Autos: kuba-freiwald

0

Máme rádi masochistické traily a nestydíme se za to. Kristýna Fleišmanová s přítelem letos přešla legendární americký Pacific Crest Trail a podělila se o své každodenní pocity.

Obuj si aspoň na chvíli imaginární trekové boty, vyčisti hlavu a vžij se do toho. Na cestě jsi už víc než dva měsíce a v nohách máš přes dva tisíce kilometrů. Co se ti asi honí hlavou?

Den 68 (20. června 2016)

Dneska se vstávalo opět ztuha. Kvůli včerejšímu brodění pozdě večer nám přes noc nestihly uschnout boty, takže po obvyklé snídani v podobě ovesné kaše, kterou jsme si dopřáli ještě v teple svých spacáků, nás čeká další lahůdka, rozejít mrazem ztuhlé boty. Není nad to hned od rána necítit nohy od kotníků po konečky prstů, obzvlášť když nás čeká výstup na jeden z dalších průsmyků, ležící ve výšce 4000 metrů nad mořem. Ach jo. Ještěže má stále omílaná mantra – co tě nezabije, to tě posílí, dnes celkem rychle zabírá. Přispívá k tomu i fakt, že je obloha jako vymetená a dechberoucí výhledy na pohoří Sierry Nevady se nabízí prakticky odkudkoli.

Z Čech jsem zvyklá, že když zahlédnu veverku či datla, mám jistotu, že je to to nejlepší, co mě na výletě mohlo potkat a že se taková náhoda určitě nezopakuje. Nenapadlo by mě, že existuje země, kde k tobě přijde jelen či laň téměř na dosah ruky, drze si tě očichá a zůstane tak dlouho, jak chce. Kromě takových návštěv si užíváme spousty chipmanků, svišťů, překrásných motýlů a rozličných druhů ptáků. Pokud jde o lidi, je to naopak, během našeho putování často nepotkáme ani nohu. Tak to mám ráda. Člověk skoro hmatatelně vnímá sepjetí s přírodou. Slunce, vítr, dokonale svěží průzračný vzduch, který nám prostupuje každou buňkou v těle.

Pravda, občas mě napadá, že jednoduchým stylem života máme skoro blíž ke čtyřnohému zvířeti, než ke druhu Homo sapiens. Náš denní program na treku je stále stejný, cyklicky se opakuje a smrsknul se na zcela základní záležitosti. Řešíme jen obživu (vlčí hlad nás provází dnem i nocí), vylučování (aneb zahrab si svou jamku) a hledání vhodného místa pro nocleh (usínání při západu Slunce a procitnutí při první známce úsvitu). A i když se snažím mýt se a prát každý den, ledová voda, která neúprosně bodá a vhání slzy do očí, prach a špínu nesmyje dostatečně. Pocit z horké sprchy, kterou jsem si dopřála naposledy před 16 dny už si téměř nedokážu vybavit. A to nemluvím o našem pachu. Mám ale čím dál větší pocit, že jsme okolním obyvatelstvem lesa kvůli němu plně respektováni.

Celé dopoledne se škrábeme nahoru. Tenhle model praktikujeme už 12 dní. Vstávání v 5:30, abychom stihli dosáhnout vrcholu v době, kdy je sněhová krusta dostatečně ztuhlá (rozuměj kluzká), v poledne se pokocháme neuvěřitelným výhledem do všech světových stran, poplácáme se po ramenou, zakřičíme si a políbíme se. Jsme šťastní, překonali jsme další náročný bod z dlouhého seznamu. Plahočíme se nahoru s vidinou, že slézání už musí být snazší. Škoda, je to většinou naopak. Sníh už díky paprskům červnového Slunce dávno změnil konzistenci, takže každý krok bývá propad o třicet, čtyřicet, někdy i osmdesát centimetrů pod povrch.

Mívám toho po krk. Chce se mi brečet a chci pryč. Jedno kam. Stačí mi málo. Představuju si, že se přede mnou zčistajasna objeví chatička, dveře se otevřou a my přijmeme pozvání ke krbu. Můžeme se usušit, osprchovat a dát si horkou domácí polévku. Taková „maličkost“ a hned by se pokračovalo lépe. Chaloupka nikde a já se díky tomu cítím zase silnější. Vždyť o to vlastně celou dobu jde. Najít svoje limity. Jsem spokojená. Už několik dní se budím s pocitem, že nic není nemožné. Stačí málo. Rozhodnout se. Sbalit. Vyrazit. Zatnout zuby. A jít.

O Pacific Crest Trailu jsme na eMontaně už párkrát psali. Třeba ve dvou velkých článcích od Petra Koska – tady a tady

0

„Nechceš ten dron nechat doma? Budeš mít lehčí batoh a víc si to užiješ,“ přemlouval mě Standa těsně před odletem. „To radši nikam nepoletím, než abych s sebou nevzal dron,“ kontroval jsem rozhodně. Už několik týdnů jsem se těšil na momenty, kdy budu moct pozorovat dechberoucí norskou přírodní scenérii z ptačí perspektivy. Tahle možnost proto nepřicházela v úvahu.

Je pozdní odpoledne, druhá půlka září, a s krosnou na zádech se pomalu sápeme k jednomu ze splazů největšího ledovcového giganta v Evropě – Jostedalsbreen. Tisíc výškových metrů na pár kilometrech nám dává dost zabrat. Úsměv nám nekazí mlžné počasí, ani klesající teplota. Možná by ale měla. Chybami se člověk učí, bleskne mi hlavou letmá myšlenka další den ráno, když pozoruji třívteřinový volný pád mého čtyřvrtulového společníka. V dalším okamžiku jenom zahlédnu strohé vysvětlení na displeji telefonu. Nízká teplota baterie. Z temně modrého ledu sbírám kousky bílé skládačky a už v ten moment tuším, že jsem dolétal. Hned druhý den po příletu.

„Norové jsou strašně konzervativní. Počítej s tím, že stopem to nebude jednoduchý,“ říkal mi zase další kámoš, když jsem mu představil smělý plán, postrádající jiný způsob dopravy než nahodilé postávání vedle krajnice s palcem vztyčeným vzhůru. Jelikož si ale od málokoho nechám diktovat svůj život, i tuhle námitku jsem rychle hodil za hlavu.

Hokejovou terminologií to nakonec skončilo remízou 1:1. Norové se ukázali jako neskutečně vstřícní a ve chvílích, kdy nám náhodou nechtěli zastavit, jejich roli obstojně suplovali řidiči snad všech evropských národností. Stovky kilometrů na sedadlech aut a kamionů jsou důkazem, že nemáš věřit všem předsudkům a doporučením.

A dron? Po zbytek cesty odpočíval v batohu (Kubovy přítelkyně, pozn. editora). Asi to tak mělo být. Při několikadenních cestách mimo civilizaci by nejspíš tenhle malý čmelák akorát rušil magickou atmosféru nespoutané přírody, hrající všemi barvami svou podzimní hru. Stejně tak by asi nikdy nevzniklo mé první větší časosběrné video. Všechno má svá pozitiva, jenom se nesmíš bát je hledat i ve chvílích, kdy ti zrovna není do zpěvu.

 

 

0

Je to za námi. Podle zápisků 4300 km a 156 dní úžasného života. Pěšky od Mexika po Kanadu. Po nejvyšších horách. Neskutečná krajina, divočina a osamění, kterému se v Evropě nemůže nic rovnat. Taky ale každodenní hodiny a hodiny pochodu, bez ohledu na počasí, bolístky nebo zranění. Pro tělo i vybavení těžká zkouška. A taky pro hlavu. Když jdeš ve dvou, tak i solidní prověrka partnerství.

Na tomhle trailu jsme se naučili, že nemá cenu fňukat nad těžkou situací, protože vždycky může být hůř… a vždycky nakonec je hůř! V pouštích a náhorních planinách Nového Mexika to byl nedostatek vody, chřestýši a vítr. Poznali jsme, že trail nemusí být nutně pěšina, a už vůbec ne značená. Někdy je to prostě jen čára v mapě a cestu si musíš najít. Vysoko v horách Colorada téměř každodenní bouřky s blesky, klidně dva týdny v kuse nad 3000 metry nadmořské výšky. I když jsme tam byli v červnu, některé etapy byly spíš o zimním horolezectví než o trekingu. Metry sněhu, propadání se po pás, jinde zase celé dny v mačkách s cepínem v ruce. A vítr.

Hory jsme v jižním Wyomingu vyměnili za totálně vyprahlou Great Divide Basin, bez kouska stínu po několik dní. Na severu nás zase čekala nejtežší, ale i nejhezčí sedla v pohoří Wind River Range a jen co to skončilo, zavřeli před námi trail kvůli rozsáhlému požáru a my museli složitě okolo, přes revír medvědů grizzly. Normálně člověka nijak neohrožují, musíš ale dodržovat přísná pravidla nakládání s jídlem, spaním, děláním hluku nebo nošením spreje na medvědy… a psychicky se vypořádat se zprávami, kde kdy koho grizzly napadl, zabil.

Po složitém papírování kvůli permitu na průchod národním parkem Yellowstone jsme přešli hodně fyzicky náročnou hranici Idaha a Montany. Většinou jen tak krajinou, bez značek i trailu. No a pak nás zasypal sníh. Jen na pár dní, ale vysoko v horách to moc nepomáhá. Na severu Montany procházíme největším a nejodlehlejším chráněným územím v US. Mají tu 900 medvědů grizzly a 400 km přes tyhle hory nám trochu zatápí kvůli zásobování. A zase ten vítr, nebo nevím jak se tomu říká, když tě to i s hůlkama shodí na zem, když se to opře a orve ti to z batohu všechno, co je přidělané zvenku. Posledních pár kilometrů před kanadskou hranicí skrz národní park Glacier je potom takovou perličkou na závěr. Dokonce je hezky! Dáváme se dokupy s Gregem a poprvé od startu nejdeme sami. Líp snášíme, že některá místa jsou zavřená kvůli nenechavým grizzly a že správa parku sundala visuté mosty přes řeky na naší trase… tohle je prostě CDT a my už jsme skoro v cíli.

Přesto je to ale nesmírně jednoduché – máš cíl, směr a víš, jak se tam dostat. Všechno rozhodování je jednoduché, všechno co děláš má jeden cíl – posunout se aspoň kousek na sever, blíž ke Kanadě. Jsme na to sami a všechno co zažíváme je intenzivní. Po každé bouřce a vichřici vždycky přijde slunce a hezký den s dechberoucími výhledy. Radost, čirá radost jako nikdy jindy. Stačí hodina slunce. A to za to stojí. Nedělá to každý, a když už někoho potkáš, je to někdo inspirující.

A teď je to za námi. Člověka to změní. Život se najednou rozdělil na dobu před trailem a po trailu. Problém je, že ty jsi se změnil, ale svět zůstal stejný a ty už do něj úplně nepasuješ. Všechny výdobytky civilizace jsou moc příjemné, ale stejně už dva dny po návratu přemýšlíš, kam povede další cesta. A další sen začíná nabírat reálné obrysy.

0

Stromy žloutnou, teploty padají strmě dolů, vyšla nová Montana. Takže vem útokem nejbližší trafikusplň svoji občanskou povinnost. Najdeš v ní kromě dalšího nabitého obsahu taky velký rozhovor s holkou magor – Alenou Čepelkovou.

V několikastránkové zpovědi Alena do detailů rozpitvává svůj život. Od lezeckých začátků se Zuzkou Hofmannovou v 80. letech, až po současnost. Začínala přitom u juda, kde ji ale víc než samotné závody bavily tréninky.

Se Zuzkou se řídily mottem: “Lézt jako chlapi a vypadat jako holky”. Třeba na výstup alpským stylem na nádherný pilíř Talung v Nepálu tak Alča vzpomíná dodnes: “Mám se rozbrečet, nebo nemám. Pod tu stěnu přece nemůžu ani dojít. To byly fakt docela drsný pocity.” Neztratí se ale ani v Tatrách nebo na našem písku, kde to má moc ráda.

A co si myslí o lezení s moderní technikou? “Není na škodu si zkusit, jaké to je, kdybys ji neměl. Člověk si hrozně snadno zvykne na to snadnější a lehčí a může ztratit dovednosti, které do té doby měl.” Vždycky se ale nezadaří, jak nám sama nedávno přiznala.

Celý rozhovor o životě, lezení, skloubení mateřských povinností nebo třeba o rozdílu mezi bivakem a obývákem najdeš v Montaně č.5/2016.

0

Narvané náměstí ve Slaném bylo v sobotu 24. září svědkem posledního kola Českého poháru v boulderingu, respektive Mistrovství České republiky ve stejné disciplíně. Jak to dopadlo?

Se čtyřmi finálovými bouldery se nejlépe vypořádal Martin Stráník, mezi ženami pak Verča Šimková.

Kopletní výsledky najdeš tady.

Fotky si můžeš prohlédnout o kousek níž ve velké fotogalerii.

 

Pro vstup do galerie KLIKNI na tuhle fotku. (chvíli se načítá)

0

S Mirom Méďom Medvecom sme urobili štvordňový prechod v Tatrách. Mysleli sme, že nás roztrhne od šťastia!

Kamarát
„Kamže, kam ste sa chlapci vybrali?“ prihovára sa pán ochranár šoférovi auta, ktoré odstavil na krajnicu cestou na Popradské pleso. „No teraz už dopiči, keď ste nás chytili!“ odpovedá mu popravde Méďo za volnatom. Pán na chvíľku onemie, vytreští oči, no potom sa rozosmeje. Otočí ho bez pokuty. Za ani nie dvadsať minút pán ochranár odstavuje ďalšie auto. Za volantom je dievča. A dokonca má povolenie, brigáduje totiž na chate. „No vidíš, ja som Ti hovoril, že sa hore autom dostanem.“ Oznamuje pánovi ochranárovi zo zadného sedadla Méďo, ktorý sa tam krčí i s batohom.

Odvaha
Stojíme na suti a vypliešťame oči pred seba. Mali by som sa pozerať na Galériu Ganku a našu cestu v nej, no pozeráme do mokrej hmly. Je všade naokolo a Poliaci nám ju posielajú už od polnoci. Keď sa niečo poserie, budeme za hlupákov čo sa pustili do nesprávnej steny v nesprávnej podmienke. Ak ju prelezieme, pre komentátorov to nebude vôbec ťažká cesta. Len my budeme i po rokoch vedieť, ako sme ju liezli za mokra a preto v teniskách a zbalení na štyri dni. Víťazi a lúzri. Kým budeme my? Je to vôbec dôležité? Dívam sa do hmly a myslím na tých, čo spravili v tejto stene svoje veľké výstupy. Svoje veľké prvovýstupy. Niekoľkí z nich i svoje posledné. Myslím na ich veľkú odvahu. Rozhodli sme sa Galérku preliezť už ráno, keď sa začali hmly v sedle Váha trhať. Veríme, že na to máme. Veríme, že príde predpovedaná dobrá perióda. Veríme si navzájom. Hmly sa trhajú a my naliezame.

Nadšenie
To včera bol slnečný deň. A prvý deň dobrodružstva. Hurááááá a ranná káva. Budí ma očakávanie. Zbalení sme od večera. Karabíny, frendy, čoky, skoby, smyčky, laná, spacák, karimatka, varič, jonťák, žrádlo, bla blá bla blá… Upaľujeme z električky pod Žabieho koňa a naľahko preliezame cestu na Koňa za hodinu. Ultraklasika. Zlaňák a zostup a sme späť v sedle. Pôvodne sme uvažovali o severe Rysov, no po daždivej perióde ma nikto na mokré trávy na nástupe nedostane. A tak vychutnávame zo sedla slnečný západný hrebeň na Rysy a sledujeme davy putujúce z Poľska na svoj najvyšší vrchol. Na chate partia, rodina s deckami čo pochodili temer všetky hory Slovenska. A niektoré talianské. A francúzske. Spievame si s nimi pri gitare pesničky.

Pohoda
Noc na Chate pod Rysmi nestála za veľa. Fleky som mali síce protekčné, ja na peci a Méďo na zemi, no každú chvíľu nás budili turisti vychádzajúci čúrať. Spali sme po tri hodiny a v noci si i pokecali. Keď sme sa nasledujúci deň odpoludnia prehupli z tmavej Galérky do slnečnej Zlomiskovej doliny bolo nám obom jasné, že odpoludnie dáme poriadny rest. Vyzuli sme sa na brehu plesa. Navarili jonťák a večeru. A kávičku. A sledovali zapadajúce slnko za Dračí hrebeň a len tak si debatovali. Spíme tvrdo do rána.

Makačka
Zlomisková dolina a v nej Ostrva, Ošarpance, Železná brána aj Dračí hrebeň. Všade pevná skala a čoraz viac nitov. My lezieme súčasne s priebežným zakladaním istení v tej istej doline, no na opačnej strane horolezeckého sveta. Pilier na masív Končistej je parádny kameňolom. „Tak toto, ujček, pred nami určite nikto neliezol dvadsať rokov,“ oznamuje mi nadšene Méďo. „A dvadsať rokov po nás veru ani nikto nepolezie.“ Dopĺňam si sám pre seba. Lezieme tretí deň a dobre sa pri lezení s batohom a v teniskách bavím. Ak stúpim na tento kameň, tak nepovolí, lebo ho podpiera tamten šuter ktorý je zaklínený o hentú šupinu. Ak chyt zaťažím na tlak, nevypadne. Logické. Rozbitý terén mi spestruje hru, vyžaduje si pozornosť a mení mi klasické zaužívané schémy. Má zmysel liezť rýchlo a súčasne. Má zmysel nad lezením aj istením premýšľať.

Čihulov pilier na Batizák je naopak prekrásne lezenie vo vodou vymodelovaných chytoch a stupoch. Výrazná a smelá línia na krásny kopec. Pevná skala. Voľné lezenie. Lezečky. Skoby aj občas štand v ceste. Pod Batizák sme zbehli cez sedlo pod Drúkom a po krátkom oddychu vyliezame na ľahko na vrchol. A zlaňujeme cez Kuttove platne po nitoch. Dobre sa bavíme. A tá záverečná Gipsyho cesta Gerlach je podľa mňa ešte väčší skvost. Som v nej skutočne šťastný.

Výstupy
Žabí kôň – V hrebeň, III
Rysy – Hlavným hrebeňom zo Žabieho sedla, III
Galéria Ganku – Puškášov pilier, V
Končistá (Veža nad ľadovým plesom) – Pilier, kameňolom IV
Batizovský štít – Čihulov pilier, V+
Gerlachovský štít – Prostredný pilier, V

Štýl
OS team, v teniskách i lezečkách, s batohom i bez batohu, na mokrej i suchej skale

0

„Ne, že bych ti věřil, že jsem 4000. fanoušek,“ vpálí mi do obličeje Dan Maixner hned po úvodní oťukávací zprávě, „ale vaše články a rozhovory se mi moc líbí, takže si na tvůj dotazníček chvilku udělám,“ dodává hned vzápětí další jubilejní příznivec na našem Facebooku.

Jsme rádi rádi, že naši čtenáři nevěří všemu, co jim kdo nakuká, a radši posíláme na zlepšení vztahů důkaz v podobě screenshotu. Dan je tvrďák, co má rád bouldery.

Kdy jsi byl naposledy lézt a jaké to bylo?
Naposledy jsem byl na boulderu asi před dvaceti minutama a bolelo to, ale jinak parádní. Na stěně naposledy ve čtvrtek. Jsem po dlouhý pauze, takže to bylo rovnež celkem intenzivní, ale o to víc uspokojující. Venku už jsem nebyl pár měsíců.

Kam se chystáš v létě?
V létě pojedu se školou na sporťák, který bude plný lezení kolem údolí Doubravky a bikingu.

Jak jsi se dozvěděl o eMontaně?
eMontanu měli lajknutou snad všichni moji dobrodružní kamarádi, takže mi vaše články vyskakovaly často. Vzhledem k tomu, že obecně věci na Fb moc nesleduju, tak mi to chvíli trvalo, ale vy za to stojíte.

Co se ti na eM líbí/nelíbí?
Mám vás lajknutý jen chvíli, takže je na nějaký hodnocení brzy, ale zatím snad můžu říct, že vaše rozhovory a články jsou skvělý. Snad jenom, že horolezecký slang je mi stále často záhadným, takže pro mě by se hodil nějaký slovníček. (Něco málo je v článku Fakta a nýty – Radím uzel, pozn. red.)

Jaká je tvoje definice dobrodružství?
Dobrodružství? Asi prostě když nevíš, co bude, a ono to nakonec dopadne dobře.

Děkujeme za přízeň a důvěru 3999 fanouškům, kteří byli před Danem a i těm po něm. Vážíme si vás, jste nejlepší. Další rozhovor zkusíme s fanouškem č. 5000. Kdo to bude? Dočkáme se zase nějaké slečny?

0

Přesně před třemi týdny jsme vyhlásili velkou letní videosoutěž. Čas se krátí a atmosféra začíná houstnout. Parádní kousek nám poslal třeba Pepa Horák, kterého jsme při té příležitosti trochu vyzpovídali.

Jak dlouho ti trvala realizace videa?
Natáčení trvalo zhruba od devíti ráno do tří odpoledne a jelikož jsem lempl, tak jsem na videu makal od úterý (kdy se natáčelo) až do neděle. Čistého času to moc nezabralo, ale bylo hezky, takže se mi nechtělo sedět doma u počítače a raději jsem byl venku, takže jsem to dával dohromady po nocích. Původní myšlenka byla udělat video čistě s originálním zvukem, jenže to nebylo ono, tak jsem si nakonec vybral z repertoáru mojí oblíbené laponské zpěvačky Sofie Jannok a to, co šlo do světa, je asi čtvrtá verze videa..

Máš nějakou (vtipnou) historku z natáčení?
Vtipná historka z natáčení je třeba ta, že ač si to nehodlám přiznat, mám alergii na trávy a pyly, takže během toho co holky chodily nad krásným zeleným pažitem, já se tak trochu dusil, kýchal, smrkal a tvrdil, že mě to jen dojímá a že to jistojistě alergie není, páč já přece alergii nemám… A pak jsem se proklínal při poslouchání zvuku, protože tam to moje funění a zadržování kýchnutí bylo setsakramentsky slyšet. (směje se)

Přežila to Čuki?
Čuki přežila, dokonce jsme pak i točili, jak jí krásně modrá našlehnutý nárt, ale bohužel “doba je uspěchaná” a formát vyžaduje jen a pouze 90 s, takže se to nevešlo…

Co bys vzkázal ostatním soutěžícím?
Ostatním bych vzkázal, že by se mi docela dost šikl ten špagát, helmou nepohrdnu, kaťata se hodí vždycky a poukázka na dvě tisícovky do Hanibalu taky neurazí… A jelikož není nikde napsaná podmínka, že se může poslat jen jedno video, tak já budu točit dál a doufám, že se porvu s ostatníma o nějakou hezkou cenu. (směje se)

Inspiruješ se, nebo necháš všechny ceny Pepovi? Velká letní video soutěž trvá až do 31. července. Víc informací najdeš tady.

0

Jaká je tvá definice dobrodružství? Na tuhle otázku jsme se ptali v soutěži o tři poukazy na knihu Travel Bible v hodnotě 3x 390 Kč. Ze všech zaslaných fotek a textů nás nejvíc zaujaly tři následující.

Míša Haluzová (+ koláž dole)
Dobrodružství je vzít batoh a letenku a vyrazit kamkoli. Nevědět, kde večer skončím a co budu jíst. Procházet krajinou pod rozpáleným sluncem přes vesnice , města, řeky, pole , louky, vyšplhat do hor až nad oblaka a užívat si samotu. Houpat se ve vlnách rozbouřeného moře. Vidět z hory východ slunce nad vulkánem. Nastoupit do autobusu, který byl starý už před dvaceti lety. Poznávat zvyky a tradice. Ochutnávat to, co jedí místní. Bavit se s lidmi i když nemluví stejnou řečí. Žít…

Michal Guzi
Dobrodružství podle mě je, když jedeš na místa, který jsi neviděl na fotkách; když jedeš v počasí, ve kterym bys byl za normálních okolností zalezlej u filmu; když jíš věci, o kterých si nikdy neslyšel; když spoléháš na lidi, který si nikdy neviděl a když už je i tvý holce jedno, že si neměl několik dní sprchu a stejně se k tobě večer ve stanu přitulí.

Helena Dvořáková
Dobrodružství? Nemusí to být rovnou cesta na druhý konec světa. Pro mě je dobrodružství částečně o překonávání strachu a sama sebe – a je jedno, jestli člověk zdolá velehoru, nebo si s šíleným strachem z výšek troufne vylézt na posed. V tomhle máme my strašpytlové nefér výhodu. 🙂 Když se bojíte skoro všeho, čekají na vás malá dobrodružství na každém kroku.

Ale hlavně podle mě jde o objevování nového. Ten pocit novosti, úžasu a radosti z neznámého, je to, co člověka žene i do věcí, ze kterých má hrůzu – jen aby ze sebe shodil nános všednosti a cítil se naplno přítomný v každém okamžiku. Tehdy jsme totiž nejvíc naživu.

Já tohle nejvíc zažívám na cestách. Tehdy je nejsnadnější dívat se na svět novýma očima. Ale myslím si, že pokud by se člověk uměl dívat správně, nemusel by nutně kvůli hledání toho pocitu přemísťovat svoji tělesnou schránku z místa na místo nebo dělat jiné psí kusy. (Ne že by to teda nebyla zábava. :))

Když jsme byli malí, bylo všecko nové a zajímavé, a pamatujete si, jak byla velkým dobrodružstvím každá maličkost? Někdy je mi líto, že si tenhle pohled na svět nejde snadno udržet. Postupem času člověk už skoro všechno někdy zažil, a tak hledá nové výzvy, nové vjemy… Někdy ale stačí právě ten nový pohled. A proto se snažím naučit zas na všechno dívat, jako bych to viděla poprvé. A ono to vlastně poprvé je – všichni jsme cestovatelé, z jedné vteřiny do další, a žádná nikdy není stejná jako ta předchozí…

Nikdy nevíte, na co narazíte za dalším rohem. Čím vás překvapí nový den, když ráno otevřete oči. Dobrodružství začíná každým okamžikem, nádechem. Dobrodružství začíná ve vaší hlavě.

Za dárky do soutěže děkujeme autorům Travel Bible Motouši Vinšovi a Petru Novákovi.

0

Ani Martin Stráník ani Péťa Růžičková. Nikdo z nich dnes na Českém poháru v boulderingu nevyhrál svoji kvalifikaci s takovou převahou jako Eliška Adamovská (roč. 2001, kategorie Dívky B). „Porazila by i chlapy, kdyby závodila s nima,“ komentoval její výkon pořadatel Jirka Žák.

Jak to dělá, že je v takové formě? Eliško, jak vypadá tvůj trénink?
Lezu většinou čtyřikrát do týdne a pak mám ještě campusování, taky plavu, běhám a cvičím TRX. Snažím se, aby to bylo všestranné.

Kde jsi začínala?
Nejdříve jsem byla v oddíle za Orlovou, ale teď už jsem tam dlouho nebyla, protože jejich stěna už mi moc nevyhovuje. (směje se) Teď trénuju nejvíc v Ostravě na Tendon bloku. Máme tam úplně super partu, Ostraváci jsou podle mě jedna z nejlepších lezeckých skupin… Moje trenérka Saša Gendová je úplně super, kdysi lezla závodně a bere nás hodně do skal.

Čeho si ve skalách vážíš nejvíc?
Vylezla jsem „Mrtvaški ples“ – název znamená ples mrtvol (směje se), je to za 8b (10 UIAA, pozn. red.), takže zatím asi moje nejtěžší cesta. Mám ráda převislé cesty, nejvíc mi sedí jeskyně – třeba cesta „Corto“ 8a je můj styl.

Lezla jsi už v horách?
Byli jsme zatím jen v Tatrách. Hlavní vzpomínka – osmidélková cesta. To bylo hustý. Překvapilo mě, jak rychle se měnilo počasí. Na začátku jsme lezli v kraťasech, pak se udělala zima a navíc jsme nevěděli, kde jsme. Vlastně si ani nepamatuju, jak se to tam jmenovalo. Vůbec nevím.

Do lezení prý hodně šlapeš…
Jo, občas mě kamarádi musí trochu brzdit. Často bych chtěla lézt víc než oni. (směje se)

Další fotky ze závodu najdeš tady.

UPDATE – KONEČNÉ VÝSLEDKY:
1. Martin Stráník // Eliška Vlčková
2. Štěpán Stráník // Gabriela Vráblíková
3. Roman Kučera // Lenka Slezáková

eMontana je mediální partner Českého poháru v boulderingu.
O výsledcích dnešního závodu budeme informovat.

0

Mít psa bude naprosto super. Budeme ho brát do skal. Bude nám pod skalou hlídat batohy. Budeme s ním chodit běhat. Bude poslouchat na slovo…
Cha – jak jsme mohli být tak naivní?!

Jak tedy přestat lézt?

1, Pořiď si štěně, pokud možná co nejmenší, nejlépe na podzim. Říkáš si, že do léta krásně vyroste a bude s tebou chodit do skal. Jenže trochu zapomínáš, že lízt chceš i na podzim, kdy je nejlepší podmínka.

2, První čtyři měsíce se moc nevyspíš, jelikož štěně dvakrát za noc potřebuje čůrat, a když kňučí nebo se mele v pelechu a dělá ukrutný randál, tak ho prostě nejde ignorovat.

3, Raduješ se, že máš pro štěně super hračku – starýho bambuláka. Brzo tě ale nadšení přejde, když zjistíš, že ze psa lezou šňůrky horem i dolem.

4, Jsi přijat sektou pejskařů. Tím pádem tě čekají každodenní velice povznášející rozhovory o vašich miláčcích. Nejčastěji s důchodcemi.

5, Zpočátku ti přijde roztomilé, jak štěně není schopno ujít tři kilometry a ty ho musíš nosit. Brzy na to s nostalgií vzpomínáš, když po 25 kilácích je štěně stále fit, ale ty jsi na další tři dny odrovnaný.

6, Pod stromečkem na Štědrý den na tebe nečeká nové lano, ale 12kilový pytel granulí.

7, Jako poloviční mrtvola se vrátíš z práce/školy a chceš si jít alespoň na chvíli zalízt na stěnu. To těžko, štěně ještě dneska nebylo venku a pokud nebude, tak to vypadá, že zboří barák. Sebereš poslední síly a necháš se jím dvě hodiny vláčet po lese.

8, Až dosud tě vůbec nezajímalo, kolik odpadků se válí po ulicích. Nyní máš přehled o všech ohryzcích, vajglech, obalech, kapesnících a brzy nabudeš dojmu, že jsi si nepořídil psa, ale vysavač. Někdy máš pocit, že je postižený – neustále žere tymián.

9, Závislost tvého psa na vajglech se mění v závislost na koňských, psích a bohužel i lidských výkalech. A to s ním chceš jezdit lízt do Ádru? (Kouřící hromádky jsou téměř pod každým nástupem, pozn.) 

10, Najednou je jaro, jezdíš do skal a zjistíš, že tvůj pes je naprosto mazlící a místo klidného hlídání batohů a odhánění zlodějů se potřebuje s každým pomazlit a olízat ho. A klidně si i odejít, pokud má dotyčný alespoň kus mrkve.

0

Přípravu na Jizerského člověka jsme letos pojaly zodpovědně – už o půlnoci jsme byly v posteli a v krvi neměly ani promile alkoholu.

„Potřebovala bych být ale ještě ten večer doma. Tak vezmu auto, jo?“
„Tak jo, ale já budu řídit, pít nebudu.“
„Já ale taky nechci pít!“
„Tak to budem nejspíš jediná abstinující dvojka.“

Tenhle plán vzal brzy za své. „Kolik termosek grogu ze slivovice by nám mohlo stačit?” Priority jsme si stanovili jasně (v tomhle pořadí): Přežít – vrátit se domů v reprezentativním stavu – něco vylézt.

Jelikož se kluci tentokrát rozhodli jít na stranu ke Zvonu, řekly jsme si, že nebudeme trhat partu a půjdeme s nimi. Záhy jsme zjistily, že to nebyla dobrá strategie. Daleká štreka a pro nás těžký cesty.

Ukázalo se, že dát si na rozlez cestu za V, kde na polici leží sníh a pod druhým kruhem je totální rajbák, navíc s minimem vypitého grogu, je velká smělost. Zatímco kluci drtili jednu šestku za druhou, já z vesela slanila od prvního kruhu a první pytel byl na světě.

Nenechaly jsme se odradit prvním nezdarem a vymrskly jeden spárokomín a jeden vnitřní komín. Honem dál! Orientace podle průvodce se nám bohužel úplně nezdařila a brzy jsme vůbec netušily, kde jsme nebo kde jsou ty skály, na který jsme chtěly lézt.

Udělaly jsme pár dalších pytlů (v cestách co možná ani cesty nebyly), dva prvovýstupy, který jsme podle toho, jak jsme v nich bojovaly, ohodnotily minimálně za III a nachodily spoustu kilometrů. Zkonstatovaly jsme, že to dnes pojmeme spíš jako turistický zájezd. Když nemáme body za lezení, tak aspoň za kulturní účast.

Už bylo pokročilé odpoledne, začal foukat studený vítr a my se rozhodly, že zkusíme najít naše kluky. Třeba by nám mohli poradit aspoň jednu hezkou cestu. Našly jsme je na Homoli cukru a Sedle (moc závratnou rychlostí se teda neposunovali).

„Tak jak vám to jde, klucí?“
„Bídně. Máme teprve 3 cesty.“ 
„To my už 4! Ale v součtu asi tak 7 bodů.“
„Cha, my s našima 18 body jsme na tom oproti vám naprosto luxusně!“

Doporučili nám jednu plotnu za VI, která je prý „v poho“. Přemohly jsme lenost a v dobrém tempu cestu vylezly. Kluci nás ihned hecovali do další délky, ale my jsme usoudily, že to byla sladká tečka na závěr. Ať už jsme v bodování nakonec skončily jakkoli, řekla bych, že jsme reprezentovaly důstojně!

jizersky clovek_2

0

Stala se z toho už tak trochu tradice. Počítadlo fanoušků eMontany na Facebooku s příchodem Ivo Petra překročilo další symbolický milník – 3000. A tak jsme Iva přivítali několika otázkami.

Jak jsi se dozvěděl o eMontaně?
O eMontaně jsem se dozvěděl zcela jednoduše. Prostě tady na mě na FB vyskočilo okénko s jasným „rozkazem“ – označte jako To se mi líbí. Já jsem dané stránky proběhl a prostě se mi líbily, takže jasný „like“.

V čem se ti konkrétně líbí/nelíbí?
Zatím se mi zdá, že eMontana je zaměřena především na lezce (i když článek o cestě borce na lehokole mě dostal). Ale je to přirozené, klasický časopis Montana je stejného zaměření. Takže bych asi více přivítal nějaké treky (a prosím bez drastických záběrů na odřené končetiny jako tomu bylo u Pacific Crest Trail!), případně tipy na opuštěná místa na této planetě. Osobně vím, že jich je až až. Jinak dobré, vtipné, přehledné.

Co by měl podle tebe umět průměrný čtenář eMontany?
Myslím, že čtenář eMontany nemusí umět nic. Je to přece jen čtenář. Ale pokud zde najde inspiraci na nějaký projekt, už jedno jakého směru, pak musí umět vše, co je k tomu požadováno.

Co pro tebe znamená “dobrodružství”?
Dobrodružství je pro mě především odvozeno od slov „dobrý druh“, tedy je to především o přátelství na cestách, vedoucích mnohdy v drsných podmínkách někam na druhou stranu globusu. Jistě – dobrodružství si asi užijeme i jako sólisté, ale pro mě osobně to nemá ten správný „šmak“.

Děkujeme za přízeň a důvěru 2999 fanouškům, kteří byli před Ivem a i těm po něm. Vážíme si toho. Další rozhovor zkusíme s fanouškem č. 4000. Kdo to bude, zase něžné pohlaví jako minule?

0

Zatímco velká část Indonésie donedávna bojovala s obrovskými požáry, napříč západní civilizací se rozjela kampaň za bojkot palmového oleje.

Petr Hindrich to vzal z druhé strany a už dva roky po svém bojuje s hlavní příčinou – nevzdělaností místních obyvatel, především dětí.

Jak se zrodila myšlenka založit projekt green-books.org?
Byl jsem šťastný a uvědomil jsem si, že mám všechno, co jsem kdy chtěl a nic víc nepotřebuju. Začal jsem se věnovat józe, stal se veganem a blíž se spojil s přírodou. Pak jsem si uvědomil, že bych jí to rád vrátil zpátky.

Proč zrovna v Indonésii?
Tady probíhá nejrychlejší odlesňování na světě. Každé dva měsíce se pokácí deštné pralesy o rozloze Prahy. Rybáři zničili 70 % korálových útesů kvůli rybaření dynamitem, kvete tu obchod s ohroženými druhy zvířat. Navíc místní děti ve školách nemají žádnou výchovu o přírodě. Vůbec ji neznají a bojí se jí. Nejméně 250 milionů lidí tu žije bez jakéhokoli enviromentálního povědomí a podle toho to i vypadá.

Co je podstatou aktivit green-books.org?
Snažíme se dětem zábavnou formou otevřít oči, aby se víc začaly zajímat o přírodu kolem sebe. Kupujeme ilustrované knížky v indonéštině a ve školách zakládáme knihovny. Knížky jsou takové semínko, které chceme zasadit v komunitě, přiživit ho dalšími aktivitami a postupně z něj vypěstovat strom udržitelného životního stylu.

Jak to místní přijímají?
Jde o dlouhodobý fenomén, nedá se změřit, jak moc jsme úspěšní. To se promítne nejdřív za několik desetiletí, což je problém. Indonésani jsou zvyklí žít v přítomnosti. Těžko jim vysvětlujeme, že něco, co udělají teď, bude mít nějaký následek v budoucnosti.

Máš za sebou nějaké výsledky?
Mám hlavně pocit, že to má smysl a že dělám tu nejlepší věc na světě. Za víc než dva roky existence green-books.org jsme iniciovali vznik 25 eko-knihoven po celé Indonésii a vybavili je 1250 knihami. Nedovedu si představit, že bych dělal cokoli jiného…

0

Je půl jedenácté večer. Opuštěnou lesní cestu prozařují stovky metrů před nás ostré světlomety auta. Na místě je klid. Jenom venku u stolu klábosí nad pivem prvních pár odvážlivců. O chvilku později se tu těsná skoro dvacet nedočkavců. “To je nějakej plaveckej kroužek?” drmolí ze sebe místní štamgast, který po náročném večeru sotva stojí na nohách a přidržuje se futer u dveří. Něco na ten způsob – jsem tu se skromným štábem a máme za úkol natočit reklamní spot pro americkou firmu.

Východy slunce ve skalách mě vždycky strašně bavily. Rychle zjištuju, že i noci mají něco do sebe. Kromě nás široko daleko nikdo není. Ze všech stran se ozývají táhlé neidentifikovatelné zvuky. Podle mě to musí být minimálně smečka vlků na lovu, v reálu jde spíš o jeleny v říji. Stoupáme vzhůru neprostupnou buší. S kamerou v ruce si nemůžu moc stěžovat, kluci za mnou jsou ověšení nejrůznější technikou vážící minimálně o deset kilo víc.

Každou chvilku zastavujeme. Buď absolutně netušíme, kde jsme nebo se nám líbí spadlý strom nebo husté kapradí. “Tady to natočíme. Jedno světlo proti skále, druhý na obličej z boku. Tutová imitace měsíce,” udílí pokyny kameraman Pavel, zatímco já měním objektivy a připravuju techniku.

Z protějšího kopce naši “malou” halogenovou tečku dvěma objektivy sleduje druhá část štábu. Celonoční časosběr, který mají kluci na starost, nikdo z nás nikdy netočil a ani moc nevíme, jak na to. Viděli jsme ho zatím jenom na fotce. “Musí to bejt každopádně světový. Toho se držte,” zní jediný pokyn od režiséra Petra Juračky.

V pět ráno konečně stojíme pod třímetrovým komínem vedoucím na vrchol. Na únavu nemáme ani čas, ani pomyšlení. Všem v žilách koluje směs adrenalinu ředěná velkou dávkou redbullu. Jeřáb, stativy, světla, činky, dron. Technika za stovky tisíc putuje vzduchem z ruky do ruky. Sluneční kotouč už je jenom malý kousek pod obzorem, když rejža konečně hlásí: “Všechno připraveno!”

Je dost pravděpodobné, že jsme na dlouho jediní magoři, kteří na tohle místo vynesou desítky kilo nákladu kvůli jedinému záběru z jeřábu. A i když je z naší výbavy silně cítit technologický boom 21. století, tohle se pořád musí nosit hezky po staru. Stejně jako magické východy slunce po ránu ve skalách. Ty se taky naštěstí moc nemění…

0

(Debatovali jsme v redakci, jestli zaslaný článek zveřejnit nebo ne. Sice to není dobrodružství v duchu eMontany, ale udělali jsme výjimku, pozn. editora)

Původně jsme chtěli chodit po horách na Ukrajině – čtyři lidi, čtyři batohy, deset dní, Karpaty. Když jsme se však dozvěděli, že můžeme jet pomáhat, nebyla jiná volba. Chtěli jsme ze sebe setřást všechny mediální výmysly a na vlastní kůži zjistit, jak to na místě opravdu vypadá a jací lidé vlastně uprchlíci jsou. Ráno v sedm jsme vyrazili vlakem z Pardubic směr Budapešť a jeli až do Szegedu.

Než se stačíme rozkoukat, nakládáme do aut pitnou vodou, která míří do dvanáct kilometrů vzdáleného uprchlického tábora v Röszke. Hned na to zase vykládáme kamion – práce pro 15 lidí na dvě hodiny. Žádné třídění, všechno na jednu hromadu. Večer zakončujeme pytlováním oblečení před deštěm a ve stanu vedle nádražní haly uleháme naprosto vyčerpaní.

Už v sedm ráno jsme zpátky na nohách a rozespalí míříme zpátky do Röszke. Pytlujeme a třídíme oblečení, uklízíme odpadky, rozdáváme jídlo a pití, pláštěnky nebo suché oblečení. Celý tábor připomíná kus holého zabahněného pole s několika stany. Ze všech stran se line smrad zatuchliny a spálených odpadků, o toitoikách ani nemluvě. Všude je plno lidí, všichni jsou zmrzlí až na kost, mají na sobě mokré oblečení. Přesto kde můžou, tam nám pomáhají a děkovná gesta neberou konce. Jediná dvě slovíčka, co většina lidí zná – “very good” – znějí odevšad a naším směrem míří vztyčené palce. Organizace se tlučou jedna přes druhou a dávají dobrovolníkům protichůdné instrukce. Potkáváme dobrovolníky z Maroka, Afghánistánu, Íránu i většiny Evropy.

V dalších kempech naše čtyřčlenná parta staví stany. I když všichni chtějí pomoct, jenom se pletou pod nohama. Postavit stan, což je pro nás naprostá samozřejmost, je pro uprchlíky včetně většiny dobrovolníků nadlidský úkol.

Z táborů uprchlíci míří v autobusech na identifikaci a odebrání otisků prstů. Kolem nich se rojí policie, která s kamennou tváří dav často dost nevybíravě usměrňuje. Mezitím po kolejích přichází další a další migranti. Po další noci před nádražní halou se rozhodujeme pro návrat domů. Nepřítomnost důležitých organizačních prvků nás ničí a problematická doprava mezi Röszke a Szegedem je strašně únavná – zkrátka na prd. Do toho neustálý déšť a zima.

A jestli té cesty lituju? Ani v nejmenším. Jsem ráda, že se konečně můžu zapojit do veřejných debat s nějakým opodstatněným názorem. Uvědomuju si, že přijmout všechny uprchlíky by bylo náročné a skoro nemožné. Je mi jasné, že ne všichni budou tak v pohodě jako ti, co jsem osobně potkala. Dokud ale budeme mít možnosti, podpořím jejich přijetí a integraci. Chaos v organizaci dobrovolníků a způsob zacházení místní policie mě znechutil a nerada bych, aby se to v Čechách opakovalo.

0

Je šest hodin ráno a probouzím se do prvních slunečních paprsků. “Ideální začátek dne,” řekl by si každý. Já mám ale žaludek doslova na vodě a před sebou 75 kilometrů na jedné z nejtěžších divokých řek světa. Chceme se tu pokusit sjet vertikální míli – převýšení přes 1600 metrů.

Vertikální míle, kterou je možné sjet na severoamerické řece North Fork of Payette ve státě Idaho, si kajakáři hodně cení. Úsek řeky měří 25 kilometrů a většině lidí jeho splutí bude připadat jako šílenství. My ho plánujeme sjet rovnou třikrát za jeden den. Jen tak naklesáme vertikální míli a připíšeme si cenný kajakářský skalp.

Nasedáme okolo sedmé ranní a hned se blížíme k peřejím Steepness, Nutcracker nebo Nowhere to Run. Pokračujeme rychle po proudu a snažíme se dělat minimum záběrů, abychom ušetřili síly do dalšího pokračování. Jsme u nejtěžšího místa na řece. Obávaná peřej Jacob’s Ladder si vyžádala už několik životů – její síla spočívá v rychlém spádu a délce víc než 1,5 kilometru. Mrkneme na sebe, všichni už víme, co nás čeká. Po pár minutách se naštěstí v jednom kuse potkáváme dole pod peřejí. Za necelé tři hodiny od nasednutí přijíždíme na vysedací místo. Na oslavu není čas, sedáme do auta a míříme zpátky na začátek 25 kilometrů nahoru po proudu.

Celý den probíhá dost podobně, jen průjezdy peřejí jsou víc a víc náročné. I soustředění oslabuje. Když se pak po deváté večer konečně blížíme k cíli naší cesty, euforie ze sjetí vertikální míle nezná hranic. Vysílení je obrovské, i tak ještě další půl hodinu sedíme v lodích, pijeme pivo a užíváme si západu slunce nad touhle neskutečnou řekou…

Video z “nejlehčí” spodní části úseku najdeš tady.

0

Bez řidičáku a s velkou touhou cestovat a objevovat. S tímhle se Jirka Hruška vydal v září 2014 do Indonésie na ostrov Bali. Koupil první motorku v životě a do dneška na ní po Asii nacestoval víc než 10 000 kilometrů. Teď se chystá na další cestu.

Co tě na tomhle koutě světa tak fascinuje?
Lidi – jejich úsměvy, naprostá bezprostřednost, otevřenost, ochota, radost pomáhat ostatním a taky že stále žijí dle svých starých tradic a zvyků v souznění s přírodou. Rozmanitost kultur a přírody, která je i v rámci jednoho malého ostrůvku neuvěřitelně pestrá. V Indonésii jsem za posledních 17 let strávil celkem pět let života, takže se opravdu stala mým novým domovem a rád bych tu zůstal.

Jaké největší dobrodružství jsi zažil?
Nejlepší vždy byly různé tradiční oslavy, tance a ceremonie domorodců na různých ostrovech. Se skútrem asi, když jsem projel jižní hlavní cestu na Východním Timoru, která je neuvěřitelně kamenitá. Když jsem navíc po pěti hodinách kodrcání ujel pouhých 80 kilometrů, čekal mě uprostřed cesty stržený most přes největší řeku Timoru plnou krokodýlů. V řece naštěstí bylo jen asi 50 cm vody a skútr to ustál.

Dá se na takový skútr vůbec spolehnout?
Naprosto! I když po 7 000 km se mi porouchala nějaká součástka svírající řemen (motorům vůbec nerozumím), která se má normálně měnit až po 20 000 km.  I tak jsem s tím pak najezdil bez problému ještě 3 000 km. Dokonce jsem měl za celou dobu jenom jeden defekt.

Co plánuješ teď?
Na Bali jsem se před pár dny připojil k expedici žlutých Trabantů, kterým tak trochu pomáhám s organizací jejich timorské a indonéské části cesty. Nyní společně přejíždíme Jávu a pomalu se chystáme na celou Sumatru. V Medanu se Trabanti nalodí na dřevěný škuner a poplují do Malajsie, já pak budu sám pokračovat až na nejzápadnější bod Indonésie – ostrůvek Weh. Pak přes Sumatru, Jávu a okolní ostrovy zpátky na Bali. Opět mě čeká minimálně 10.000 kilometrů a dva měsíce na cestách. Zatím máme co dělat, abychom v místním šíleném provozu dali víc jak 200 kilometrů denně…

Jirkovu cestu můžeš sledovat na jeho webu nebo na Facebooku.

0

Normálně je Outdoortrophy týmová hra – běh do vrchu, paraglide, kajak a horské kolo. Každý borec má jeden úkol.

Michalovi Krystovi bylo líto závodit jen v jedné disciplíně (umí toho víc), a tak se přihlásil do šílené kategorie SÓLO – “všechno zvládnu sám”.

A vyhrál. Včera byl rakouském Lingenau nejrychlejší ze všech sólistů-čtyřbojařů a vydělal si na pokutu za telefonování po cestě na závody.

Při první disciplíně – běhu do vrchu, byl nejprve druhý, potom se společně se soupeři na chvíli ztratili v husté mlze, kde se Michal zorientoval nejlépe a dostal se na první místo. Kvůli špatnému počasí se nelétalo, a tak pokračoval rovnou na kajak, který zvládl v pohodě. Nejdrsnější bylo přežít kilometrové převýšení do horského krupobití: “Byla mi v tom tílku strašná zima, úplně mě to rozklepalo – dvakrát jsem při sjezdu spadnul z kola,” popisuje s pokračujícím svalovým třesem v cíli.

Michala jsme odchytili přímo po závodech, povídali si o extrémních přeletech Pyrenejí, Dolomitenmannovi, jeho veganské stravě nebo o nejsilnějších zážitcích při pokusu o prvovýstup na Changabang (6864 m) v indickém Himálaji.

Rozhovor najdeš na eMontaně, až se nám povede ho trochu zkrátit – Michal ještě plave, jezdí na silničce, leze, zakládá pivovar a k tomu hraje hokej…

O něco víc fotek najdeš u nás na Facebooku.