2016 (f: Wiki, creative commons)

.
Na čtenáře můžou některé řádky občas působit tak, že striktně udávají názor, jakýsi didaktický „směr“, kterým by člověk měl o horách přemýšlet. Působilo to tak i na mě a musela jsem si občas od některých témat tak trochu „odpočinout“.

Ale na druhou stranu si myslím, že pokud nás některá z knih vede k zamyšlení, je to vlastně dobře.

„Jste egoista?
Domnívám se, že pro horolezectví neexistuje žádné jiné ospravedlnění než ego. Jiné důvody neuznávám. Prozkoumávání horstev považuji za negativní, protože hory se nemají nadále probádávat, ale nechat přirozeně divoké. Rovněž odmítám měření sil s přírodou. Osobně vyhledávám takový pobyt v přírodě, který vyžaduje mé síly, schopnosti a instinkt.“

Nedají se snad hory zkoumat a chránit najednou? Zamýšlím se zas a znova. Jak to cítíš ty? A co téma možná všem horolezcům a lezcům velice známé: utíkání do hor a skal od všeho doma, utíkání od reality běžného života – je to lhostejnost?

„Revoluce, která je v Evropě už dávno nutná, musí spočívat v revoluci každého jednotlivce, v nutnosti najít svůj život. Když mne někdo pozoruje, jak si dělám, co chci, pak mohu dodat kuráž najít si obor nebo oblast, kde by žil svůj anarchismus, kde by si mohl dovolit být tím, čím opravdu je.“

V dobách, kdy lidé hory objevovali a ano – dobývali – tudíž se razila cesta vzhůru jakýmkoli způsobem, Messner přemýšlel jinak. Někomu se můžou zdát jeho řádky egoistické a naprosto jednostranné. Ale co určitě mezi řádky knížky najdeš, to je autorova velká pokora vůči horám a skalám.

Uvědomme si, že pokud tak trochu předběhneš svou dobu, kdy se teprve objevují směry a styly horolezectví a pohybu v horách, je jednoduché být tím „divným”.

„Moje cesta je jen způsob hry, který ukazuje, jak se dá vzdorovat měšťanské existenci. Celý můj myšlenkový svět je zaměřen proti konzumnímu myšlení. „Clean climbing“ – čisté lezení, není pouze čímsi sportovním, nýbrž ztělesňuje ekologickou angažovanost. Jestliže jdu bez kyslíku na Mount Everest, nenechám tam nahoře ležet žádnou prázdnou lahev. A co nesu v batohu nahoru, vezmu zase zpátky dolů.“

Pokud chceš chvíli přemýšlet nad tématy hor, možná i nad způsobem života, začti se do téhle knížky. Možná se ti nebude zprvu číst lehce. Ale najdeš tam spoustu pokory a otázek, na které se těžko hledají odpovědi.

_____

Reinhold Messner (* 17. září 1944) je rodák z Jižního Tyrolska (německy mluvící provincie na severu Itálie), legendární horolezec, cestovatel a publicista. Mimo jiné je prvním člověkem, který vylezl všech 14 osmitisícovek a jako první také zlezl Mount Everest bez použití kyslíkového přístroje. Nakonec pak také jako první provedl na Mount Everest kompletní sólový výstup bez fixních lan.
Po výstupech na vrcholy hor se začal věnovat přechodům pouští. Nejdříve ledovým: jižní pól, severní pól a Grónsko. A pak také těm písečným: Takla Makan, Ténére a Gobi. Založil také stylovou síť šesti horských muzeí.

Messnerova definice dobrodružství: „Definuji ho ve starém řeckém smyslu. Volím si cestu, která je obtížná, není nikým připravená a může končit smrtí. Cesta, o níž nevím, zda se zase vrátím. Pokud přežiji, vrátím se jako všichni ostatní. Nechci zkoumat něco, nýbrž sám sebe. Ano, moje dobrodružství je samoúčelné. Popuzuje mě, když stále slyším o „vznešených cílech” horolezectví, ať už jsou lékařské, geografické nebo ekologické.“
(R. Messner: Má cesta, str. 101)

_____

PŘEDCHOZÍ DÍLY LITERÁRNÍ RUBRIKY: Deset velkých stěn, Padající hvězda, Velké himálajské dobrodružství

0

O víkendu hlásili krásné počasí, což se skvěle sešlo s otvíráním Skaláku a každoroční tradiční brigádou tamtéž či na Panťáku. Měla jsem jasno – chci jet lézt a vidět se s přáteli. Tohle byla skvělá příležitost, jak spojit příjemné s užitečným a krom lezení přiložit ruku k dílu. Díky tomu mohl mít člověk večer alespoň trochu čistou karmu a pak: kdy jindy chutná pivo lépe, než po pěkně odvedené práci? S kamarády z oddílu jsme se tedy rozhodli pro brigádu na Panťáku.

Vyrazili jsme celkem časně ráno, abychom tam „my Pražáci“ nedojeli až v poledne, ale pěkně na devátou, jak zněl plán hlavního organizátora (Roman Živný, předseda místní OVK, pozn. red.).

Na místě už byla práce v plném proudu a panovala tu neuvěřitelně přátelská atmosféra. Nějakou chvilku už se v lezecké komunitě pohybuji, na otevírání Skaláku jsem byla sice poprvé, ale přesto mě vždycky tahle společnost pohodových lidí mile překvapí. Navíc, manželé Mullerovi, kteří mají hned pod Panťákem pěkný domeček, nám všem dělali výborné pohoštění – čaj, limo, pivo… Ženy napekly koláčky a buchty a k polední pauze nás paní Lucka pohostila výbornými párečky s chlebem a hořčicí přímo na jejich zahrádce. Vyprávěli nám, jak je to někdy těžké vyjít s některými lidmi, kteří jim chodí kadit skoro až na zahradu. Proto vyvěsili na strom ceduli s lopatkou na zahrabávání exkrementů. Snad to spoustu lidí pochopilo.
.

Polední pauza na zahrádce (f: autorka)

.
Chlapi se do práce pořádně opřeli a zídka z těžkých pískovcových bloků rostla pred očima. Měli na to celkem sofistikovaný systém a kameny nosili na dřevěných nosítkách. Objevili se i místní legendy, třeba Špek a Fanda Čepelka. Ženy vozily kolečka hlíny na zpevnění svahu – myslím, že pánové nemohli mít hezčí pohled než na siluety krásných žen, jak pěkně tlačí kolečka podél skal s jarním sluncem v zádech. Uměly za to také pěkně vzít. Ať už měly praxi z vlastní zahrádky či namakáno z bouldrů; rýčem a krumpáčema se jen oháněly. Všichni kmitali jak mravenečkové, takže práce byla v podstatě hotová už kolem druhé hodiny. Nechápu, jak rychle jsme to zvládli. Na takovou spolupráci byla radost pohledět.
.

Fanda Čepelka při práci (f: autorka)

.
Stihli jsme nakonec i lezení na Suškách a vše jsme zakončili večírkem v Kacanovech, kde to pod disco koulí začaly nejvíce roztančovat ženy „brigádnice z pankáče“. Jak začala kapela hrát Pražského démona, už tančili všichni. „Je to on, je to on, pražskej démon (alkohol)…“

Byl to víkend plný krásných lidí, kteří se umí nejen bavit, ale kterým není lhostejný osud Panťáku. Děkuju! A snad zase za rok!

0

Aktuálním kauzám se na eMontaně příliš nevěnujeme, ale jelikož víš, že jsme médium, které rádo přináší pozitivní informace, bylo nám líto se o tuto nepodělit. Ostře sledovaný spor mezi ČHS a ČSL se totiž zdá být u konce.

Pokračuje první místopředseda ČHS Petr Resch: „Bylo to spíše takové klukovské pošťochuvání. S odstupem uznáváme, že nikdo schopnější a zkušenější na organizaci závodů než protagonisté spolku ČSL dnes v Česku není. Proto jsme se společně s nimi rozhodli utvořit úplně novou demokratickou organizaci.“

S příchodem jara zaznívají nezvykle pochvalné signály i z druhé strany, například od člena ČSL Jana Zozuláka: „Mysleli jsme si, že granty umíme čerpat skvěle, ale musíme ocenit, že v téhle disciplíně je na tom ČHS ještě mnohem lépe. Zdá se, že sekretariát má lepší kontakty s Bruselem – nejspíš díky jejich výměnným pobytům.“

Na tajném setkání minulou sobotu obě skupiny představily nový název společné organizace: ČHSL (České horolezecké a soutěžní lezení) a nový logotyp. Dříve nesmiřitelné tábory se shodly i v tom, že je důležité mít srozumitelné logo, které bude výstižné a bude se jednoduše komunikovat. Na základě zmíněné schůzky přicházejí v úvahu kombinace:

1. ČSL lev s korunkou ČHS nebo
2. ČHS hory s ČSL lvem sedícím na jejich nejvyšším vrcholku. (Návrhy jsou dole pod článkem, pozn. red.)

NOVÉ JMÉNO MÁ PŘINÉST ČISTÝ VZDUCH

Po obtížném období si zástupci ČSL pochvalují, jaké pozitivní změny přinese nový název: „Hodí se nám také proto, že jsme pozdě zjistili, že zkratka ČSL je už používána Českou správou letišť. Ano, docházelo tím pádem k nepříjemným situacím…“ popisuje Jiří Oliva, ale nechce mluvit přímo. Naráží na scénu, kdy se během minulého kola českého poháru stala následující bizarnost. Do malého nádvoří přažského Boulder baru se pokoušela zaparkovat cisterna s kerosinem a poškodila nafukovací bránu hlavního sponzora.

I některým účastníkům způsobovala tato shoda názvů nepříjemnosti: „Hledala jsem informace o závodech pro našeho synka – to víte, je to fanda lezení. Chtěla jsem ho přihlásit do jeho kategorie mezi boulderděti. Jediný kontakt na webu jsme však našli na řídicí věž. Tam mi řekli, že letadla U10 přestala do Prahy létat v sedmdesátých letech – byla jsem úplně zmatená,“ stěžuje si maminka malého závodníka, která si nepřála být jmenována.

Ano, tohle jsou spíše vtipné anekdoty, zvídavého redaktora eMontany však napadá otázka: „Proč se v průběhu kauzy objevovalo tolik pohrdavých emocí a pošpiňujících komentářů na obou stranách?“

Vysvětluje předseda někdejšího ČHS Jan Bloudek: „O žádný konflikt nikdy nešlo, plánovali jsme jen vzbudit zájem o lezení mezi širší veřejností. I negativní reklama je totiž reklama – a my jsme chtěli dostat lezení do širšího podvědomí lidí.“ To se oběma stranám během věcných diskusí celkem povedlo a redakce eMontany jim děkuje za usilovnou práci na budování mediálního obrazu našeho vrcholového sportu.

Oběma skupinám přejeme v rámci nové společné organizace hodně štěstí a minimum dalších nedorozumění – nevíme, zda to funkcionáři stihli zjistit, ale zkratka ČHSL je už také zabraná. Hendikepovanými sledge hokejisty.

Pěkného apríla i tobě přeje redakce.

0

Po roce jsme se opět sešli na Holých Spárách. Sice jsme se spolulezcem neměli oproti minulému roku lepší formu a morálka byla při startu na bodě nula, tahle akce nás za to nesoudila, a tak jsme si to opět užili, jak to jen šlo. (Vojtův loňský text, pozn. red.)

Využili jsme zkušeností a hned od začátku se pustili do nejtěžších linií, dokud pěsti ještě držely tvar. „Rudá Soňa” (pro nás nejtěžší cesta) ale stejně nevydala více bodů jak minule. Rozhodli jsme se proto přesměrovat naše snažení do cest, co jsme předchozí ročník kvůli jejich nevlídnosti ani nezkoušeli. Největším překvapením byl celkem slušný postup v „Tlusté Bertě” – ta začíná jako to nejnevlídnější pěsťovka na planetě zemi, kde ještě z nějakého důvodu nedrží nohy. Po efektním restu v kolínku, kdy okolní lezci povzbuzují, následuje nasunutí ramena do širočiny. To už vyžaduje nemalou dávku koordinace a hekání. Znamenalo to, že po dvou preskách v této části by se můj vokální projev, s hlavou zakleslou ve spáře, dal zaměnit za námluvy mrožů.

Akci jsme si užili díky kamarádské atmosféře – celou akci provázela spousta povzbuzování a hledání fíglů, jak se do spáry co nejlépe složit. Těšíme se na další ročník – třeba se konečně dokopeme k nějakému tréninku a nebude to tolik bolet.

(Šestý ročník vyhráli v kategorii „muž“ Lionel Burgr a v kategorii „nemuž“ Alena Bedrníková, pozn. red.)

0

„Povinná četba“ – nová rubrika, ve které se s tebou jednou měsíčně podělíme o tip na knihu, která by neměla chybět v žádné lezecké knihovničce. Letos vybíráme ty o horách.
.
„Marně hledají [na spaní] nějakou plošinku ve svahu; všude jsou jen hladké kamenné kvádry. Naštěstí je tu seržant Felipe Godoy, který si jako odborník na sabotážní práce vysloužil v armádě přezdívku ‘dinamitero’. Odstřelit kus skály ve výšce 7200 metrů pro něj není žádný problém, i když mu to nakonec zabere tři dny. Musel totiž napřed najít ve skále vhodné trhliny, dát do nich dynamitovou nálož, zapálit doutnák a rychle se skrýt. To opakoval snad dvacetkrát nebo třicetkrát, než se mu podařilo vytvořit plošinku, na níž by se daly vmístit dva stany.“

Tenhle odstavec z knihy Velké himálajské dobrodružství během čtení docela překvapí. Uvědomíš si, že držíš v ruce knihu – svědectví o pionýrech, kteří Himálaj doopravdy dobývali. (V tomto případě Argentinci na Dhaulágiri v roce 1954, pozn. aut.). To však neznamená, že bychom tuhle generaci měli odsuzovat. Žili v jiné době a těžko říci, jak bychom se na jejich místě chovali my. Třeba bychom místo frenda do spáry také založili dynamit. Doba už je v tomhle naštěstí jiná.

Co se však chlapům, kteří vyráželi na osmitisícovky už od dvacátých let, rozhodně nedá upřít, je jejich neuvěřitelné odhodlání, schopnost trpět a obrovská statečnost pustit se do neznámého prostředí.

Autorem knížky, která převypravuje příběhy prvních monstrózních expedic, je Maurice Herzog – francouzský horolezec, který se stal společně s Louisem Lachenalem první lidskou bytostí na vrcholu osmitisícovky. Psal se rok 1950 a Francouzi tehdy hrdinně „dobyli“ Annapurnu – Herzog s Lachenalem za to zaplatili dohromady přes dvaceti amputovanými prsty. „Měla by expedice u veřejnosti takový ohlas i bez omrzlých nohou a amputovaných rukou?“ zamýšlí se ve své knize Hvězdy a bouře jeden z mladších členů té samé expedice Gaston Rébuffat. „Příčina omrzlin však spočívala ve dvou chybách po sobě. Že ztratil rukavice. A že u sebe neměl náhradní,“ podotýká.
.

Sestup z Annapurny, 1950 (f: repro knihy Velké himálajské dobrodružství)

.
V Herzogově knížce narazíš na perfektně vypravěčsky zpracované příběhy prvních expedic zejména na šest osmitisícovek (Annapurna, Nanga Parbat, K2, Everest, Čo Oju a Dhaulágiri, pozn. aut.). Věcnou přesnost (doufejme) doplňuje akční přímá řeč a mnohdy drastické zápletky, díky kterým ti napínavá tlustá bichle proteče mezi rukama hodně rychle. „Dal jsem přednost nejsilnějším příběhům a nejvíce vzrušujícím dobrodružstvím, totiž takovým, ve kterých mě nejvíce překvapila lidská noblesa a dramatická síla událostí,“ popisuje Herzog kritéria, podle nichž vybíral expedice do své knihy. Ta mezi jinými vybočuje svojí realističností (nenapsal ji spisovatel od stolu, ale člověk se znalostí prostředí) a je vzácným svědectvím jeho doby, ze kterého mohli vycházet i další.

Herzoga například během oslavy 40 let od výstupu na Annapurnu potkal osobně i Jirka Novák, organizátor mnoha úspěšných československých himálajských expedic, který nedávno sestavil přehled ČS výstupů v Himálaji a Karákóramu. „Podobné knížky jsem bral vždy jako zásadní zdroj informací. Ze záznamů o každé výpravě získáš základní dojem, co tě tam může potkat, jaký je přístup, jaké tam jsou možnosti… Najednou třeba vidíš, že vedle cesty, kterou on popisuje, je nějaká prázdná stěna. Podobnou náhodou jsem narazil v jednom článku časopisu La Montagne i na Západní stěnu Dhaulágiri. Při další rešerši jsem pak zjistil, že se v ní nikdy nikdo o nic nepokusil! Dá se říci, že jedny z našich největších činů v Himáláji vznikly právě na základě studia podobných knih a článků,“ říká Jirka, mimo jiné právě vedoucí expedice Dhaulágiri 1984, kdy se Čechoslovákům podařil prvovýstup 4 500 m vysokou Západní stěnou, která je vůbec nejvyšší skalní stěnou planety.

Nicméně, zpátky ke knížce. I přesto, že je plná kyslíkových láhví, stovky nosičů v ní přenáší tisíce kil materiálu a občas v ní něco exploduje, určitě stojí za to. Takže hybaj prohledat antikvariáty a sehnat si ji do knihovničky. Je napínavý vhled do historie lezení velkých hor, který ti určitě rozšíří obzory.

_____

Maurice Herzog (1919–2012) byl francouzský horolezec a pozdějí starosta Chamonix. Společně s Louisem Lachenalem v roce 1950 se stali prvními lidmi, kterým se podařilo vystoupit na osmitisícovku. (S použitím kyslíkových přístrojů a podpůrných látek-drog, pozn. aut.) Maurice Herzog vlastnil veškerá práva k expedici, a tak si veškerou slávu přivlastnil hlavně on sám a stal se národním hrdinou. Jeho kniha o výstupu na Annapurnu se prodala v počtu 11 milionů výtisků. Louis Lachenal byl odsunut do pozadí, a to i přesto, že Herzogovi během výstupu zachránil život. (Výškový rekord v roce 1950 nicméně ani jeden nepřekonali. Ten v tu dobu stále držel Brit Edward Norton, který se v roce 1924 dostal během expedice na Everest do výšky zhruba 8 570 m n. m.)

0

Dnes je Den Tibetu, a tak vyvěšujeme vlajku, jelikož s jeho filosofií souzníme. V Číně by za to hrozilo vězení – tady si to můžeme naštěstí dovolit.

Pokud se chceš nad (nejen) dneškem také trochu zamyslet, dole kopírujeme 25 rad tibetských mnichů, které nám přijdou inspirativní a obsahují spoustu pravdy.

Byl by to pěkný svět, kdybychom (my, vy i oni) podle nich uměli žít.

1. Když se ti něco líbí – řekni to.
2. Když se ti něco nelíbí – řekni to.
3. Když se ti po někom stýská, zavolej mu.
4. Když něčemu nerozumíš, zeptej se.
5. Když se chceš s někým setkat, pozvi ho.
6. Když něco chceš, popros.
7. Nikdy se nehádej.
8. Chceš-li, aby ti porozuměli, vysvětluj.
9. Když ses provinil, řekni to rovnou a nehledej výmluvy.
10. Mysli vždy na to, že každý má svou pravdu a ta se nemusí vždycky shodovat s tvou vlastní.
11. Nestýkej se se špatnými lidmi.
12. Nejdůležitější v životě je láska – všechno ostatní jsou zbytečnosti.
13. Naše problémy jsou pouze v naší hlavě.
14. Okolní svět není ani dobrý ani špatný – je mu zcela lhostejné, jestli existuješ.
15. Z každé události se snaž získat pro sebe něco užitečného.
16. Nebuď suchar.
17. Pamatuj, že nikomu nejsi nic dlužen.
18. Nezapomeň, že nikdo není nic dlužen tobě.
19. Nelituj ani času ani peněz na štěstí z poznávání světa.
20. V životě vždycky spoléhej pouze sám na sebe.
21. Věř svým pocitům.
22. K ženám ostatně i k mužům, stejně jako k dětem – buď trpělivý a trochu shovívavý.
23. Pokud máš špatnou náladu, zamysli se nad tím, že až zemřeš – nebudeš mít ani tu.
24. Žij dnes, protože včerejšek už není a zítřek být ani nemusí.
25. Věz, že dnešek je ten nejkrásnější den.

0

Předpokládaly, že na odpolední svačinu budou v kempu. Celá jejich expedice nakonec trvala patnáct hodin. Peťa Růžičková a Edit Vopatová se v únoru vydaly vstříc své první společné vícedélce. Jak to probíhalo? Vypráví Peťa:

„Kluci, kteří nám dávali pocit bezpečí, zmizeli v kaňonu neznámo kam a mimo dosah signálu. (Ondra Beneš, Matěj Svojtka a Christian Fascendini odešli vrtat cestu The First Lucky Strike, 500 m, 7c, pozn. red.)

Jsme samy v Mexiku.

Čeká nás první společná vícedélka a máme strach z místní obávané pumy (vyobrazené na každé turistické ceduli) a medvědů. Na chřestýše je prý zima. Jenže co když se bude vyhřívat někde na skále?

Před námi je třistametrová stěna. Cesta z názvem „Macuchi“ 5.12+ (9- UIAA, pozn. red.) má sedm délek. Přestože název znamená tabák, nic se nesmí podcenit. Umístit den dopředu lana a ostatní vybavení pod nástup je rozhodně dobrý plán. Ale kam? Do prvního nýtu – to je jistota. Nemůže na to divoká zvěř. Jednoduché lano a tenká repka (jak se to používá?), kyblík nebo gri gri, malý nebo větší batoh, péřovka jedna nebo dvě, kolik litrů vody a kam dát boty? Tyhle problémy jsme řešily večer před „velkým dnem“. Všechno narveme do malého růžového batůžku Mammut. Ten se hodí k našemu dívčímu týmu a taky ladí k sedáku a k růžovým nehtům.
.

Tudy polezeme!

.
Ráno ve stresu však ještě batůžek vyměňujeme za větší. Asi máme moc svačiny. Start vypadal velice slibně. Vyrážíme před východem slunce a v tempu běžíme s helmou na hlavě vstříc novým zážitkům. Pod nástupem jsme přesně za hodinu.

Nastává čas losování. Na koho vyjde těžká třetí délka? Nervozitu nesnižuje ani losování osvědčenou metodou „z které ruky“. Editka si vylosuje andílka, kterého jsme nosily, aby nás ochraňoval (moc milý dárek od dětí z lezeckého kroužku). Tím pádem nastupuje do první délky. Hurá, první štand. Druhá délka vychází na mě – rajbas a zahrádka není úplně můj šálek kávy. No, alespoň nemusím tu těžkou.
.

Editka v křoví a Petina metodická práce s lanem na štandu

.
Editka postupuje neohroženě vzhůru. Přes velký převis jí však vůbec nevidím. Super, ani ona nevidí mě. Zamotalo se mi lano. Běžná věc. Ale tohle jste ještě neviděli. Snažím se obrovský uzel rychle posouvat během jištění. Tento proces opakuji asi hodinu. Už musí být nahoře, pomyslím si. Přichází nekompromisní: „Dober!“ Lano mělo obrovské tření a neumožňovalo jakýkoliv další pohyb vzhůru. Snažím se Editku spustit. Jenže uzel se natolik zvětšil, že jsem se musela odvázat. Čas pořád běží dál. Opět se navazuji na konec lana a vyrážím to zkusit. Postupuji stylem, že vždy dolezu k expresce a vracím se vycvaknout tu spodní, aby lano tolik nedrhlo. Lezu tím pádem dlouho pouze na jedné expresce. I tak to drhne.

Snažím se jít po mágu, které Editka po sobě zanechala. To se však několikrát ukázalo jako ne moc dobrý nápad. Občas zaútočím na lištu s nadějí velkého chytu a k mému překvapení jsou to spíš špatné stupy. Nechápu, co tam ta holka dělala. S velkým vypětím se mi nakonec daří tuto 57metrovou délku úspěšně vytáhnout. Jenže stále je tady ten převis. Neslyšíme ani slovo. Tahám lana jako vždy, ale nejde to. Vůbec nevím, co se tam dole děje. Asi po půl hodině zoufalého křičení do údolí, se nám daří navázat „lanovou komunikaci“ a můžeme pokračovat.
.

Editka na štandu

Šéfky zeměkoule

.
Editky půchýře na nohách vypadají opravdu děsivě. A ještě se u ní začíná projevovat strach z výšek. Přichází moje chvíle a začínám tahat další čtyři délky. Všechny mají víc než 50 metrů a nýtky jsou navrtané dost nahodile. Křičím na celý kaňon a cítím se  bezmocně. Táhnout těžké lano se mění v brutální dřinu. Vzaly jsme si málo smyček. Ke vší smůle nám dokonce jedna volným pádem zamířila k zemi. Stejně jako sluneční brýle z DM drogerie. Boulder v délce za sedm jsem opravdu nečekala. Ale tady už to přeci nevzdám. Vymyslím program, lano sice dře přes hranu, ale snad vydrží.

Během poslední délky začíná být tma. Editka leze na druhém s batůžkem a mojí čelovkou. Její čelovka se zřejmě vypařila během ranního přebalování batohů. Poslední délka zvyšuje hodnotu této cesty, když naše citlivé nosy zavětří vůni tabáku. Vzhledem k tomu, že se nám nepodařilo identifikovat zdroj této vůně, možná jsme byly v opojení síly měsíce a mystické noci.
.

Smích postupně přechází.

.
Na vrchol se dostáváme za úplné tmy. Fernando (úžasný majitel z kempu), který nás celý den se svojí milenkou sleduje dalekohledem, má o nás strach, tak nám těsně pod vrcholem volá. Editka ho španělsky uklidní, že jsme v pořádku, s čímž já rozhodně nesouhlasím. Při zjištění, že z vrcholu nevede žádná pořádná cesta a že nás čeká skalnato-křovinatý terén, moje hladina strachu stoupá. Fňukám a naléhám na Editku, ať volá Fernandovi nebo že zabivakujeme. Bojím se nejen, že zabloudíme, ale také, že se ze tmy vynoří velké svítící oči. Editka mě moc neposlouchá. Neohroženě se prodírá křovím a pohybuje se skalnatým terénem tak, že ji vůbec nestačím. Jediným kompasem je pro nás zesilující se zvuk vodopádu, který už známe. Jsme zachráněné. Do kempu přicházíme vyčerpané a šťastné.  Na večeři nám už nezbývají síly, tak si dáváme coca colu, která nás provázela celým měsíčním výletem.

Druhý den se dozvídáme od Fernanda a jeho milenky, že ve stěně viděli tři osoby. Nechtěli nám uvěřit, že s námi nikdo další nelezl. Kluci jsou přeci v kaňonu. Dokonce nám popsal oblečení této třetí osoby. Byla také oblečená v červeném. Což vylučovalo možnost batohu, který je tmavě modrý. Fernando nakonec vyhodnotil, že tam s námi byl Anděl strážný.“

0

Minulou sobotu proběhlo v Praze výběrové řízení na nový tým juniorské alpinistické repre pod záštitou ČHS. Jeden z účastníků – Lukáš Ondrášek z Rýmařova se podělil o svoje postřehy.

Přicházím nesměle do prostoru lezeckého centra. Za chvíli ze mne nervozita opadne, protože vidím spousty rozesmátých tváří, které jsou natěšené na dnešní program. Vrchní velitelé Honza Zbranek a Standa Mitáč přednáší úvodní slovo a osvětlují nám průběh a postup hodnocení výběru. Honza bude ten zlý a Standa se pasoval na dobrou vílu:

„Nebojte se. Kdo se nedostane do Sokolíků, může do Odpadlíků. Tím pádem bude mít šanci zase za tři roky.“

Asi dvacet tváří a jeden pes poslouchá pravidla dnešního klání. V úvodu dostáváme patnáct minut na rozlezení. V první části se bude odehrávat takzvané „člověče nezlob se“. Rozmisťujeme se mezi deset cest obtížností 8+ až 10-. Každá dvojice má za úkol co nejrychleji lézt, dokud je nevyřadí druhá dvojice, takto se jde dokola a počítají se dosažené expresky. Tento výběr hrou má za účel prověřit lezeckou vytrvalost a týmového ducha. Lezeme s vidinou vyhození, které nás dostává pod tlak stejně jako blížící se bouřka nad hlavami.
.

Adeptky na Sokolice pod tlakem (f: Standa Mitáč)

.

V druhé části dne se scházíme před budovou – je krásný mrazivý den. Všichni jsme navlečeni do běžeckých overalů a jde se na věc. Celková fyzická zdatnost a kapacita mladých plic se nejlépe otestuje během. Lídr Honza nasazuje svižné tempo v úvodním kopci. Začínají se oddělovat zdatnější jedinci. „Alpinista musí být nejen dobrý lezec, ale musí mít i fyzičku, aby v horách unesl těžký batoh.“ Tváře nám v mrazu červenají a krásné výhledy doplňují ubývající energii při aerobní aktivitě. Za hodinu a půl jsme zpátky na stěně.
.

Z různých koutů Česka si přijeli zaběhat do Prahy. Kupodivu se jim to líbilo. (f: SM)

.
Třetí část výběru nás prověří pohovorem. Jdeme do něj s jasnou představou, jakých cílů chceme dosáhnout. Předkládáme také už uskutečněné výjezdy do hor, které považujeme za naše nejcennější. Tříčlenná komise (poradní hlas měla i Peťa Růžičková, ale nebyl příliš vyslyšen, pozn. SM) a pes dodává dobrou náladu při pohovoru, kdy nejednomu komisaři zaplesá srdce. „Toto je přesně ten člověk, kterého chceme!“

Vyhlášení výsledků je nekompromisní. Výběr padl na osm Sokolíků, od kterých se očekává nadšení do vzdělávání, fyzická zdatnost a výsledky v horském prostředí. Díky pohodové atmosféře jsme také našli nové spolulezce a kamarády do budoucna. Těšíme se na všechno, co spolu zažijeme.
.

Skupinový mix Sokolíků a Odpadlíků. Autor textu v bílém triku. (f: SM)

.
Do Sokolíků se nominovali

Zbyšek Černohous, Alex Fraňková, Juraj Kováčik, Sam Maštálko, Honza Novák, Lukáš Ondrášek, Kuba Skočdopole a Eliška Vlčková.

0

Jsem holka a vzpomínám na článek o ženách prvovýstupců, kde popisují, jak se starají o své „svěřence“, když na nic jiného než na lezení nemyslí…

Jenže v mém vztahu je realita zcela odlišná.

Vypadá to asi takhle:

Jsme na dovolené, daleko v tropech. A já celé dny básním o tom, jaké tam mají být skály a jaké to asi bude a tak. Hned jak přijedeme, tak po nich koukám. Vyhlížím je. „Támhle, koukej! A tam!“
Po pár dnech žadoním, že si potřebuju něco vylézt, třeba jen něco malého, nějaký boulder. Jen na chvíli…

„Hele, tady máš docela pěkný boulder a já tady mám stín…“ říká mi.
Lezu a sápu se po kamenech. Jsem spokojená. A dávám na chvíli pokoj.

Příjíždíme do lezecky vyhlášené oblasti. Krásné skály, takové jen tak někde pod rukama necítíš. Příteli ale není zrovna nejlépe a já začínám tušit, že toho asi společně moc nevylezeme. Jenže mi je také jasné, že s tímhle jeho problémem momentálně nic neudělám a nikterak ho nevyřeším. Položím ho tedy do stínu a nenápadně zdrhám ke krásným boulderům, které jsem si vyhlédla cestou. Po chvíli vidím, že si sedá ke mně do stínu pod skálu.

„Ještě tenhle a půjdeme!“

Nebo doma v Česku:

„Měli bychom se zastavit u rodičů, když budou ty svátky, ne?“ říká přítel.
„Jo? A nevezmeme to cestou alespoň přes skály?“ dodávám.
„Ale vždyť žádný skály cestou nejsou…“ on na to.
„To nevadí. Tak to vezmem přes skály necestou… Nebo pojedem k našim a vašim, až bude pršet,“ navrhuju vítězoslavně.

Nakonec:

Plánujeme společný výlet s kamarády blízko Adršpachu…
„No, a budeme chodit společně na procházky,“ říká on.
„Na procházky? Ty chceš chodit v Ádru na procházky???“ odpovídám já.
„Ale oni třeba všichni nebudou chtít každý den lízt, víš?“ odpovídá on.
„Ne?“

Ehm… Doufám, že v tom nejsem sama.

0

Nejvíc práce mi v minulém čísle dal jeden konkrétní článek. Rozhovor se dvěma chlapíky, kteří oba přišli o ruku. Přibližně ve stejnou dobu, v různých fázích svého života, ale oba se k tomu postavili jako k výzvě.

Střetnutí v redakci jsme domlouvali asi rok. Pamatuji si to hlavně proto, že už už byla na spadnutí cesta do Prahy a setkání v nějaké kavárně, které jsme na poslední chvíli odvolali kvůli zasněžené dálnici. Někdy vloni v lednu.

Michal je sice „jen“ ze severních Čech, ale většinu času tráví v Dánsku. Richard je věčně někde pryč. Své hrál i jistý ostych a obezřetnost, se kterou k setkání zejména Richard přistupoval. Co by měl dělat v redakci lezeckého časopisu on, který hlavně jezdí na kole?

Všechno dobře dopadlo, kluci si popovídali a vzniknul z toho zajímavý material. Ten zbývalo už jen přepsat, nechat opřipomínkovat, opravit, sehnat a vybrat fotky a vysázet jej…

Vyměnit převodovku v autě by trvalo podstatně kratší dobu.
A pro čtenáře je to ten text na stranách 58 až 61 v osmdesátistránkové Montaně. A i když se líbí (nejen) „takzvaně postiženým“, běžný čtenář, nadšený do lezení, na něj narazí, až když se prokouše všemi těmi známými jmény a výstupy. A pak se možná na chvíli zarazí. A najde motivaci udělat další krok k vysněnému cíli.

I to je naše práce. A máme ji rádi.

(Montanu č. 1/2018 seženeš tady.)

0

Kráčam večerným mestom z „hospody“ a veľké snehové vločky a žlté svetlo lámp mi pripomínajú detstvo. „Helé, napadlo fakt hodně, bude tam lavinovka…“ znejú mi v hlave varovania domácich kámošov. Lavínovo? Hmmm, veď ráno uvidím.

Ráno stále sneží a kužeľ čelovky odhaľuje jednu vločku väčšiu od druhej. Šliapem tmou na pásoch a premýšľam, ako tá príroda prišla na to, že má tony tohoto snehu sypať celú noc práve sem, na tieto kamene a trávu. Ako vlastne zistila, že ním musí prikryť všetky tie krásne riedke lesy, pníky, skaly, potoky a strmé svahy.

Ako vlastne vedela, že potrebujeme nasypať toho bieleho prachu do lesa aspoň po gule. A ako tá matka naša, príroda vesmírna, vytušila, že to musí byť ten najľahší biely prach na svete. Hmm…. A vtedy mi to zaplo. Wau, tak to muselo byť. A nijako inak. Rýbrcoul aj s Krakonošom dostali presne a včas nejakou čarodejnou časo-slučkou do ruky katalóg Black Crows (značka lyží, pozn. red.).

Sekundy dokonalého šťastia. (f: Mišo Žilka)

.
Veru. A už ich tam aj vidím. Ako ním dychtivo listujú a na stránke s farbami rúžová a zelená sa im zatajil dych a vytreštili na ňu tie svoje krkonošské očiská a ukazujú si, chlapíci čertovskí, na tú stovku pod viazaním. A v tom mimoriadnom okamihu časopriestorovej chyby a spojenia modernej technológie s odvekou krásou prírody to pochopili!

Pochopili sekundy dokonalého šťastia, zastaveného časopriestoru, orgastického šmyknutia sa so slnkom a mrazom v očiach. Ich praveké jazýčiská si olízli hrubé zmrznuté pery. Pozreli sa na seba a začali ho tam sypať. To krkonošské biele zlato.

0

„Povinná četba“ – nová rubrika, ve které se s tebou jednou měsíčně podělíme o tip na knihu, která by neměla chybět v žádné lezecké knihovničce. Letos vybíráme ty o horách.

„Popravdě jsem jedna z těch, kteří přeskakují předmluvy a čtou konec knihy dříve, než se k němu dostanou. Proto se budu snažit psát stručně a skončit brzy.“ Píše hned na začátku autorka knížky a přesně tohle také dodrží.

Pokud máš rád stručné a úderné čtení, tak tohle je přesně pro tebe. A když k tomu autorka ještě dokáže sem tam vmísit trochu té poetické stránky a vtipu, tak je to zkrátka dokonalé. Tohle je znak někoho, kdo prostě umí psát!

Knížka o lezecky nespoutaném životě. O tom, jak se dá žít „jinak“.

Knížka deníkových zápisků z yosemitských dobrodružství a přelezů cest El Capa. Knížka o horolezeckých zážitcích z prostředí vysokých hor Peru a o dnech v horách divoké Patagonie.

Proč číst takovou tenkou knížku? Co tam může být? Pravděpodobně žádné nové cesty nebo popsání posouvání lidských možností…

Tak proč?

Protože lezení a život není o tom dokázat si, jak jsme nejlepší – silnější než ostatní. Není to o tom, dokázat si, že jako jedinec se dostanu i tam, kam ostatní ne…

Ano, holky to možná mají v tomto ohledu jednodušší. Z přirozené podstaty prostě nepotřebují krmit své ego. Vnímáme to od přírody jinak. Pro některé z nás je zkrátka snazší zaměřit se na úplně jiné věci.

A já mám pocit, že přesně o tom tato knížka je. Nenajdeš to tam nikde napsané, ale cítit to je v každé větě.

„…kdybych mohla, žila bych na té nejvyšší hoře, abys až polezeš, viděla, že tě tam nahoře ve tvém světě stále čekám…“
.

Třeba ji někdy zahlédneš. Dent Blanche. (i: Standa Mitáč)

_____

Miriam García Pascual se narodila v roce 1963 ve španělské provincii Navarra. Lézt začala ve čtrnácti letech, ale už dávno předtím psala poezii. V roce 1986 odpromovala v oboru pedagogika a v tomtéž roce vyhrála lezecké závody v Patones – jediné závody, kterých se kdy zúčastnila. Poté odjela do Ameriky, kde spolu s Mari Carmen Magdalenou, zvanou „Coco“, vylezly cestu „The Nose“. Staly se tak první španělskou ženskou lezeckou dvojicí, která vystoupila na El Capitan.

Postupně se stala ženou, která měla ve své době největší počet výstupů na El Capitan – sedm. Její cesty také vedly do peruánksých And a do Patagonie. Po návratu do Španělska pak zamířila se svým „Risim“ Buezem a Miguelem Lausínem do Indie, na horu Meru, odkud přišla 25. května 1990 zpráva o jejich zmizení…

0

Někdy v listopadu se to šustlo na brigádě ve Žlebu, kde asi dvacet lezců zpevňovalo svahy kolem Indiánky a Monolitu. „Přišli jsme o kus Labáku.“ Tehdy to nějak prošumělo podzimním listím a informaci přehlušil zvuk lopat a krumpáčů. Zpozorněl jsem až u počítače v prosinci, když jsem si otevřel mapu nových uzavírek Labáku – červený flek se oproti minulému období znatelně rozrostl.

Nemilé překvapení mi zkazilo mnoho příštích dnů. Shodou okolností jsem lezec, který se k Labáku přestěhoval, aby měl písek v bezprostředním dosahu a na Pravý břeh mohl jezdit na kole…

Mám to chápat jako trend? Chtějí nám ochranáři dlouhodobě uzavřít to, co mají mnozí z nás nejraději?

Proč lezci přišli o výrazný pás skal, když byli správou CHKO v poslední době často chváleni za vzornou spolupráci v rámci ornitologie? (V Labáku se díky lezcům dlouhodobě daří označovat hnízda sokolů a lezci lokální uzavírky striktně respektují, pozn. aut.)

Začal jsem se zajímat a rád se podělím o svá zjištění.

Začalo to zhruba takto. Na základě novely „zákona o ochraně přírody a krajiny“, která vešla v platnost 1. června 2017 spadla agenda CHKO Labské pískovce (včetně NPR Kaňon Labe) pod správu NP České Švýcarsko. Ta musela narychlo ustanovit vedoucí CHKO, v časovém presu převzít úřednickou agendu a zorientovat se ve všech možných oblastech (zemědělství, lesní hospodářství atd.). Lezci a jejich výjimka šla tehdy pochopitelně stranou.

Nicméně, platnost staré výjimky měla brzy skončit a správa musela kvůli legislativním lhůtám projednat novou výjimku pro 2018+ už začátkem července. Zaměstnanci tak neměli dostatek času zajistit si kvalitní informace potřebné pro vyjednávání o té nové.

Výsledkem je výjimka (.pdf zde), která lezcům po dobu tří let na prvních pět měsíců v roce vzala například Vojtěcha, Skříň, Tyršovy věže, Prezidenta (Big Wall VIIIc, pozn. aut.) nebo Růžovou vyhlídku, kam v posledních letech lezci rádi jezdili na odpoledne po práci. Zákaz platí poměrně nelogicky také v období od ledna do března, kdy nelze argumentovat hnízděním.

V těchto oblastech přicházíme o většinu sezóny – v létě se na černých skalách Pravého břehu stejně lézt nedá kvůli horku. Na pohodové lezení tak oficiálně zbylo jen září a říjen. Pak už je to pro otrlejší jedince.
.

Přicházíme o desítky masivů a věží – hlavně v okolí Bynovce. (porovnání předchozí a současné výjimky)

.
Nešťastná plošná uzavírka bude mít zřejmě další negativní dopad – a to zvýšení koncentrace lezců na Baštách a v okolí Belvederu (už tak nejvíce populární oblast Pravého břehu, pozn. aut.), což bude nejspíš doprovodně znamenat také větší erozi svahů.

Správa parku si naštěstí byla vědoma, že výjimku vytváří narychlo, a tak bude platit jen tři roky – do 31. prosince 2020. Běžně se vyjednává na pět let a více.

Ohledně současné výjimky je třeba říci, že současný předseda OVK Labské pískovce Jeník Pleticha za lezce vyjednal, co bylo v jeho silách. Původně měl být Pravý břeh zavřený na půl roku úplně celý. Zejména díky Jeníkovi k tomu nedošlo.

Podle ochranářů se o žádný dlouhodobý trend v oklešťování svobody lezců nejedná. To potvrdil ředitel NP České Švýcarsko Pavel Benda. Na neformálním setkání řekl, že příští řešení vidí v jemné zonaci.

Co ochranářům dále vadí, je nesmyslné dělání dalších cest ve vlhkých postranních roklích, které stejně časem zarostou mechem. V tom lze souhlasit.

Jaké jsou tedy úkoly pro zástupce lezců pro následující tři roky? Sbírat data o intenzitě návštěvníků a shromažďovat informace o hnízdních lokalitách. Víkendoví lezci mohou pomoci také – stačí, když budou dodržovat základní pravidla ohleduplnosti a budou si vědomi vzácnosti prostředí Pravého břehu, kde můžeme lezení provozovat.

CO BUDE DÁL

Za milovníky písku je hlavní cíl jasný – na příště celá mapa Labáku v zelené barvě, aby se návštěvnost rovnoměrně rozptýlila v rámci dvanáct kilometrů dlouhého kaňonu a nedocházelo ke kumulaci lezců v několika sektorech. S tím souvisí vybudování systému ochrany, který bude postavený na opodstatněných lokálních uzavírkách hnízdišť, za jejichž nerespektování by lezcům v komunitě hrozil „trest smrti“. Tato varianta vyžaduje větší informovanost lezců, těsnou spolupráci s NP a více hledání v terénu pro obě strany (s lokalizací hnízd zkraje jara budou pomáhat i lezci). Vyžaduje také vzájemnou důvěru a komunikaci. To všechno však za naši svobodu stojí.

Plošné zákazy nic neřeší a vedou pouze ke sporům. To není žádný nový objev – podobné střety se opakují pořád dokola. Stačí se podívat třeba do starší Montany, tady je citace z roku 1990: „Ze strany ochranářů se zdá rovněž nesmyslné zavírat skály, mnohdy i celé lezecky atraktivní oblasti šmahem, a priori, bez potřebné diferenciace. Je to řešení na pohled snadné, avšak nic neřešící už proto, že se ve většině těchto uzavřených lokalit leze vesele dál.“ (GURYČA, Richard. Před kým a pro koho. Montana. 1990, (1), str. 21–22.)

Takže na závěr – není důvod k panice ani k naštvanosti. Máme teď tři roky na to, abychom ukázali, že se k milovanému Údolí, které obdivují lezci z celého světa, umíme chovat slušně a postupně se budeme připravovat na vyjednávání o důležité výjimce pro rok 2021 a dál. První neformální jednání se správou parku naznačují, že se obě strany vnímají jako partneři a nacházejí společnou řeč. Každopádně, bude to delší a vytrvalostní cesta – výzva, která přinese spoustu zkušeností pro obě strany. Půjdeme na ní se vztyčenou hlavou.

0

Mám také rád prohřáté skály od slunce a ještě lépe, když je u nás zima. Cvičnou stěnu ve stodole znám nazpaměť, a proto výjezd na jih vnímám jako udržovací zimní kúru pro povzbuzení motivace.

„Pojeďte někdo do Itálie a nejlépe do Arca nebo Finale Ligure,“ hlásá nejedna zpráva zoufalce, který hledá platící spolucestující do auta. Okolo těchto vyhlášených míst se u nás vytvořila jakási aura „must see“. Zasáhlo mne to již před několika lety, a když jsem plánoval cestu za vzděláním, Itálie byla jasná volba. Chtěl jsem zažít místní „holliday grades“ a studium je výborný estetický doplněk k životu ve skalách.

Profláknutým lokalitám je těžké odolat, když budeš projíždět okolo. Vydrž to a pojeď ještě pár kilometrů na jih, kde díky prázdným skalkám nebudeš stát v řadě na oleštěnou skálu v sektoru Nago a šlapat do lidských výtvorů v roští pod skalami. Motám se stále poblíž jezera Iseo, které se nachází kousek od Bergama a je známé díky instalaci umělce Christo, kdy na hladině vytvořil žluté chodníky mezi ostrovy

Pojďme na fakta. Výše zmíněné destinace mne už přestaly zajímat, protože u Isea jsou tisíce cest s krásnou přírodou, pěknými Italkami a svalnatými Italy. Vezmu to pěkně popořadě a přiblížím ti výběr místních skvostů, které mne zaujaly nejvíc. Průvodce pro tyhle oblasti doporučuji – Brescia a okolí Bergama.
.

MADONNA DELLA ROTA
V sektoru pár desítek metrů od auta si na své přijdou techničtí lezci v jemně převislých cestách. Okolí jsem si zamiloval díky romantickým výhledům na jezero Iseo a travnatému plácku pod skálou, kde probíhá během slunných dnů babysitting a děti pobíhají všude okolo. Rodinné lezecké výjezdy ovšem devastuje fakt, že je zde minimum lehčích cest. Tři 6áčka na rozlez a jdeme na největší skvosty v obtížnosti 7b až 8a. Vypíchnu pěkné vytrvalostní 7c+ s názvem „Punto Nero“, které je možné prodloužit o čtyři nýty a hned je z toho je „Punto Nero Plus“ za 8a, no neber to. Pravá část sektoru připomíná Moravský kras s technickými ladičkami. Třicetimetrové cesty v prvotřídním vápenci je nejlepší vychutnávat v zimě díky tření. V letním období je tato skála nelezitelná díky pálícímu slunci. Průvodce udává ikonku WOW ale také ikonku přelidněno. Mohu ovšem říci, že v týdnu tu není nikdo, protože domácí pracují a lufťáci sem moc nejezdí.

PARKOVÁNÍ – KLIKNI NA MAPU  (Obtížnosti cest najdeš napsané pod nástupy.)
.

V týdnu místní pracují. Madonna della Rota (f: Lukáš Ondrášek)

.
ARCO DI PIETRA

Arco di Pietra na první pohled ohromí díky převislé střeše nad položenými cestami a díky ní je zde stále sucho. Většina cest se nachází v první polovině skály, protože svět převisů v druhé délce je díky méně kvalitní skále méně probádán. Stále více návštěvníků sem přichází také za highline, která je fixně natažena hned u sektoru a vedou k ní ocelové schůdky, jako na Slovenské Rysy. Největší zážitek jsem měl z přelezu dvoudélkové cesty „Il Profumo Del Calicanto“ (vůně kalikantu) stylem jištěné sólo, kde druhá délka za 7a+ vede přes převislou část a hloubka je cítit pod nohama. Auto je možné nechat na silničce v lese a ke skalám je to asi deset minut svižné chůze po šipkách. Lezení, stejně jako na Madonně, doporučuji v zimních měsících díky jižní orientaci a vystrčenosti skály nad údolím.

PARKOVÁNÍ – KLIKNI NA MAPU (Obtížnosti cest najdeš napsané pod nástupy.)
.

Lepší Moravský kras. Arco di Pietra (f: Lukáš Ondrášek)

.
CORNALBA

Poslední skvost tohoto povídání je skalní hřib tyčící se nad městečkem Cornalba (foto), který mi nahání strach. Lano visící v půlce osmdesátimetrové stěny jako oběšenec napovídá, že jsou zde velké projekty. Při příchodu míjím sympatické místo určené pro camping se sociálkami a rošty na veselou grilovačku. Spektakulární výhledy do údolí podporuje nadmořská výška okolo 1000 metrů, takže tady najdeš podmínku i v teplejších měsících. V průvodci si vyhlížím legedární cestu „Dito Prensile“, která je zde zvěčněna na fotce, kde ji leze Stefano Alippi. Historické cesty z devadesátých let jsou občas vylepšeny umělými chyty, jako v mnoha jiných oblastech v okolí – je to tu celkem normální. Nás to nezaskočí a hned se do cest pustíme. Linka „Dito Prensile“ je úchvatná, nicméně tvrdá klasa a ostrá skála se mi zarývá do kůže a požírá lezečky. Přesouváme se na lehčí lezení poblíž pěšiny, odkud jsme přišli. Skála má charakteristické šedé pruhy, které mají jiné tření než bílý materiál.
Oblast je hřištěm pro silné prsty a ukrutné výkřiky občas naruší klidnou atmosféru. Projdeme s povzdechem okolo „Goldrake“ za 9a+ a za pár minut jsme u posouvadla. A teď hurá na pizzu!

PARKOVÁNÍ – KLIKNI NA MAPU (Názvy cest najdeš napsané pod nástupy.)

0

Sedíš na pohodu s holkama ve svý oblíbený adršpašský hospodě, když najednou… Dveře se otevřou a do nich vchází Brad Pitt! Začneš se chovat jako puberťačka, sjíždíš na internetu fotky a videa, aby ses ujistila, že je to opravdu on a že se ti to nezdá. Nenápadně po něm pokukuješ a přemýšlíš, jak se s ním dát jen tak náhodou do řeči. Taky zoufale vzpomínáš, kam sis ve dvanácti založila deníček…

Klapka, střih. Sedíš na pohodu s borcema ve svý oblíbený adršpašský hospodě, když najednou… Dveře se otevřou a do nich vchází… „Kluci, to je Sean, Sean Villanueva!“ To už se borci schovávají za mobilem a sjíždí jeho fotky a videa. Loví svoje památníčky a ty nevíš, která bije.

Shodou náhod na tebe začne pomrkávat Seanův podnapilý průvodce naznačujíc, že už se odněkud znáte. Jako barmance se ti to stává často. Občas se to docela hodí… Borec v podroušeném stavu tě vítá jako starou známou. Je tu s Seanem. Sean je z Belgie. Sean je světovej climber. Oni s ním byli ve skalách. Vzali ho do nějaké staré mokré Cikánovy vraždy. Zítra odjíždějí, ale Sean ještě dva dny zůstává. Cítíš šanci…

Nasadíš nenucený výraz a jen tak mezi řečí a cigárem nadhodíš: „Kdybys chtěl, můžu se zeptat kluků, jestli by tě zítra nevzali na Chrámovky.“ Chytá se!

Vracíš se dovnitř. Znovu nasadíš nenucený výraz a oznámíš klukům, že jsi jim domluvila rendez-vous s Bradem… Totiž, se Seanem. Sean je milý a plachý, respektive tak vypadá. Trochu ho vyplašilo setkání s pro-alkoholově naladěnější částí české lezecké scény. Dáš se s ním do řeči, aspoň trochu oprášíš fráninu. Je moc milej.

Mezitím se to v borcích vře. Rádi by mu ukázali místní nejvyhlášenější cesty, pořádný Teplický legendy… Na druhou stranu v nich trochu hlodá, že by jim onsajtem „Hrany na Kance“ dal pořádně na frak. Do očí ti tuhle hypotézu nepotrvdí…

Na druhý den je z toho parádní lezenice. Spěcháš po práci na Chrámovky, je podzim, nikde nikdo. Najednou se vzduchem nesou tóny flétny, jen v pozadí sem tam cinkutí karabiny. Zase si uvdomíš, že žiješ v ráji. Tu hudbu má samozřejmě na svědomí Sean. Kluci se rozhodnou vyslat ho do momentálního hitu number one – desetcéčkový hrany na Martinskou věž.

Sean v „Bodu zlomu“ Xc na Chrámovkách (f: Petr Vícha)

.
Všichni upřímně fandí, jak Sean baletí nahoru. A stejně tak upřímně si s mírnou úlevou oddehnou, když si poprvé odsedne.

Uf, nejsou takový bábovky, když to ani Sean neonsajtoval! O chvíli později se Sean chystá na jištění a kamarád si nazouvá lezečky. Ten výraz v jeho obličeji se nedá zapomenout. Čiré štěstí – jak to popsat – asi jako kdyby bábovku bral do jištění sám Brad Pitt…

Takhle vypadala z mého pohledu návštěva slavného climbera v Ádru. Z Seana zářila čistá duše, tak snad se zase brzo zastaví.

(Proslýchá se, že Sean Villaneuva by v letošním roce měl mít společně se svým bigwallovým parťákem Nico Favressem přednášku v Praze. Budeme se snažit odchytnout je na velký rozhovor – to je jasná věc, pozn. red.)

0

Pilotní tříletý cyklus mladých alpinistů zanedlouho skončí. Pokud dáváš pozor při čtení eMontany, určitě máš představu, o co šlo. Minulé kolo začalo soustředěním ve spárařském Orcu, pokračovalo nadějným pokusem ve „Voie Petit“ 8b na Grand Capucina a vrcholilo v pouštním Jordánsku – prvním ženským přelezem cesty „Rock Empire“ 8a a prvopřelezem cesty „Sultan al Mujahidin“ 8b.

Jenže, Terka Svobodová, Ondra Tůma, Jáchym Srb ani Matěj Svojtka už nejsou dostatečně „mladí“ a po třech letech přichází čas na obměnu juniorského repre týmu ČHS.

Co ty? Chceš se stát špičkovým alpinistou, který si odjistí vícedélkovou žulovou spáru v Chamonix, poradí si v zimních Tatrách a neztratí se ani v Himálaji?

K tomu vede dlouhá cesta, kamaráde…

Čekají tě různá „poprvé“. Třeba první pád do frendu. (Terka Svobodová, Valle dell Orco, f: Standa MItáč)

Účast na novém tříletém programu nicméně může být tvůj první krok. Měj na vědomí, že elitní alpinista na sobě musí makat, ale že zážitky, které ho během dalších let čekají, mu zůstanou na celý život. Stejně jako nová přátelství.

Pokud všechno půjde podle plánu, v prvním roce nového cyklu by se noví Sokolíci měli podívat na vícedélkové cesty do Saska, pak do „Malých Yosemit“ – italského Cadarese a nakonec do zimních Tater.

Tak pokud jsi ročník 1994–2000, neváhej se přihlásit, nebo alespoň někoho doporučit. Výběrko proběhne 24. 2. v Praze. Podrobné informace najdeš na webu ČHS.

0

„Povinná četba“ – nová rubrika, ve které se s tebou jednou měsíčně podělíme o tip na knihu, která by neměla chybět v žádné lezecké knihovničce. Letos vybíráme ty o horách.

„Ždímáme promočené kusy výstroje a užíváme krásné místo pro přenocování. Navlečeni do péřových bund se pohodlně natahujeme na kamenném lůžku. Proti pádu jsme se zajistili lanem zavěšeným na skalním hrotě.“

Mrazivý bivak v Západní stěně Petit Dru by se určitě dal popsat i jinak. Pokud knihu Deset velkých stěn od Radana Kuchaře neznáš, seznam se. Vyšla v roce 1963 a mnozí o ní mluví jako o horolezecké bibli. Její filosofie se zdá být jasná – zahrnuje pozitivní přístup k věci od generace velikánů, kteří lezením skutečně žili. A během dlouhých bivaků je hřálo vědomí, že tam prostě mohou být.

Jak už napovídá název, knížka je rozdělena do deseti kapitol o deseti významných počinech; kromě Západní stěny Petit Dru s Oldou Kopalem tu najdeš vyprávění z lezení na Kavkaze, například opakování „Abalakovy cesty“ na Dych Tau 5 205 m n. m., příběh českého prvovýstupu na Nakra Tau 4 269 m n. m. (zřejmě dodnes nemá opakování, pozn. aut.), nebo afghánskou Uparisinu 6 130 m n. m., kde československá skupina po zhoršení počasí jen o chlup vyvázla z lavinových svahů…

Snad nejsilněji působí kapitoly ze začátku 60. let, kdy Radan Kuchař společně se svým hlavním alpským parťákem Zdeno Zibrínem objíždějí nejtěžší evropské severní stěny své doby – Grandes Jorasses, Matterhorn a Eiger. Probíhalo to například tak, že dorazili pod Eiger a zjistili, že podmínky jsou špatné, a tak sedli znovu do auta a jeli pod Matterhorn. Což může vzbudit úsměv, když si dnes člověk uvědomí, že díky webkamerám může sledovat podmínky v obou stěnách v podstatě nepřetržitě ze svého notebooku nebo mobilu. A jak to teď často chodí? Před odjezdem vidíme, že podmínky nejsou úplně optimální, tak raději vůbec nevyrazíme a ušetříme dovolenou (na příště?)…

Nicméně, v šedesátých letech tu byli minimálně dva borci, Radan a Zdeno, kteří dělali československému horolezectví čest a dobrou pověst. Na Eiger vyrazili v situaci, kdy ho před jejich pokusem 17 družstev vylezlo a 18 lidí se v něm zabilo. Jeden horský vůdce zrovna den před nimi.

Kvůli tomu se jim stala známá scénka s policistou v Grindelwaldu: „Dejte mi zálohu 1000 švýcarských franků za případné náklady s transportem pozůstatků,“ řekl jim před nástupem do zubačky. Tolik peněz samozřejmě neměli. „Zdena napadá spásná myšlenka: oktávie! Nabízíme tedy policistovi s patřičným gestem klíče od auta a říkáme, že si vůz může prodat. Souhlasil.“ Mimochodem, Radan se Zdenem byli obtěžováni i v samotné stěně. Když se rozkřiklo, že v severce Eigeru jsou další horolezci, mobilizovaly místní rozhlas a televize svá letadla, aby mohly divákům přiblížit onen „bláznivý hazard.“ Trochu to připomínalo úpěnlivé live sledování Tommyho Caldwella a Kevina Jorgesona během prvovýstupu „Dawn Wall“ na El Capa v lednu 2015. Kuchař píše, že kolem Eigeru v roce 1961 létala až čtyři letadla najednou a jejich hluk oběma horolezcům dost znepříjemňoval komunikaci. Nicméně, po čtyřech dnech lezení, 2. září 1961, dosáhli oba vrcholu. Čechoslováci tak prostoupili tuhle stěnu dříve než Britové nebo Španělé. Radan Kuchař ji v knize shrnuje takto: „Krutá a nemilosrdná, ale i štědrá – darovala nám nejsilnější zážitky našeho života.“

O severce Eigeru mluví také v dokumentu Skály, sny a vzpomínky z roku 1990:

.

Čtení Kuchařových Deseti velkých stěn chtě nechtě ponouká ke srovnání s dnešním přístupem k horám. Radan je v horách uvolněný a cítí se v nich jako doma. Jak by ne, když v nich společně s kamarády trávil tolik času. Proč do nich nejezdíme také podobně často? Obstojí naše výmluvy na dobu? Staří chlapi si to uměli zařídit. Jednoduše vyrazili a nějaké počasí vždycky bylo. Dnes si volno na týdenní výpravy umíme udělat stále obtížněji. Alespoň, že máme high-tech vybavení a naše chytré webkamery.

A jeden postřeh na konec – v celé knize téměř nikde nenajdeš žádná čísla obtížností typu (ED-, 1200 m, VII, A2, WI 3, M3…). Je to sice způsobené hlavně tím, že první topo průvodce se začaly objevovat až v sedmdesátých letech, ale i tak tahle maličkost z dnešního pohledu působí jak z jiného světa. Sám Radan se zřejmě klasou nenechával moc rozptylovat. Na téma obtížnosti se v knížce vyjadřuje: „Nejvyšší hodnotou výstupu by měla být míra radosti, kterou nám přinese.“

_____

Radan Kuchař (1928–2012) byl velký pískař a horolezec, který svůj život svázal s jeho srdečním Hruboskalskem, odkud podnikal výpravy do zahraničních hor. Vítěz ankety o nejlepšího českého horolezce 20. století. Vynikající spárař (např. „Krvavá spára“ VIIc na Ocún). Jeho portrét vyšel v tištěné Montaně 3/2012.

0

Letní Ádr je ráj. Během toho, co se lidi smaží ve městech, nahoře mezi věžemi pofukuje mírný vítr. Pískaři vyráží do každodenních bitev a s úlevou se večer vrací k Tošovákovi nebo na Kalírnu. Život tu plyne úplně jinak.

Jenže, koncem prázdnin přijde Fesťák a Ádr jde pomalu do kopru. Skály se zavřou a přes zimu je tu mrtvo jako ve starých Cikánových vraždách. Nebo se bude brzy říkat: „Bývalo tu mrtvo?“

Trojice lezců, holky Andrea Spíchalová a Anča Havelková společně s Lukášem „Lukasem“ Jánským poslední měsíce trávili přípravou projektu, který by regionu mohl přinést novou seriózní bouldrovku. Jestli to tak dopadne, záleží i na tobě. Čti rozhovor s Ančou Havelkovou.
.

Jaká byla na projekt odezva místních lidí?
Budu s tebou mluvit upřímně. Názory na náš projekt se dost liší. Totiž kamarádi lezci nás podporujou, morálně i finančně… Je ale docela jednoduchý vidět v tom podnikatelský záměr, najdou se určitě i tací, kteří si myslí, že chceme zarobit zlatej důl. Velmi příjemně nás překvapil přístup obce – lidi z obecního úřadu nám přislíbili velkou finanční pomoc. Líbila se jim myšlenka zatraktivnění Adršpachu mimo hlavní sezónu. Když to nebude na lezení ani na běžky, tak půjdeš na boulder. Děti z místní školy budou moct prostor také využívat jako tělocvičnu. Ve škole už jsme byli a spolupráce je rozjednaná.

Bouldrovka v Ádru. Jak ten nápad přišel?
O větší bouldrovce prvně fantazíroval Lukas (majitel restaurace Kalírna, pozn. red.), to už je hoodně let zpátky. Pak jsme najednou fantazírovali společně, to bude tak dva roky zpátky, zkrátka co jsem v Ádru. Pak sem dorazila Andrej a přidala se. Jenže víš jak to je – o něčem se pindá a je to nereálný. Od toho je tady ale Lukas, ten tu nereálnou věc vezme a dotlačí ji do stavu, kdy se podaří. Má dar přesvědčovat tě o nemožném do chvíle, než tomu sám začneš věřit. Nikdy to nevzdá. Mimochodem, ta místní škola se znovu rozjela také hlavně díky němu – ze tří dětí jich tam je teď skoro čtyřicet.

Byl ve vesnici prostor, kde by se dala postavit bouldrovka?
No právě, není tady moc z čeho vybírat. Ve hře byla půda na zámku, ale tam jsme narazili u památkářů a vedení obce, které zámek patří. Jediný prostor, který jsme našli, je zemědělská hala Ondry Krecbacha, který přislíbil pronájem na minimálně pět let. Pak se uvidí – buď pronájem prodloužíme, nebo třeba postavíme úplně novou stěnu, která by byla naše vlastní nebo obecní.

Jak má tedy první verze vypadat?
Chceme postavit bouldrovku a nízký profil na lano pro děti, kde se budou učit cvakat. To taky souvisí s obnovou místního oddílu, kterou chystáme s bouldrovkou spojit. K tomu menší campus. Budeme mít profily od Andreje Chrastiny z AIXu, za které se vůbec nebudeme stydět. Pokud se to podaří, tak takováhle bouldrovka nebude mít v Královéhradeckém kraji obdoby. Řekli jsme si: „Když už, tak už.“ Lezecká plocha má být kolem 150 metrů čtverečních a maximální výška bude pět metrů. Bude to hustý!

Jak jste na tom s rozpočtem?
Snažíme se ho držet až absurdně nízký. Je to proto, že hodně práce přijdou udělat lidi, který projekt chtějí taky podpořit a mají rádi Ádr jako já. Třeba nemaj ty prachy, ale umí to se dřevem nebo s cihlama..Pomůžou nám ti stejní zapálenci, jako sem jezdí v létě. A aspoň časem budou mít další důvod, proč sem jezdit i mimo sezónu. Původní vize není ve stylu: „Pojďme si najít místo, kde trénovat na bouchání desítek.“ Impulzem je zimní mrtvo. Najednou tě opustí lidi, kteří sem jezdí, a ty je vidíš třeba jen jednou za rok. S bouldrovkou by za námi mohli jezdit častěji i mimo lezeckou sezónu, i když jsme prdel světa. Ta atmoška, která se těžko popisuje, je tady pořád. Chápe to například i Andrej Chrastina, který nám ušetřil desítky tisíc, protože se na tu práci těší. Nepřemýšlíme nad tím, kolik svých hodin na tom strávíme.

Tady bude bouldrovka! Klikni na fotku a dozvíš se víc.

.
Přeci jen, Ádr je docela odříznuté místo. Naláká bouldrovka lidi, aby přijeli?

Samozřejmě – všichni z velkých měst nám říkají, že si na sebe bouldrovka nikdy nevydělá. My to ale nebereme jako komerční projekt. Budeme rádi, když to bude šul nul a Lukas bouldrovku nebude muset moc dotovat. Nicméně věřím, že lezci přijedou. Nepochybuju o tom.. My se třeba s ádrovskejma občas sebereme a jedeme do Prahy na Big Wall – na celý den. Tak doufáme, že to bude fungovat i obráceně. Když víš, že je někde dobrý boulder, tak taky pár kiláků dojedeš. Máme to vymyšlené tak, že lidi k nám přijedou na celý den, odskočí si na Kalírnu na jídlo a bude jim to stát za to. Rozumíš, v zimě si rozmyslíš, jestli jet přes půl republiky do Ádru kvůli vysedávání u píva. Boulderovka bude pro ty lidi další alternativa k běžkám a pívu.

Jak máte rozdělenou práci na projektu?
Jak jsem řekla, Lukas je duchovní otec, celý to vymyslel, naplánoval… Jako jedinej chlap mezi náma se stará o technické řešení stavby. My s Andreou sdílíme jeho zápal pro věc a staráme se o věci kolem – napsaly jsme oficiální projekt, předložily ho obcím, připravily jsme ten startovač, video, taky píšeme do místních novin, zařizujeme logo…

Budeš nervózní, až začne sbírka?
No, určitě. Ale sama za sebe jsem taky smířená i s tím, že se to nemusí vybrat. Po prvním týdnu uvidíme… Když už tam bude třeba 100 000 korun, tak Lukas je rozhodnutý začít stavět. Ale pořád je to 50 na 50, že to vůbec nevznikne. Pokud by to neklaplo, mrzelo by mě to, ale ani na moment bych nelitovala času, který už jsem do toho vložila. Naučila jsem se díky tomu spoustu nových věcí… Ale bojím se, že shoříme jak papír, to víš, že jo. (směje se) My tři žijeme v tom, že každý bude chtít přispět, protože ten Ádr je tak super! Jezdí sem tolik lidí a doufám, že to cítí všichni stejně. Lezci sobě. Já v to věřím. Ale možná je to úplně brutálně naivní, vážně nevím. (směje se). Jsem zvědavá a docela se na to těším.

Kde budeš trávit zimu 2020?
(směje se) No, doma. Teda v Ádru.

A jak to tam bude vypadat?
Budu mít úplně brutálně nateklý bandasky z každodenního bušení na Ádrboulderu, protože budeme mít dvoufázový trénink – dopoledne běžky a odpoledne boulder. (směje se)

Jak přispět?
Sbírku na novou bouldrovku najdeš tady.

Na eMontaně držíme pěsti a projekt rádi mediálně podporujeme.