Franta Jaroš.
Emigrovat?
Ne, na písku je
víc srandy

perex

Nenechat se zlomit, mít rád naši krajinu a hlavně svoji čest. Tenhle text má víc rovin a motivů. Pojď si zalézt a popovídat s Frantou Jarošem – nejstarším aktivním lezcem Broumovska, který v srpnu 1968 držel protestní hladovku proti okupaci.

Kredity

T: STANDA „SANY“ MITÁČ F: archiv Františka Jaroše, Milan Doubek, archiv Pavla Lisáka, Štefan Šerfézy, Standa Mitáč
| srpen 2018

Text 1

Když máš s někým sraz a nevíš, jak vypadá, je to trochu nešikovné. Adršpach, devět hodin ráno, bufet u vstupu do skal. Hemží se tu různí lidé. Který asi bude Franta?

Zkoušíš mu zavolat, ale mobil zůstal doma – bere ho jeho žena. Naštěstí má v zásobě hromadu přívlastků: „Je to malý, anemický, opálený muž. Rtuť úplná. Nos jak indián. Velmi neběžný typ. Starší pán – není mu dvacet. Je mu 78 pryč, ale má srdce mladíka.“

Pak se stačí znovu rozhlédnout a je to jasné.
.

VĚŘ. NIC JINÉHO TI NEZBÝVÁ

Kde se bude lézt? Franta vybírá věže kolem Větrné. „Tady je klid, tady to mám rád,“ pochvaluje si během stoupání kolem bývalé Náchodské chaty. „Ve skaláku je problém najít si něco, kde nemáš čumily. Dřív, když jsem se cítil na koni – suverén, mi to nevadilo. Ale běda, jak jsem začal někde haprovat, to mě čumilové začali rozčilovat,“ říká Franta a vyhazuje na plácek pod věží své modré lano, na kterém podle jeho slov už „trochu chybí oplet.“
.

Jak jsem říkal, trochu tam chybí oplet. (f: SM)

.
„To by ještě vydrželo, kdybych se ti do toho jenom pověsil. Oplet dělá 15 % nosnosti,“ říká 50kilový Franta, v klidu se navazuje a po chvíli plynule vzlíná komínem na Větrnou. Kýbl by nemocné místo ještě víc oholil, tak si od Franty nahoře půjčuji osmu (kterou dostal v 90. roce na Cinque Torri, když se Italové nemohli dívat na jeho matroš, pozn. red.). S respektem nasedám do slanění. Když sjedu k citlivému místu, zastavuji spodní rukou rukou těsně nad bílými prameny jádra.

„Franto, mám tomu teda věřit?“
„Jo, teď už ti stejně nic jinýho nezbejvá.“

Franta dole shazuje svůj červený sedák s kšandami a cpe věci do batohu. Už větří další cestu a v nepřehledném terénu se pohybuje s cílevědomostí, dravostí a znalostí – s vlastnostmi, které předvádějí jeho vrstevníci možná tak v Kauflandu ve čtvrtek ráno.

Kolem poledne si vyleze pětku „Po hodinách“ na Velkopoříčskou a pod věží pak vypráví historky – hlavně o Piskořovi, nebo svých pádech a zraněních: „Občas se nějaká blbost udělala, ale to se nesmí říkat před mamkou,“ tou myslí svou ženu Danu, která mu do krabičky na dnešní lezení připravila chleba s pomazánkou a upekla ovocný koláč.

Frantovi bude brzy 80 let, ale do skal – přesněji na vrcholky věží – ho to táhne pořád. „Chodil jsem dlouho s jednou partou, ale už se dali dokupy a lezou sedm a vejš, tak už mě moc neberou. Teď se mě hodně ujala kamarádka Jarmila. Dělá jí dobře, že si může vyvádět ty čtyřky pětky a já jsem ještě schopnej to za ní přelízt. Je dobrá.“

Vyprávění pokračuje, pozitivní nálada také a plynule se ocitáme na další věži. Házím dolů modrého ďábla. „Kdyby to nevyšlo až na zem, tak přesedneme. Tady je novejch kruhů! V Ádru se teďka dělaj cesty, že už je to jako na Vysočině. Tam něco lezeš a zespoda ze země se ozývá: ‘Ten chyt k tomu nepatří!’ To už mě připadá jako ptákovina – blbost,“ hodnotí Franta nové trendy. Co maglajz, když už jsme u toho? „Ten neřeším. Na ty cesty, který lezu já, žádnej maglajz potřeba není.“

Poslední cesta – pětka „Vaškova hrana“ na Věž Antonína Rouska má těsně před výlezem jeden delší nátah: „To bylo vopravdu docela mastný, tam jsem si zalezl,“ hodnotí spokojeně po cestě dolů.

Audio

BANNER I SE ČTVERCEM

Galerie 1

FULL WIDTH FOTKA ADR KYTARA

– LEZECKÁ ATMOSFÉRA V 60. LETECH (f: Milan Doubek) –

Text 2

BLÁZINEC 68

„Byli jsme tu poslední hospodářství na louce za městem,“ ukazuje Franta na satelity a nové rodinné domky, které vyrostly okolo. U něj doma v Broumově je klid na to probrat staré fotky a popovídat si o lezení a životě v 60. letech. Zejména o tom, co se tady dělo přesně před 50 lety.

„Vojáci projížděli i Meziměstím a jeden ruský tankista tu zahynul. Převrátil tank a zemřel,“ vypráví Franta, který tou dobou bydlel ve městě – byl na škole v Pardubicích. Shodou okolností se ale v den invaze, 21. srpna, dostal do Prahy.

Jak to probíhalo v Praze?
Pamatuju si to jako velký blázinec, nemělo to žádný řád, nic… Viděl jsem, že ani ti Rusové pořádně nevěděli, co mají dělat. Pořád tam tak chaoticky popojížděli, postávali… Lidi pobíhali po ulicích a hulákali. Byl to zmatek. Já jsem se tam motal v centru – všude se chodilo a hlasitě hulákalo. A Rusové byli asi taky opravdu všude – bylo jasné, o co jim jde… Chtěli proniknout do médií – rozhlasu, obsadit klíčová místa…

FULL WIDTH fotka

– 21. SRPNA 1968, PRAHA (f: Štefan Šerfézy) –

Galerie 2

Text 3

V Praze tedy vznikl tvůj nápad držet hladovku na Milencích?
Ano, vrátil jsem se naštvaný a nenapadlo mě tehdy nic lepšího než strávit pět dní na Milencích (28. srpen – 2. 9. 1968, pozn. red.). Protestoval jsem na na platu „Letecké cesty“.

Tam se dá spát?
Jó, tam máš velký plácek. Vytáhl jsem si tam nahoru spacák a mohl jsem tam celkem pohodlně ležet.

.

NĚCO NESLUŠNÉHO

Chodili pod tebou lidi jako dneska?
Tolik né. V té době Češi na výlety tolik nejezdili. Obzvlášť po tom jednadvacátém. Občas na mě přišel hulákat někdo z Adršpašáků, co tam bydlel. Třeba Tonda Rousků – jestli něco nepotřebuju. Odmítal jsem. Vody jsem měl dost a víc jsem nepotřeboval.

Na základě toho činu tě pak vyrazili z práce na univerzitě?
To bylo hlavně kvůli prověrkám – lidově se tomu říkalo „lomikar“, protože výpovědi se dávaly do roka a do dne. Lomikar byl Kozinou pozván do roka a do dne na boží soud, když ho věšeli, tak proto ten název. Já jsem se k těm prověrkám odmítl dostavit a vzkázal jsem jim něco trochu neslušného, no… Takže jsem čekal, že brzy dostanu výpověď. V období vyhazovu za mnou ještě přišel šéf katedry: „Napíšu ti doporučující dopisy na své kolegy na západních univerzitách. Mohl bys tam pokračovat.” Řekl jsem mu, že ne, že děkuju. Tenkrát jsem to zdůvodnil tím, že tady je víc srandy. Pochopil jsem, že žádný Einstein ze mě nebude… Tak mě vyhodili.

Udělal bys to dneska znovu?
Jó, já jsem toho nikdy nelitoval. Nakonec to vyústilo v nejkrásnější léto mého života – ještě s jedním vyhozeným študákem jsme se sbalili a na dva a půl měsíce jsme se odstěhovali do Tater. Bylo to tam v té době fantastické – mohl jsi tam využít asi tři tábořiště, kde se platila koruna za noc. Párkrát nás chlapi z horský vymákli někde v bivacích, ale pak, když už nás znali, tak nás nechávali být a nedělali cavyky… Dva a půl měsíce jsme se toulali po Tatrách a lezli a lezli a lezli…
.

Tady bylo vždycky víc legrace. Franta se zubí uprostřed fotky. (f: archiv FJ)

.
Když ses vrátil, tak ses tu snažil najít nějakou průchozí práci?
Bylo jasné, že do školství ani k řemeslu se nedostanu. Přibližně dva roky jsem se pohodově plácal. Vždycky jsem sehnal kšeft na pár měsíců – spároval jsem hradby na Kosti, pro liberecké školky jsem trhal šišky, a takovéhle věci. Potom si mě zavolali na pracák a tam mi řekli: „Tohle vám tolerovat nebudeme. Musíte mít stále zaměstnání!“ Tak jsem šel na osm let na vrty, až se mi podařilo umluvit jednu mladou paní v Broumově, kde jsem si začal shánět novou práci. Nakonec mi pomohl kamarád z Adršpachu a uvrtal mě do kominictví, což byla paráda. Jestli za soudruhů existovalo svobodné povolání, tak to byli kominíci. Byl jsem fakt svým pánem. I díky svělému šefovi, který se důsledně řídil pravidlem: „Žít a nechat žít.“ Takže když jsem se s ním třeba během pracovního dne potkal v lese – já v kominickým a on v civilu – každej s taškou v ruce… Tak jsme si ukázali, kolik kdo nasbíral hub, popovídali jsme si a šli každý dál svojí cestou.

Mohl sis tedy určovat, kdy budeš mít volno?
Bylo to naprosto volné… Akorát výplata šla oproti těm vrtům tak na polovinu. Za jeden komín se platila koruna padesát. Ale fakt je, že na vesnice jsem si nikdy nevozil žádnou svačinu – vždycky jsem dostal pěkně najíst.

Audio 2 dana

Text 4

Pracovat na Západě jsi skutečně odmítl proto, že tady se toho víc děje a máš tu víc kamarádů?
Tenkrát jsem o tom ještě tak úplně přesvědčený nebyl, ale už jsem. Řada kamarádů samozřejmě utekla. Jak to formuloval jeden ze spolužáků – po roce 68 jsi měl jen dvě varianty: kolaborovat nebo emigrovat. Když utečeš ven, tak pak ti nezbývá než tam začít opravdu makat. Ten volný svobodný život si tam možná dokážou vyboxovat místní, ale ne cizinci. To už pro mě nemělo takový půvab.

Tobě se vlastně podařilo najít třetí cestu…
Jo. Kdosi to tady tenkrát nazval jako „vnitřní emigrace“. A k tomu mi skály dost pomáhaly. To už jsem v tom lezení jel… A do skal se politika moc nedostávala.

CITÁT 1

„Kdosi to tady tenkrát nazval jako ‘vnitřní emigrace’. A k tomu mi skály dost pomáhaly.“

Text 5

KDO TO ZAMÁZNE?

Přesně rok po okupaci se na Milencích objevil nápis „21. srpen FŮJ“, který tam namalovali náchodští lezci Jan „Jeny“ Farkaš (vynikající spárař, pozn. red.) a Jaroslav Přibyl. V den prvního výročí okupace byl režim nervózní – nikdo nesměl dostat dovolenou, a tak se oba vymluvili, že musí na pohřeb svého otce a brzy ráno vyrazili do Adršpachu. „Vše bylo hotovo během hodiny. Nepodcenili ani ústup a protože se báli, že by je někdo v Adršpachu mohl zahlédnout, rozhodli se jít na vlak po hřebeni Bučiny do Teplic na hlavní nádraží. V Teplicích už ale o nápisu věděli, oba byli na náměstí zatčeni a krátce drženi na stanici VB. Nic jim ale nebylo prokázáno,“ píše lezec, publicista a autor průvodců Pavel Lisák v knize Vysoká hra.

Franto, vraťme se ještě do roku 1969. Pamatuješ si, co se dělo po tom, když policie ten nápis objevila?
Mohutně tady lítali – pořád sháněli nějakého horolezce, který by to zapatlal. (Odpovědi byly ve stylu: „Jste blázni? Na Milence? Tam já nikdy nevylezu, to je o život…“ pozn. red.) Pak V Zátiší natrapírovali Milana Fenyka. Ten byl prý velice žoviální: „Jasně, počkejte, to není problém. Já si to dopiju a půjdeme…“ Tak tam s ním seděli. On do sebe nalámal ještě asi tři piva a pak s nimi šel pod Milence. Kouká nahoru: „Chlapi, vy jste se zbláznili! V tomhle stavu nemůžu takovýhle věci lízt!“ (směje se) Takhle si z nich udělal srandu a povodil si je.

Takže nápis tam nějakou dobu vydržel..
Pár dní to tam bylo. Pak tam nakonec někoho vyhnali. Snad nějakýho študáka – řekli mu, že když to nezamaže, tak ho vyhoděj ze školy. (Jak doplňuje Pavel Lisák: „Asi rok už se ví, kdo ten nápis zamazal. Ale dohodli jsme se, že to jméno nebudeme zveřejňovat. Ten člověk se tomu propůjčil po všeobecné dohodě všech lezců, jelikož komunisti už tou dobou hrozili velkými represemi.“ pozn. red.)

FULL WIDTH milenci FŮJ

– MILENCI V ROCE 1969 (f: archiv P. Lisáka) –

Text 6 + fb

Na věžích s přáteli. To bylo vždycky to nejlepší. 90. léta (f: archiv FJ)

.
Které cesty sis v Ádru nejvíc užil – tvoje oblíbené?

No, dneska už bych nic takovýho nelezl, ale nádherná je Richtrova „Údolní cesta“ VIIa na Amora – nádherná žába až ke kruhu… Pak vyloženě podle krásy Kokšova (Karel Hauschke, pozn. red.) „Cesta mořských vlků“ VIIb na Tři Tyroláky a nakonec tam můžeme zařadit Vackovu cestu „Přes převis“ VIIa na Věž Hermanna Buhla.

A co cesta, které si nejvíc vážíš a kde sis nejvíc zabojoval?
No, asi teplická Hláska („Údolní cesta“ VIIIb, pozn. red.). Měl jsem tam pytel, tak jsem ho potřeboval sundat. Naštěstí jsem tam teda nespadnul – to už bych tady nebyl. Tam šlo o to vyboxovat to k prvnímu kruhu. Lezecky obtížnější je to možná mezi druhým a třetím, ale tam jsou ty kruhy dva metry od sebe. Ten spodek, to je ale na podlahu. Smyčka tam je jenom mělká. Podruhé jsme to vyřešili tak, že jsme do té smyčky pověsili další lano a do něj si dole sedl další z party, kterej byl trochu těžší než já. Takže by z toho hnízda nevylítla a nebál jsem se pokračovat dál. Když jsem odlezl od třetího kruhu, tak už mi to moc obtížný nepřišlo.

Audio 3

infobox tabulka obyč

Narodil se 2. ledna 1940 v Boskovicích.

Vystudoval inženýra s červeným diplomem na Fakultě chemicko-technologické Univerzity Pardubice. Na té samé škole zůstal pracovat v oboru Fyzikální chemie.

Po nepodepsání prověrek střídal různá zaměstnání, až se dostal ke kominictví: „Jestli za soudruhů existovalo svobodné povolání, tak to byli právě kominíci.“

Ze pískovcových přelezů si nejvíce váží „Údolní“ VIIIb na Hlásku v Teplických skalách. Nejraději má cesty od Karla Hauschkeho, Tondy Rouska a Míry Vacka.

Pravděpodobně je nejstarší aktivní lezec Adršpašsko-Teplických skal. Žije v Broumově s manželkou Danou, se kterou má dvě děti.

eMontana mu během letošního Fesťáku věnuje nové lano.
.

Franta Jaroš (f: S. Mitáč)

Autor

Standa „Sany“ Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš.
Je závislý na stavech, kdy neřeší datum –
v horách nebo na labském písku. Neléčí se.

Facebook

TOC, nezapomenout přidat související články a vyplnit Excerpt (úplně dole)