Autos: kuba-freiwald

0

V italském údolí Orco tenhle týden řádí mladí čeští lezci, kteří tu sbírají alpinistické zkušenosti od Honzy Zbranka, Šatavise, Stračese a Stoupy. “Vydrží ten frend odsednutí?” báli se ze začátku. Včera už do vlastního jištění padali jako do nýtů, zdomácnili hodně rychle.

První dva dny jim hodně pršelo, ale lezlo se – většinou po vlastním jištění. Například Matěj Svojitka pokosil na první pokus stropovou spáru Legoland za 7b+. Jinde než ve stropech a převisech se lézt nedalo. Od úterý už bylo slunečno, takže se lezlo a fotilo až do noci. “Musíme vylézt aspoň deset cest,” hlásil každé ráno namotivovaný Denis Pail.

Dnes odpoledne má do údolí přijít další déšť, a tak se skupina nejspíš přesune pod sportovní převisy u švýcarské Bellinzony.

Autor příspěvku zavírá počítač a jde se zase někam pověsit…

Těšte se brzy na větší článek s fotkami na eMontaně.

Rychlou ukázku fotek do té doby najdeš u nás na Facebooku.

0

Vstáváme brzy ráno. Zatímco voda na čaj pomalu pobublává pod plechovou pokličkou ešusu, prohrabávám se hromadou karabin a přemýšlím, co kam patří. Hrdým majitelem sedáku jsem teprve od včerejška, ale už jsme si k sobě stihli najít cestu. Myslím, že si budeme rozumět.

V nohách máme prvních 1200 výškových metrů. V barevných helmách s karabinama u pasu vypadáme jako banda horníků. Co naplat. Konečně stojíme před začátkem cesty na Persailhorn (obtížnost C). Co mě na tom baví nejvíc? Nikde ani noha. V pohodovém tempu postupujeme k vrcholu. Holky vynechávají poslední, nejexponovanější úsek cesty, a přicházejí tak o pomyslnou třešničku. Já si ji dal – první zářez na pažbě. Super!

Celou noc s přestávkama prší. Vybíráme proto na pohled jednodušší s’Schuasta Gangl (B/C) na Steinplatte. Klestíme si cestu po úzké pěšince mezi borůvčím a po zhruba hodinovém výstupu zalamujeme krky před kolmou stěnou. Lezu první. Z ptačí perspektivy pozoruju barevné helmy parťáků pod sebou. Na prakticky holé stěně o pár desítek metrů výš poprvé pociťuju zvláštní šimrání v žaludku. Něco mezi strachem a nadšením. Cvakám odsedku a ještě ten pocit umocňuju. Pomalu začínám chápat, co na tom lezení všichni vidí. Poslední metry k vrcholu jsou jen takovou milou povinností. Nejlepší je totiž zážitek z cesty samotné. Přichází pořádná průtrž. Pláštěnku nemám a za chvilku si připadám jako chodící cedník. Vysmátý od ucha k uchu.

Je zvláštní, jak ten pocit graduje. Zatímco únava třetí den ráno je větší a větší, něco uvnitř mojí hlavy ji záměrně vytěsňuje. Míříme lanovkou k vrcholu Alberfeldkogel u Ebensee. Nástup na ferratu HTL Wels (C+) je docela brutální sešup dolů po kluzké pěšině. Párkrát mám co dělat, abych nesletěl dolů. Během výstupu občas ručkuju po laně – chyty pro ruce nejsou. “Když to zvládne dvanáctiletá holka přede mnou, já taky,” říkám si. Výšek se nebojím, před strmým srázem dolů mám ale respekt. Stejně jako před nadšenci, co tyhle cesty vytvářejí.

Dokážu si představit, že velká část lezců může brát tuhle horskou turistiku jako hyzdění skal a hor, já v tom ale vidím něco trochu jiného. Možnost, jak si k tomu všemu přičichnout. A důvod, proč začít plánovat další dny ve skalách bez uvozovek.

0

Anča a Petr – dvojka, která miluje cestování. Žádní extremisti – divoké řeky nesjíždějí, na osmitisícovkách je taky nejspíš nenajdeš. Prostě jenom rádi nezávisle cestují a jsou ukázkovým příkladem, že kde je vůle, nejsou překážky. Stačí chtít.

“Před deseti měsíci, v září 2014, jsme vyrazili na časově neomezenou výpravu z Čech na Nový Zéland. Proč? Po zhruba 20 procestovaných zemích jsme konečně chtěli zažít pocit, kdy nemusíme nikam spěchat, můžeme si užívat přítomnost bez obav o blízkou budoucnost a hodit trable hektického evropského života za hlavu. Zatím jsme projeli Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Turecko, Gruzii, Arménii, Írán, SAE, Omán, Indii, Thajsko, Barmu a Kambodžu. Nyní pokračujeme Vietnamem, v pořadí už 15. zemí. Co je hlavní – jsme stále nadšeni.

K nejlepším a nejsilnějším zážitkům (v duchu hesla, že zážitek nemusí být dobrý, hlavně když je silný) určitě patří ty, které jsou spojené s lidmi. Často nás překvapí, jak hodní a pohostinní lidé ve světě žijí. Váží si základních životních hodnot, které v našem stylu života bohužel už ztratily na důležitosti. Pomineme-li nespočet autostopů, zajímavých setkání a drobných obdarování, můžeme uvést pár příkladů, které nám nejvíc utkvěly v paměti. Hovězí zabíjačka ze zásob na zimu v Arménii; třídenní “all-inclusive” pobyt u íránské rodiny bez znalosti angličtiny, která si nás tak oblíbila, že nám dokonce zatajila odjezd našeho autobusu; v bohatém Ománu zase naprosto nechápou stopování nebo spaní pod stanem, tak nám radši zaplatili hotel; nebo pozvání na hostinu oslavující prostě a jenom pátek, které nás mile překvapilo v malé lesní svatyni v Kambodže (dokonce uvažujeme o zavedení podobné tradice u nás :).

A vysloveně negativní zkušenost? Ta byla zatím naštěstí jen jedna. Pod tureckým Araratem na nás dva mladíci vytáhli nůž a dožadovali se peněz. Vyvázli jsme jen díky ochotnému Turkovi, který jel náhodou okolo, nechal nás naskočit do auta a odjel.

Pokaždé, když se k nám někdo zachová hezky, pomůže, obdaruje, pozve, nebo se jen zeptá, jestli něco nepotřebujeme, si říkáme, kolik lidí by se tak asi zachovalo k cizincům v Čechách? To je podle nás jedno z největších kouzel cestování – sbližuje a boří jazykové i jiné bariéry. Tak proč by i stydlivý Čech nemohl projednou odhodit zábrany a tím nejjednodušším způsobem – projevením zájmu – nemohl pomoct bezradnému cizinci?”

Cestu Anči a Petra můžeš sledovat na jejich Facebooku nebo na webu

0

Je tomu pět roků, co jsem začal tahat a byl poprvé okouzlen „kváky“ (malými skalními oblastmi) mého rodného Hořovicka – Dehetník, Mrtnická, Jindřichova skála, Žďár a mnohé další…

Jak se člověk zlepšoval a poznával nové lidi, leccos se od nich dozvěděl: „Musíš do Srbska (Český kras), to ti dá techniku a je to úplně jiná liga,“ říkali mi pořád.

Nechtělo se mi, ale kluci asi věděli, co říkají, a tak jsem poprvé lezl na vápně. Časem jsme do Srbska začali opravdu jezdit a přelézat postupně další a další „klasiky“ – Ivanovu dolní, Duely, Zlobivé dítě, úžasné lištovačky na „Vlastě“, boulderový Osp 88 – a spolu s rostoucí formou zavítali i do dalších sportovních oblastí a začali taky pískařit.

Nikdy jsem nechápal, proč všichni průměrní lezci jezdí lézt jednodélkové, sportovní cesty do zahraničí. K čemu, když „sedmiček“ a „osmiček“, popř. „devítek“ máme i u nás mraky. Např. na divoké vodě je to horší, to člověk skutečně musí někam za hranice, jelikož u nás se sveze tak maximálně za jarního tání. Když jsem ale letos na začátku své páté sezony zavítal poprvé do „Jury“, byl jsem překvapen charakterem tamních skal. Neskutečně mi „natékalo“. Většina cest převislých, po dobrých dirkách, kde člověk prsty nezalomí a vše musí oddřít jeho flexory předloktí. A jak mi zase potvrdili nadneseně zkušenější kamarádi: „Jo Miki, takový lezení jako v Juře, je na většině skalách po světě.“ Holt budu taky asi muset za hranice…

0

„Jsem ten nejdůležitější,“ zní z úst druholezce. Každej blbec umí lézt na prvním laně a vytáhnout nějakou „vraždu“, ale vždycky potřebuje jističe – mě!

Prvolezec se chce vytáhnout před zbytkem skupiny, hlavně před tou dámskou částí. Má to tak jednoduchý, prostě dá na chvíli svůj život do božích rukou, pořádně se dole nadechne a vydechne až na vrcholu.

„Toproper“ je naproti tomu skromný, nemá zapotřebí machrovat nad ostatními, je jako rytíř, který přijde, rád odjistí a nikdy „není“ tak „blbej“, aby riskoval kvůli holce. To ji radši pozve na „pívo“, až bude prvolezec spát, jelikož ten je po celodenní „lezbě“ velmi „unavený“ po fyzické i morální stránce. Prostě nastoupí, když už je to na prvolezce moc, a stará se mu večer o jeho společnice. Ještě navíc je takový charakter, že se „tahačovi“ ráno ani nechlubí svým skalpem ze stanu, aby měl dotyčný čistou hlavu a mohl vyvádět nové extrémně náročné „morálovky“ na hranici svých možností.

Ten chudák ani netuší, že zatímco spal, jeho vysněná láska začala patřit jinému, který ji teď balí svými vtipy, zatímco on tráví hodiny ve stěně, kde se potí na hranici pádu. V práscích, kde kruhy jsou v nedohlednu a smyčku nezaložíš.

Takže kámo, příště až přijdeš pod věž, neváhej a zaujmi své místo hrdě u „grigriny“, ostatní už půjde samo!

0

Je sobota dopoledne a spolu s Chadem, couchsurferem z amerického Colorada, kterého jsem na tři dny ubytoval u sebe doma, stojíme na startu bikového maratonu na 55 kilometrů. Kdyby nebylo něj, nejspíš tu ani nejsem a radši se šetřím na běžecké závody. V první lajně společně s dalšími 700 závodníky netrpělivě čekáme na startovní výstřel a naplno si vychutnáváme závodní atmosféru. Zatímco můj parťák je vzhledem ke své bikové kariéře jedním z adeptů na přední umístění, já vůbec netuším, co od sebe čekat.

Od prvních metrů cítím, že mě moje běžecké nohy nezklamou. Jde to i na kole. V terénních pasážích jedu opatrně, na kořenech a kamenech bych se nerad zranil. Na 16. kilometru už mě závod úplně pohlcuje a já propadám euforii. Na obyčejné lesní cestě se řítím dolů strmým sjezdem. Tachometr v tu chvíli ukazuje rychlost něco přes 60 km/h.

Nechávám se unést stoupajícím závodním odhodláním a ztrácím koncentraci. Přichází chyba. Ta vteřina, kdy tělo v rychlosti neovladatelně letí vzduchem a dopad už nemůžete ovlivnit, je bleskurychlá a zároveň nekonečně dlouhá. Hned po tvrdém pádu se poháněn adrenalinem snažím zprovoznit kolo a pokračovat v závodě. Až po několika metrech mi dochází, že jsem pro dnešek skončil.

Vím, že zranění a pády jsou nedílnou součástí hry. Tak to prostě je. Nutí mě to ale zamyslet se nad tím, jestli je skutečně potřeba jít až za hranu svých rychlostních možností. Vždyť pro velkou část závodníků je výzvou už jen samotný start a dokončení závodu ve zdraví. Není potřeba hrotit každou vteřinu.

I přes to, že si kvůli zranění chvíli nezazávodím, uvědomuju si, že jsem měl velké štěstí. Koleno mám hluboko rozseknuté a nějaký čas ho nebudu moct pořádně ohnout. Poranil jsem si i rameno, což kvůli vyplavenému adrenalinu v krvi zjistil až doktor při následné prohlídce.

Řídím se mottem: “Život je od toho, abych něco zažil, a ne svůj čas jen nějak opatrně promarnil.” Každý ale máme hranice – v outdoorových sportech i v “normálním” životě. Občas je důležité si tyhle hranice uvědomovat a nepohybovat se až zbytečně příliš blízko…

0

Renáta Géciová je nenápadná holka z Prahy, která převážně stopem objela velkou část světa. Původně chtěla vyjet na půl roku. Teď už jsou to ale roky dva a jí se vůbec nechce domů. Jaký je život na cestě? A co to s člověkem udělá?

Kde všude jsi byla?
Za dva roky jsem stihla navštívit Ukrajinu, Rumunsko, Moldávii, Turecko, Gruzii, Arménii, Náhorní Karabach, Irán, Nový Zéland, Austrálii, Vanuatu, Šalamounovy Ostrovy, Indonésii, Brunej, Nepál, Malajsii, Singapur, Barmu, Laos, Thajsko, Argentinu, Chile a Bolívii. Zbývá Peru a Ekvádor. Jestli se tam dostanu, netuším. Už v Bolívii jsem musela uplatit úředníky na hranici, aby mě tam s provizorním pasem vůbec pustili.

Kde se zrodila myšlenka na tak dlouho odjet?
Chtěla jsem si prostě dát oddych. 15 let práce, konec desetiletého vztahu. Přemýšlela jsem, co mi v životě chybí, co bych chtěla, a proč nechci být tlačená společností někam, kam nechci jen proto, že to všichni očekávají a že je to normální. Pořád mi něco chybělo, a protože ráda cestuji, tak jsem si chtěla prostě odpočinout. Že budu na cestě tak dlouho, jsem sama netušila, ale je hrozně těžké přestat. Jednou jsem měla sen, že jsem se týden před odletem z Thajska do Argentiny vzbudila doma, a to byl fakt horor.

Jakým stylem cestuješ?
Začala jsem stopem a stanováním, děsně mě to baví. Člověk není vázaný na autobusy nebo hotely. Dělá si prostě co chce. V zemích jako Gruzie, Arménie nebo Írán jsou lidé tak pohostinní, že jsem většinu času strávila s jejich rodinami u nich doma. Jedli jsme tradiční jídla dobře se bavili. Zřídka využívám vlaky nebo autobusy. V Bolívii, Peru a Ekvádoru mi asi kvůli bezpečnosti nic jiného nezbyde.

Jaký byl tvůj nejlepší a nejhorší zážitek?
Zážitků mám hrozně moc, je těžké říct, který byl nejlepší a který nejhorší. Spousta jich byla úsměvných. Nejhorší zkušenost byla určitě, když mě okradli. V tu chvíli jsem se o sebe poprvé začala bát. Naštěstí jen tak na dva týdny a pak zase převážila krása krajiny, hory, lidé, jídlo… Ukradli mi i pas a to celé cestování dost zkomplikovalo. V Gruzii jsem se zase i s celou krosnou vykoupala při brodění ledovcové řeky, na turecké dálnici jsem 150 kilometrů řídila kamion, protože řidič byl moc unavený, taky jsem třeba dojila krávu… Hodně zajímavé byly i rozhovory s lidmi v Náhorním Karabachu, kteří zažili válku. Nebo když jsem pomáhala v Chile lidem postiženým povodněmi.

Změní taková cesta člověka?
Záleží asi v jakém věku se člověk na cestu vydá, co od ní očekává, jaké má životní zkušenosti… Po osobní stránce mě asi moc nezměnila. Samozřejmě mi hodně otevřela obzory. Co se mi dřív zdálo jako sen, je realita. Člověk začne vnímat spoustu věcí jinak, je víc otevřený a nápomocný…

V srpnu se Renáta plánuje nedobrovolně vrátit zpátky do Čech. Až se tu trochu aklimatizuje, můžeš se těšit na hlubší rozhovor z celé cesty.

0

(zápisník z cesty severní Indií)

Děravá asfaltka, na kterou se stěží vejde jedno auto, se pomalu mění v prašnou pouštní cestu. Rozvrzaným jeepem zdoláváme přívaly písku a vjíždíme mezi první stavení vesnice Tej Malta na severu Indie.

Stařenka v červených šatech důsledně uplácává hroudy kravího trusu do jednolité plochy. Zatím to tak nevypadá, ale během pár dní na ostrém pouštním slunci se hmota změní v pevnou podlahu. K tomu obvodové zdi a střecha ze suchých větví a je hotovo. Takhle se tu staví domy. Vydrží to? Ptám se našeho kamaráda Hamwatha. “Neboj, tohle nás všechny přežije,” odpovídá s úsměvem.

Kontakt s místními je obtížný. Bělocha většina z nich nikdy neviděla. Hamwathova rozvětvená rodina tvoří asi třetinu populace celé vesnice. “Tady je to v pohodě. U ostatních ale moc vřelé přijetí nečekejte,” udílí nám pokyny Honey, náš couchsurfingový hostitel.

Jeho děda měl mezi zdejšími Indy velké jméno. Nebyl ani doktor, ani obchodník nebo učitel. V celém kraji platil za obávaného zloděje. Jeho opuštěný dům dnes stojí v centru vesnice a ani roky po jeho smrti na jeho konto nikdo neřekne nic špatného.

Všichni obyvatelé se celý den připravují na velkou událost. Zítra se koná svatba. Z celého kraje se proto sjeli ti nejlepší hudebníci. “To jsem ani já ještě neviděl. A to jsem kluk z pouště. Važ si toho a všechno natoč. Ať o nás všichni ví,” hlásí Honey. Byl bych radši, kdyby o vás nikdo nevěděl. Ignoruju jeho pokyn a po druhé písničce schovávám foťák.

0

Otvíráme barevnou branku a vítá nás prošedivělý sympaťák Jim. Se svojí ženou a dcerou Claire se před 15 lety odstěhovali do Indie a založili tu léčebnou stanici pro opuštěná zvířata, která se v hrozivém stavu bezradně potulují ulicemi měst v Rádžastánu na severu Indie.

Vpravo jsou psi, vlevo ostatní zvířata. Mezi nimi vidím krávy, kozy, osli, prasata nebo opice. Taková malá zoo. Padesáti dobrovolníkům každý měsíc projde rukama až 400 zvířat. Když je vyléčí, musí je bohužel pustit zpátky na ulici. I když by chtěli, nemůžou si nechat všechny. Za dobu existence stanice jejich rukama prošlo více než 15 000 zvířat.

Proč to vlastně děláš? Ptám se nenápadné zrzky. „Neuvěřitelně mě to naplňuje,“ odpovídá bez rozmyslu a rychle dodává: „Navíc si myslím, že to má smysl.“ Během toho krmí kojeneckou lahví desetidenní telátko. Přijela sem z Anglie na tři měsíce. Spolu s ní tu pracují dobrovolníci ze všech koutů světa. Díky nim a příspěvkům dárců se snad i indickým zvířatům začíná blýskat na lepší časy.